Universita coby puncovní úřad extremismu?
Reaguji na článek zde, jakož i na zatrplklou poznámku Tomáše Peciny v úvodníku zde. (Shodou okolností jsem to
byl já, s odlišným ' 'politicky korektním' názorem, který byl nakonec odvysílán Českým Rozhlasem 7 - Radio Prague, na téma zda je či není
přípustné pouštět neonacisty (jako exempláře pro studium) na universitní půdu.
Myslím, že není.
Na úvod předkládám jako výchozí body tyto názory, které sdílím:
- Cenzura je špatnost, neboť lidem usurpuje jejich právo svobodně uvažovat. (V
takových debatách často citovaný hexametrický verš Kollárův (Slávy Dcera) "Sám svobody kdo hoden,
svobodu zná vážiti každou
" je záhodno uvést v kontextu, že Germánie "zhanobila v jednom národu lidstvo
celé" útiskem a zotročením druhých. Mimochodem, jím tolik podporovaný
panslavismus se věru vydařil, že...)
- Zakázat přístup k informacím o zlu z první ruky je velká chyba, - neboť
zakázané ovoce chutná nejlépe. Dlužno však dávat k dispozici zároveň i
oponenturu.
Šedá jest teorie.
Zvát na vystoupení před studenty sociálních věd
někoho, koho sám považuji a prohlašuji za nebezpečného, je projev abstraktního,
nezúčastněného akademického intelektuálského myšlení, nepokrytecky "nad
věcí". V praxi to může být i hazard, dejme tomu že v rámci sociologického
studia je takový hazard přípustný. Obdobný hazard podstupujeme často, třeba v
cirkusu, když je v manéži šelma, která je pod kontrolou.
Samozřejmě pokud budu proti extremismu debatovat, nebo pozvu zdatného oponenta,
nelze mi vytknout, že bych stranil extrémnímu názoru. Ale nelze si být jist, že
takový řecnický souboj bude rovný. Váha a přesvědčivost řecnického umu toho či
onoho nevychází z dobrotivosti jeho stanoviska. Joerg Haider ma nesporné charisma.
"Zkuste si živě podebatovat s populistickým demagogem, protože je společensky
nebezpečný" hlásá tedy hazardér. Stejně logické by bylo vyučovat názorně o
drogách stylem "zkuste si crack, abyste poznali
jak je návykový". Někde však musí být hranice únosnosti. Pusťte si to ze
záznamu, radím vám.
Živá debata je dvojsečná. 'Vzdělává' obě strany, tedy i pozvané
personifikovane zlo. Informuje Beelzebuba, který andělský protiargument je mu při přesvědčování neutrálních posluchačů nejvíc na
obtíž. Informuje jej, kdo je mu nejnebezpečnějším soupeřem. To muže být podnětem
ke mstě vůči nejvýřečnějším oponentům zla, může to vést i k jejich likvidaci
později, pokud tomu okolnosti napomohou. Přinejmenším si takto ohněm-zkušený
řečník napříště připraví lepší argumenty proti těm 'silám dobra'.
Jistě poznáváte obvyklá odůvodnění, proč takovou debatu zakázat - ale jsou to
velmi chabé argumenty pro použití na universitní půdě. Nemůžeme přece
patronisovat a chránit dospělé ex definitio chytré mladé
lidi před sebou sama. Nemáme na to nárok.
Stejně chabé jsou i ty argumenty, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná
svoboda druhého, a že by se to nemělo povolovat kvůli ohleduplnosti vůči všem,
které to pohoršuje. Nepovolovat? Jaképak nepovolovat? Kým? Takové argumenty přece
odjakživa sloužily populistické cenzuře - vzpomeňme na pohoršené dopisujících z
řad 'pracujícího lidu' v rudých novinách.
Intelekt nám tedy velí jasně. Je to dejme-tomu
zahrávání-si s ohněm, ale zásadně nebudeme nic cenzurovat. Musíme uznat za
vhodnou účast neonacisty na universitě? Snad, coby zkoušku - nebo dokonce důkaz existence zdravé,
houževnaté demokracie. Ano, přímo takové lidi máme vyhledávat a zvát, kamkoliv, třeba do hlavního vysílání TV,
živě, ovšemže pod palbou tvrdé kritiky, abychom tu demokracii otužili.
Ale, co když ta demokracie se ukáže být příliš nezralá, příliš křehká?
Hmm. Při té představě mně jaksi svrbí mozek - ozývá se hlas svědomí. Svědomí, to je svědění vědomí.
Ideální teoretická demokracie je velmi křehká a
zranitelná, právě proto, že bojuje proti nekalým silám jen čistými
svatouškovskými prostředky. Pragmatická, neperfektní, leč životaschopná demokracie
přežije tehdy, když je schopna bojovat s ohrožením odpovídajícím způsobem, výjimečně
i natvrdo, ohněm proti ohni, obuškem proti dlažební
kostce, cenzurou proti cenzuře. Pod kontrolou sama sebe.
Udržitelná demokracie je pouze ta, která se dokáže ubránit a přitom se
nezkorumpovat, zůstat otevřená vnějším vlivům a odlišným názorům, ale nenechat
se přesvědčit, že svědomí je nepřípustné, neboť není objektivní ...
Proč teda svědomí máme? Je to divné, když mi
svědomí káže nebýt holubičkou.
Národ pacifistických holubiček by byl teoreticky zajisté nejbohatší a
nejštastnější, ale také velmi napadnutelný. (o tom už psali různí, například
Jules Verne - Vynález zkázy a Ocelové město,
nebo, ze zcela jiného soudku, doslovněji, profesor John Maynard Smith)
Nebuďme naivní, a poučme se z vlastní historie. Vždyť jsme jediný národ v
dějinách, který si kdy demokraticky zvolil
převahu komunistů!
Vítr nebezpečí vane v této cause odjinud.
Nebezpečí ve vystupování neonacistů na universitní půdě je právě v té
legitimitě, kterou jim takové okázalé uznávání dodává.
Voltairův princip, že nečí názor nesdílím, ale budu do posledního dechu bránit
jeho právo tento názor zastávat tímto nezpochybňuji.
Doporučuji rozlišovat mezi tolerancí vůči právu extremisty projevovat se kdesi v
hospodě či na ulici a jeho pozváním na akademickou půdu - vždyť to druhé je to
něco jako praní špinavých názorů - jako puncovní razítko, zapůjčené
padělateli. Takové vystoupení je prostě propagandisticky zneužitelné. Nejen proto,
že se pak diskutuje o tom, zda výstup měl či neměl být zakázán, přičemž i ti
největší odpůrci demokracie se najednou a
dočasně oblékají do převleku zastánců svobody projevu. Důvod je jiný.
'Přece člověk, který přednáší na universitě nemůže hlásat úplné
nesmysly', usoudí vox populi. 'Takový řečník
stojí přinejmenším za vyslechnutí'. Zlo nezískává moc přesvědčováním nepočetné intelektuální elity, nýbrž
oblbováním davů, neboť v demokracii je většina voličů ex definitio názorově
nejovlivnitelnější. Nezanedbatelná je vysoká korelace nedovzdělanosti s extremismem.
Vzpomeňme jen, jak se stoupenci pana Miroslava Sládka oháněli jeho doktorátem, coby
důkazem že mu to myslí. Extremismus umí nosit líbivou škrabošku pořádkumiluvnosti
a měšťáckých hodnot. Stačíte i v takto umném texu rozeznat nebezpečí?
Účast pravicového extremisty na universitní půdě, přímo na pozvánku nějakého
naivního demokrata mu dodá v očích jeho budoucích, méně rozumově zdatných
stoupenců na autoritě, na prestiži. Třeba jim řekne, jak se tam setkal s tou
intelektuálskou levičáckou sebrankou...
Dalo by se říct, že prestiž kterou tím získá, je přímo úměrná prestiži
instituce, kterou zneužil. Jako houba nasáknul a odnesl dávku prestiže, kterou ona
universita jeho návštěvou pozbyla v očích civilisovaných demokratů, - tedy těch,
kteří mají nejen intelekt, ale i svědomí. Intelekt a svědomí dává dohromady
moudrost, - ne pouhou chytrost.
A kdo si skutečně myslí něco jiného než já, má na to nárok. Stojí-li si za
svým názorem, rád si nějaký takový živel pozve rovnou domů, na exklusivní
panelákovou přednášku. Třeba si podebatujte o tom, co nám chtěl Max Frisch sdělit
ve svém varovném díle Biedermann und die Brandstifter
v roce 1948.
Ne, ne, stokrát ne, ani ke mně domů, ani na universitní půdu.
Čím okrajovější bude pódium na kterém se neonacista (veskrze svobodně)
verbálně poblije, tím lépe.
Poznámka JČ: Komunisté jsou pokud vím běžně demokraticky voleni v indickém státě Kerala, kde vládnou, a také v Nepálu - a nikdo se nad tím nepozastavuje. - Argumentace pana Pinkavy je dobrým důkazem, proč bych nechtěl žít v České republice - nepřál bych si, aby mi někdo jako on předem cenzuroval, které hnusné názory nesmím kde slyšet. - Je instruktivní si v souvislosti s jeho článkem přečíst tento, jistě poněkud přehnaný, článek Noama Chomského. - Když hlásal Galileo Galilei, že se země točí, přítomný Václav Pinkava by jistě také takové názory zakázal jako z konvenčního hlediska hnusné, případně pro jeho "hloupé spoluobčany" příliš nebezpečné, a proto nepřijatelné. Dávám osobně v každém případě přednost veřejné diskusi a víře v rozum svých spoluobčanů, protože když nám začne pan Pinkava určovat, co kde smíme říkat, skončíme v diktatuře. - Ač je to pro mnohé lidi stále velmi obtížné pochopit, demokracie není jako komunismus. To, že za komunismu platilo, že se smějí vyjadřovat jem myšlenky, vstřícné vůči komunismu, neznamená, že se v demokracii smějí vyjadřovat jen myšlenky vstřícné vůči demokracii: to by pak mezi oběma systémy byl poněkud malý rozdíl. - Tato poznámka zde není umístěna jako redaktorovo poslední slovo, ale jako výzva, aby čtenář uvažoval o dvou radikálně odlišných názorech. Je to mimochodem princip, který používá každý slušný veřejnoprávní rozhlas či televize, avšak který zřejmě do Českého rozhlasu, soudě podle svědectví Tomáše Peciny, jehož svobodomyslný názor ČRo potlačil, a Václava Pinkavy, jehož cenzorský názor ČRo odvysílal, ještě nepronikl.
