Před čtyřiceti lety byla založena Amnesty International. Co dokázala?

Amnesty International si vymyslel a vytvořil jeden člověk, Peter Benenson, katolický právník židovského, ruského a anglického původu.

Nápad na vytvoření Amnesty International dostal, když mu bylo čtyřicet let. Už se zabýval lidskými právy delší dobu, když ho v listopadu 1960 zaujala novinová zpráva o dvou portugalských studentech v Lisabonu během tehdejší Salazarovy diktatury. Byli zatčeni a odsouzeni do vězení na sedm let, protože si připili na svobodu.

Jak by bylo možné přinutit portugalské úřady, uvažoval Benenson, propustit tyto oběti neuvěřitelného útlaku? Je nutno si vymyslet způsob, jak bombardovat Salazarův režim dopisy. Byl to, jak posléze poznamenal Martin Ennals, pozdější generální tajemník AI, pozoruhodný argument, že by šlo dosáhnout propuštění vězňů svědomí psaním dopisů vládám.

Benenson pak usoudil: proč organizovat jen jednu kampaň pro jednu zemi, lepší by bylo připravit celoroční kampaň, jejímž cílem by bylo upozornit veřejnost na osud politických a náboženských vězňů po celém světě.

Spojil se s dvěma lidmi v Londýně, o nichž se domníval, že by se mohli o věc zajímat a že by jejich pověst a styky mohly záležitost dostatečným způsobem rozjet, s Erikem Barkerem, čelným Quakerem,, a Louisem Blomem-Cooperem, mezinárodně známým právníkem. Tři muži nazvali kampaň "Apel za amnestii 1961" a zahájil ji týdeník Observer 28. května onoho roku.

Dnes má Amnesty International celosvětově více než milion členů a její podpora stoupá. Má nyní stoupence ve více než 160 zemích světa. Za čtyřicet let své existence se zabývala Amnesty International 47 000 vězni svědomí a dalšími obětmi porušování lidských práv. Více než 45 000 těchto případů je nyní uzavřeno. Před třiceti lety zaměstnával sekretariát 19 osob a měl roční rozpočet 35 000 liber. Dnes má Amnesty International v Londýně 357 zaměstnanců, 93 dalších dobrovolných pomocníků a rozpočet 19,5 milionů liber, který nedostává ani nevyhledává od žádných vlád.

Když vznikla AI, napsala Tribuna, orgán ÚV KSČ, že AI zastává "významné místo v projektu antikomunistické subverze", a v Íránu ji Ajatolláh Chomejní odsoudil jako "sluhu satanských mocností".

Na Amnesty International během desetiletí její existence útočili ugandský diktátor Idi Amin, irácký diktátor Saddam Husajn, Augusto Pinochet v Chile a bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová.

Mnoho lidí se tu organizaci snažilo zlikvidovat. Nejvíce ji ale zřejmě poškodil sám Benenson, když v roce 1966 vydala AI zprávu o mučení v britské kolonii Aden. Švédská sekce AI zjistila důkazy, že tam britští vojáci mučili arabské vězně. Benenson byl přesvědčen, že generální tajemník AI Robert Swann vstoupil s britským ministerstvem zahraničních věcí do spiknutí ve snaze tuto zprávu potlačit. Nakonec nechal Benenson zprávu vydat ve Švédsku. Reakce v Británii byla divoce nepřátelská. Velká část britského tisku obvinila švédskou sekci ze zaujatosti. Benenson se rozhněval a rozhodl se rezignovat na funkci prezidenta AI. Strávil určitou dobu v trappistickém klášteře a pak vzal rezignaci zpět, ale Amnesty International byla těmito spory poškozena.

Nicméně se posléze přesto stala jednou z nejvlivnějších nevládních organizací na celém světě. V prosinci 1972 zahájila globální Kampaň za zrušení mučení. Největšího významu získala AI ale od roku 1973, kdy byl v Chile svržen zvolený socialistický prezident Salvador Allende. Tehdy se dívala většina rozvojových zemí s velkým podezřením na veškerou kritiku porušování lidských práv, která přicházela ze Západu. Právem podezřívaly Spojené státy, že pád Allendeho zinscenovaly. Ochotně rozvojové země pak využívaly materiálu Amnesty International ve snaze Pinocheta zdiskreditovat. Přidal se i sovětský blok.

Až v roce 1984 však na naléhání AI přijala Organizace spojených národů právně závaznou dohodu zakazující mučení, která vešla v platnost v roce 1987. Dohodu prosazovaly skandinávské země, Holandsko a americká vláda Ronalda Reagana, ale nejdůležitější bylo úsilí Amnesty International, které v sobě spojovalo energii a pozornost vůči detailům. Pak byl Augusto Pinochet zatčen a postaven v Londýně před soud právě proto, že AI přesvědčila čelné britské právníky, že má být stíhán.

Během soudního slyšení s Pinochetem v Londýně v říjnu 1999 argumentoval jeho právník na jeho obranu, že "mučení je všude, včetně Británie a Severního Irska".

V sedmdesátých letech Británie skutečně v Severním Irsku používala mučení. Amnesty International byla nucena bojovat proti tomu i v zemi, kde tato organizace vznikla. Navzdory dlouhé tradici liberální demokracie britská vláda v sedmdesátých a v osmdesátých letech dokázala ještě přesvědčit sama sebe, že hrozí-li v některých částech povstání, mučení je nutné jako protizbraň.

Používání mučení v Severním Irsku odhalil v roce 1971 týdeník Sunday Times. Až o osmnáct měsíců později se rozhodl tehdejší konzervativní premiér Edward Heath, že zprávy o mučení v Severním Irsku, které britská vláda do té doby systematicky popírala, se v podstatě zakládají na pravdě. Heath dal příkaz, aby bylo pět vyšetřovacích technik, které byly mučením, zakázáno.

O třicet let později stále publikuje Amnesty International stále zprávy o Severním Irsku, že tam dochází k "mučení a ke krutému a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a trestům", avšak organizace je přesvědčena, že se jí během let podařilo situaci v Severním Irsku velmi zmírnit. A v roce 1999 konečně pod tlakem AI vytvořila labouristická vláda v Severním Irsku Komisi pro lidská práva.

Jedním z čelných případů, které Amnesty International v devadesátých letech hájila, byl případ nigerijského spisovatele a obránce lidských práv Kena Saro-Wiwa. V roce 1995 byla zorganizována vigilie před nigerijským vysokým komisařstvím v Londýně ve snaze přimět nigerijské úřady, aby ho propustily. Kampaň nebyla úspěšná - Saro-Wiwa byl oběšen. AI se však podařilo přispět k propuštění jiného nigerijského aktivisty Oluseguna Obasanja, který je nyní demokraticky zvoleným prezidentem Nigérie a snaží se řešit hrůzné dědictví svých předchůdců. Charakterizoval práci AI jako "působení vody na kámen".

Bývalý politický vězeň Julio de Pena Valdez, odborář v Dominikánské republice, popsal, jaký vliv měla v jeho věci kampaň Amnesty International: "Když přišlo 200 dopisů, vězenští strážci mi vrátili šaty. Když přišlo dalších 200 dopisů, přišel mě navštívit velitel vězení. Když přišly další dopisy, ředitel vězení se spojil s nadřízenými. Dopisy chodily dál: přišly jich 3000. Byl informován prezident. Když dopisy chodily pořád dál, prezident rozkázal: Pusťte ho."

Ale AI zaznamenala také velmi podstatná selhání. V době války v Perském zálivu rozšířila Amnesty International lživou zprávu jedné americké PR firmy, že irácká vojska ničí inkubátory v kuvajtských nemocnicích a zabíjejí kuvajtská nemluvňata. AI musela posléze v této věci publikovat dementi.

Do určité míry se Amnesty International zdiskreditovala v sedmdesátých letech, kdy její německá sekce vystupovala velmi aktivně na podporu uvězněných členů teroristické extrémistické skupiny Baader-Meinhofové, tzv. Frakce rudé armády, které chtěla teroristickými útoky "zlikvidovat kapitalismus". AI požadovala i v jejich případě dodržování lidských práv. Trvá na to, že účelem její práce je zabránit porušování lidských práv. Vězení je od toho, aby vězně "rehabilitovalo", učinilo je schopnými vrátit se jako normální lidi do společnosti, vězení není od toho, aby vězně zničilo. Mělo by být možné vybudovat tvrdě hlídané bezpečnostní vězení pro nebezpečné vězně, které přesto není uvnitř mučírnou.

V posledních letech někteří argumentují, že se Amnesty International stala součástí establishmentu. Jiní tvrdí, že ztratila svůj jedinečný status, protože dnes existuje bezpočet organizací na obranu lidských práv.

Nejničivějším je však obvinění, že právě v důsledku kampaní Amnesty International si vlády vyvinuly daleko jemnější metody útlaku a mučení, které unikají mezinárodním aktivistům za lidská práva.

Je nesporné, že stále existuje množství práce. Loni zadržovalo 63 zemí světa "vězně svědomí", tj. politické vězně a k mimosoudním popravám došlo v 61 zemích světa. Lidé byli zatýkáni bez řádných soudních důvodů a zadržováni ve vazbě bez soudu v 78 zemích světa.

Peteru Benensonovi je nyní jednaosmdesát a žije nedaleko Oxfordu. Když se slavilo dvacáté výročí Amnesty International, řekl na oslavě: "Zapaluju tuto svíčku, Shakespearovými slovy, "proti zapomnění" aby lidé na vězně svědomí nikdy nezapomněli. Pracujeme v Amnesty proti zapomnění."

Tento text je shrnutím článku o Amnesty International, který vyšel v deníku Guardian v sobotu 12. května. Článek je výňatkem z nové knihy Jonathana Powera Like Water on Stone: The Story of Amnesty International (Jako voda na kámen: Příběh Amnesty International), která právě vychází v britském nakladatelství Penguin.