Šílené krávy a nekonečný Terezín
Tak máme první šílenou krávu, řekl nějaký Švejk v televiznim
zpravodajství.
Máme také výročí vypálení Lidic a odvlečení mnoha jejích obyvatel do
koncentráku.
Dvě události, které spolu zdánlivě nesouvisí. Dokud si neuvědomíme, kolik
skotu půjde zase na předčasnou porážku a dvojnásob předčasně ukončí svou
beztoho nepříliš radostnou pouť po této planetě. Ať mi oběti koncentračních
táborů prominou, ale lepší přirovnání jsem nenalezl.
"Osvětim začíná tam, kde člověk stojí na jatkách a říká: "Vždyť to jsou
jen zvířata."
Theodor Wiesengrund Adorno (1903 - 1969)
Jasnovidka Vanga kdysi správně poznamenala, že na Zemi je místa dost pro
všechny bytosti, lidské i zvířecí, a že člověka by příliš nezatížilo, kdyby
nechal zvířata svobodně a přirozeně žít a umírat alespoň v části prostoru,
kde odjakživa žila a umírala.
Jednou jsem si, ve snaze zajistit rodině maso bez hormonů, antibiotik,
arzénu a dalších jedů, koupil před velikonocemi živou krůtu a týden jsem ji
krmil na dvorku městského bytu, ke značné nelibosti manželky a sousedů. S
posměšky jsem se nějak vyrovnal a o zvíře jsem se vzorně staral.
S čím jsem
se nevyrovnal bylo zabití ptáka před jeho kuchyňskou úpravou. Až v poslední
minutě, či spíše v poslední vteřině, kdy se již ruka s nožem nedala stáhnout
zpět, jsem si zcela jasně uvědomil, že to není zabití nějakého jednoduchého
organizmu, ale vražda zvířecí bytostí, mohutnost jejíž citových a duševních
projevů se značně blíží člověku.
Viděl jsem dobře strach zvířete před smrtí, viděl jsem dobře tu jeho
touhu po životě, lépe řečeno lásku k němu. Viděl ve své představě, která
byla živena obrazy dobroty a skromnosti toho tvora, kterých jsem byl svědkem
při jeho krátkém opatrování, kolik lásky by ta krůtička byla schopna jednou
dát svým kuřátkům a svým způsobem celému světu. Viděl jsem a věděl, jak
skromný je to tvor a jak málo toho chtěl po životě, snad jen trochu slunce,
trávy a vody, aby mohl být šťasten. Cítil jsem intenzivně, že to poslední
máchnutí jejích nádherných křídel se ničím nelišilo od máchnutí křídel
archanděla Gabriela, pod jehož duchovními křídly se prý odehrává celá ta
hudba nekonečného tvoření všecho živého. Cítil jsem jako velkou prohu, že
člověk, který nikdy nic podobného tomuto laskavému tvoru vytvořit nedokáže,
si osobuje právo jej zbavit života.
"Na Zemi existuje jen trojí láska, kterou si můžeme být naprosto jisti:
láska boží, láska mateřská a láska zvířete."
Zarathuštra (íránský reformátor, první zakladatel charty zvířecích
práv, asi 6. st. př. n. l.)
Kdybych byl sochařem, snažil bych se asi dodnes vytvořit sochu tohoto
krásného ptáka, aby z ní vyzařovala stejná duchovní velkorysost, stejná
čistota a skomnost a stejná láska k životu, jako z jejího živého vzoru.
Byla
to trpká zkušenost a radil bych každému, aby omezil svou konzumaci masa
dříve, než by musel získat takovou zkušenost vlastní. Bez větších výčitek
dnes dokáži jíst jen běžné ryby, ale třeba i vánočního kapra mám chuť každý
rok raději pustit zpátky do rybníka.
"Je dobré život podporovat a chránit, je zlé život ničit a brát."
(Albert Schweitzer, 1875 - 1965)
Jednou, ještě jako chlapci, se mi stala příhoda jako z hororu. Šel jsem
v mém rodném Brně po ulici, a u tramvajových kolejí jsem uviděl se motat
pochroumaného holuba. Možná jej nějaké vozidlo jen dočasně ochromilo, mně
se ovšem zdálo, že nemá šanci přežít a rozhodl jsem se jeho utrpení zkrátit.
Protože jsem pár dní před tím četl dobře míněnou radu, jak zabíjet drubež,
uchopil jsem jej za hlavu a roztočením těla ptáka jsem mu chtěl zlomit vaz.
Z přílišné horlivosti jsem však použil větší síly a holubí hlava mi zůstala
v ruce. A nastojte: holubí tělo setrvačností svých životních projevů
odletělo velkým obloukem asi sto metrů dál a vletělo do otevřených vrat
blízkého kostela.
Co všechno jsem v tomto symbolickém letu tenkrát viděl, by
vydalo na celý článek.
Proto jen závěrečné rozhodnutí: Nechtějte po mě,
abych někdy zkracoval něčí utrpení, nechtějte po mě, abych chápal, že se
zdravá zvířata musí utratit, nechtějte po mě, abych schvaloval eutanázii.
Moje osobní poznání a zkušenosti mi to neumožňují.
"Kde se jedná o zvířata, stane se každý náckem. Pro zvířata je
Treblinka každodenností."
Isaac Bashevis Singer (1904 - 1991)
Co s českým skotem? Podezřelá zvířata by měla být v pěkném prostředí
odpovídajícím jejich životním potřebám ponechána jako exemplární příklad
správného zacházení se zvířaty až do jejich přirozeného uhynutí. Věřím, že
by svět takové jednání ocenil a že by se příslušná lokalita stala ohniskem
pozornosti turistického ruchu.
To by také bylo jediným řešením hodným člověka, této bytosti spřízněné
svou duší s Bohem, bez ohledu na zdánlivou absurdnost takového řešení.
Několik desítek zvířat by se tak také stalo mnohým živoucí
připomínkou, že si mají vyjasnit svůj vztah k jatkám a hromadnému
"průmyslovému" chovu v nelidských a nezvířecích podmínkách.
"Vychvalované zákony na ochranu zvířat domluvili byrokraté s lovci,
rybáři, sedláky, řezníky, veterináři a vivisektory na úkor těch, kteří se
nemohou bránit. Takže se s vrahy dohodla velikost cel, výkrm, otázky
transportů a nejlepší popravování nevinných. O nějaké ochraně zvířat před
jejich vlastníky, před těmi, kteří jim jdou po krku, nemůže být ani řeč. Ti
všichni nevinní jsou naplánovaní kandidáti smrti a jim naklonění přátelé
zvířat smějí jen bezmocně této strašlivé tragédii přihlížet."
C. A. Skriver
(teolog, spisovatel)
Co k tomu dodat? Snad jen, že je težké uvěřit tomu, že přes tuto
dvojsečnost zákonů na ochranu zvířat, se najdou jedinci a organizace, které
nemíní respektovat ani to minimum práv, jež byla zvířatům vymožena. Je to
hanba.
(Citáty vybrány z knihy Alice Oppové: Hlasy pro němou tvář, EWA EDITION,
Praha)
