Fundamentalismus spravedlnosti
Doutnající, čadící, vesele plápolající a opět skomírající diskuse o odsunu Němců z poválečného Československa: jako návrat vytěsněného, kdy se společenství jako celek usilovně pokouší zapomenout na traumatizující pocit viny a ona se přesto v převleku za ten či onen symptom neustále vrací. Otázka české viny za odsun Němců (viny do té míry kolektivní, do jaké proti té či oné formě zla nepozvedne každý příslušník dané kolektivní entity - ke které se dobrovolně hlásí a se kterou se do té či oné míry i identifikuje - svůj hlas) a diskuse o ní je prodchnuta jakýmsi tichým předpokladem, který tiše a nenápadně, možná však rozhodujícím způsobem předurčuje, jakým směrem se bude diskuse ubírat, v tom smyslu, že už předem jisté výroky diskvalifikuje, nadržujíc přitom výrokům jiným, které pak zdánlivě není třeba podepírat argumenty, neboť „je dá zdravý rozum“ (srov. například argument české vlády, že „vláda jedná pouze s vládou:“ až se příště česká vládní delegace setká v polototalitních režimech různých koutů světa se skupinou místních podnikatelů, takto třeba obchodníků se zbraněmi a trhavinami, doufám, že si na svůj vlastní výše zmíněný výrok vzpomene; je pozoruhodné, že tento argument přijímá zdá se i opozice, a to i opozice inteligentní).
Onou skutečností, která tak zásadně a přesto nenápadně zavádí problém jinam, je něco, co pracovně nazývám „fundamentalismus spravedlnosti“ (který je samozřejmě pouze součástí obecnější východoevropské tendence k fundamentalismu, která v každé zemi nabývá jiných forem a kterou se tu z časoprostorových důvodů nemůžeme zabývat). Fundamentalismem spravedlnosti tu pak mám na mysli dosti rozšířený výskyt přesvědčení, že trest za prokázaný čin by v sobě měl nést jakési záhadné stopy odčinění viny, tak jak tomu bylo např. při veřejných popravách do cca konce 18. století: jak ukázal Foucault, způsob potrestání v sobě musel nést stopy spáchaného činu, čímž se jednak ustavoval příčinný vztah mezi činem a odplatou za něj a jednak docházelo k jakémusi smíření: po vykonání popravy bylo tělo odsouzeného již nevinné - kromě pálení, trhání masa, rozčtvrcení a následného upálení byl královrah François Damiens odsouzen i k popálení ruky, jež držela královražednou dýku, hořící sírou. Řečeno lapidárně: byla to spravedlnost typu „oko za oko, zub za zub“ a samotný vynález vězení a jeho masové rozšíření v devatenáctém století ukazuje, že v moderních režimech je spojení mezi charakterem spáchaného zločinu a trestem za něj víceméně arbitrární. Navíc, a to je velmi důležitá skutečnost, trest už nemá charakter „odčinění viny,“ je pouze společensky nutným nástrojem, pomocí něhož se společnost brání masovému rozšíření jevu, který považuje - v demokracii diktátem většiny, v autokracii diktátem menšiny - za nelegální.
Fundamentalismus spravedlnosti v českých zemích je tedy pokusem dát zločin a trest do jakéhosi sama sebe se vysvětlujícího, explicitního vztahu. Je to podle mého názoru tendence dosti rozšířená (srov. Ludvík Vaculík: Zabils, vzals někomu život, nemáš právo na život...), jak dosvědčují i slova mého přítele, učitele anglického písemného projevu na pedagogické fakultě v Brně, který mi před časem vyprávěl, jak jeden z jeho studentů - takto mj. i budoucí šiřitel morálních hodnot a etických postojů mezi velmi vnímavými lidmi - zcela vážně v jedné ze svých slohových prací obhajoval trest utětí ruky v zápěstí za krádež.
V otázce české viny za odsun Němců se tento fundamentalismus spravedlnosti projevuje následujícím způsobem: česká vina za zvěrstva napáchaná na německy mluvícím obyvatelstvu opouštějícím tuto zemi se jaksi apriorně vyvažuje, dopředu vykupuje německou vinou za zvěrstva napáchaná na obyvatelích tohoto státu za války, kterýmžto mechanismem - jako tolikrát už v historii - Češi naplňují svoji nebezpečnou touhu po nevinnosti (pomíjím tu záměrně moment svalování viny na vnějšího činitele, přece však: rozmáhá se podle všeho podivná představa „diktátu vítězných mocností,“ jako kdyby pokyn k odsunu přišel příkazem, a zapomíná se na české iniciativní kroky v tom směru podniknuté; nejsem historik, domnívám se však, že schválení odsunu Němců vítěznými mocnostmi či jeho doporučení se příkazu k jeho provedení nerovná). Posuzuje-li soud násilný čin, například úkladnou vraždu, posuzuje vždy čin sám o sobě v jeho singularitě: jakkoli zvažuje samozřejmě okolnosti činu, motivy, osobní dispozice pachatele atd., vždy se rozhoduje na základě němého předpokladu, že jakkoli oběť mohla dát pachateli velmi dobré, takříkajíc legitimní důvody k jeho činu, třeba i vraždou milované bytosti, čin sám je posuzován jako takový, tj. jako vražda, a vše ostatní jsou pouhé polehčující - nikoli vykupující - okolnosti, které nikdy nemohou přehlušit skutečnost, že bylo spácháno násilí na druhém.
Domnívám se proto, že otázka české viny za odsun Němců by měla být posuzována obdobným prizmatem „všeobecné ekonomie“ (Bataille) viny: jako násilný čin, na kterém neseme všichni vinu (pokud se vnímáme jako přílušníci kolektivní entity zvané „Češi“), vinu, již možná historický kontext té doby „polehčuje“ a částečně snad i „vysvětluje,“ v žádném případě však nemaže. Byl spáchán násilný čin na druhém, na kolektivním druhém, a kdyby se podobný čin odehrál na teritoriu bývalé Jugoslávie řekněme před dvěma lety, nazvali bychom jej asi jinak: etnická čistka. V Evropě dvacátého století se žádný národ nemá oprávnění cítit nevinný; jediné, co zbývá, je vinu přijmout a naučit se s ní žít, neboť věk nevinnosti je za námi a má-li např. Česká republika získat právně neregulovatelný a nevynutitelný statut „dospělého“ člena světové komunity, je nutné, aby tuto vinu akceptovala, bez ohledu na veškerá předchozí příkoří na něm napáchaná a bez ohledu na to, jak si s akceptováním vlastní viny počínají druzí. Dech beroucí absence kritičnosti k vlastním dějinám, absence společná kruhům vládním i pivním, však dosud svědčí o tom, že v nejlepším případě se nalézáme ve stádiu etické adolescence. Je třeba si uvědomit, že „cesta k dospělosti“ - známá spíše pod zavádějícím pseudonymem „cesta do Evropy“ - vede nejenom přes kompatibilitu ekonomik a právních norem, ale i přes kompatibilitu tichých pravidel etického vesmíru, pravidel textem jen stěží postihnutelných a už vůbec ne kodifikovatelných, nicméně pravidel, od kterých se odvíjí vše ostatní.
Zločin spáchaný na sudetských Němcích je i zločinem spáchaným na nás samých: tuto skutečnost si dobře uvědomíme, když přejmenujeme sudetské Němce té doby na německy mluvící Čechy. Historické spekulace jsou samozřejmě nepříliš užitečné, ukazují nám však dobře charakter jistých společenských konstrukcí a jejich kulturní nahodilost: sudetským Němcům se často vyčítá jejich postoj za války, a předtím jejich distance od česky mluvícího obyvatelstva, jejich neochota asimilovat se atd.; bylo by však užitečné zamyslet se nad tím, zda jim k tomu byla v historii skutečně dána šance, zda není třeba hledat historické kořeny odsunu již v minulém století, kdy jsme možná v definici příslušenství k místní komunitě udělali fatální chybu. Museli jsme skutečně tehdy říct: „Češi jsou ti, kdo mluví česky?“ Jak by vypadal vztah česky a německy mluvícího obyvatelstva, kdybychom příslušnost k celku bývali definovali třeba jenom teritoriálně? Možná přišel čas, abychom řekli: příslušníky této komunity jsou všichni ti, kdo žijí (a umírají) na tomto území. Ať mluví česky nebo německy nebo romsky nebo anglicky.
