Reakce studentů byla velmi bouřlivá, nešlo jen o dopis "8 studentů", jak se nezasvěceně vyjádřili pp. děkan a rektor, ale o mimořádně vzrušený ohlas, který se přenesl na půdu senátu FFUK a později i senátu UK. Obhájci zákazu semináře tam působili nejen směšně, ale ukázalo se, že nic o celé věci vlastně nevědí, a že tomu /ani politologii/ nerozumějí. Reakce studentů byly a stále ještě jsou pro mne lichotivé a byly publikovány v různých denících. Zejména bych chtěl upozornit na čl. pp. Kateřiny Jacques a Petra Slunéčka v LN, který je mnohem zasvěcenější než např. stanovisko pana rektora UK. Na něj reagovala významná česká výtvarnice pí. Dana Záměčníková, která mi zatelefonovala, abych se na všechno vykašlal, a pokud se mi podařilo vychovat na FFUK alespoň tyto dva mladé lidi, mám být na co hrdý.

Jak budou studenti reagovat na ukončení semináře na podzim nevím, ale možná, že se vedení FFUK podaří mne do té doby vyhodit a bude po problému. - pokud jde o přínos, myslím, že tento ročník byl mimořádně kvalitní. Mezi mými studenty jsou nejen lidé vzdělaní, ale i občansky způsobilí a nebál bych se je poslat na jakoukoli odbornou debatu /mimochodem, zítra jsou diskutovat 3-4 z nich do Kulturního centra židovské obce o soudobém antisemitismu/.

Dále se mi podařilo získat jednoho nadaného mladého odborníka pro sledování tzv. extremismu na internetu /včera mi ukázal svou 300ss. práci, o které jsem předpokládal že bude max. 10ss./. Ale hlavně, seminář byl poučný zejména proto, že se v něm naučili kriticky zkoumat prameny, vyslovovat hypotézy a argumentovat. Porovnejte takový úspěch např. s publikacemi pana Ondřeje Cakla nebo Helsinského výboru, které mají velmi omezenou vypovídací hodnotu, zejména pro svoji nedostatečnost formální.

Pan děkan "ocenil" můj způsob vedení semináře odejmutím finančního osobního ohodnocení, což v mém věku a před odchiodem do důchodu může znamenat snížení ročního platu asi o 30 tis. Kč, tedy asi 25 procent ročního příjmu. Dostávám se tím do kategorie hůře placené pokladní v samoobsluze.

Veřejnost reagovala velmi spontánně /nejen v ČR, ale v zahraničí/, a mohu konstatovat s uspokojením, že téměř všichni pochopili, že jde o věc samotnou a nikoli jen o moji osobu. Výhrůžky, kromě asi třech kolegů z vedení FFUK, se mi dostalo jen od pana Rejžka a Justla, ale to jsou lidé se sníženým prahem morální odpovědnosti. Navíc bych se je neobával označit slovem extremisté. Těch ohlasů mám asi okolo 200, všechny pozitivní a některé považuji vzhledem k poměrům na FFUK, za mimořádně odvážné. Snažil jsem se jejich autorům slíbit, že až budou oni atakováni, také vystoupím, pokud to budu umět, na jejich podporu.

Jednak jsem podobný seminář /pod názvem "aktuální problémy politiky"/ vedl s dvěma přestávkami celá 90. léta. Metodologii mám dostatečně propracovanou, vycházím z dnes poněkud opět módní politické antropologie a z inspirace poválečného Mass Observation. Samozřejmě, že podobná praxe existuje v zahraničí, vychází z politické kultury nebo stavu akademických badání. V SRN, kde jsem se studií tzv. Třetí říše zúčastnil již v roce 1967 /Freiburg a Heidelberg/, dokonce přenášel tzv. extremista Kosiek celý jeden semestr.

Byl sice atakován akademickou obcí, ale vysoudil kompenzaci /viz Kosiek versus Německo/. V západní Evropě se dodržuje jakási nepsaná zásada, že akademické prostředí nebo prostředí odborné veřejnosti je více imunní než veřejnost, a proto se opatrně o extremismu mluví v mediích, na školách je to běžné. Např. film Unheil Hitler je přímo označen za použitelný na školách při výuce dějepisu, ale nesmí se šířit na veřejnosti. Ještě jednu poznámku, podívejte se na Dějiny a současnost z let 1968-1969, kde jsem působil jako redaktor, na seznam autorů a na články. Jistou praxi tedy mám.

Domnívám se, že podléhat tlaku medií politici nemají, ale je to věc osobnosti. Když je např. ministrem školství v dnešní vládě člověk nevzdělaný a postrádající vážnosti, pak je přirozené, že reaguje na každou blbost v novinách nebo TV. Politici mají v mediích vystupovat, mají na jejich různá tvrzení reagovat, ale neměli by podléhat jejich tlaku nebo reagovat na každou mýdlovou aféru.

Pokud jde o můj odchod do ciziny je to spíše reakce na celkový systém výuky a vzdělávání. Letos pravděpodobně naposledy se zúčastním přijímacích pohovorů, které jsem se, v době, kdy jsem byl ředitelem ústavu, snažil zlidštit, když nebylo možné je odstranit. Myslím, že se jedná o věc ostudnou /jeden můj přítel nazývá přijímací zkoušky dokonce genocidou/ a všechny naše školské autority, které hovoří o "přeplněnosti" universit aj. bych chtěl donutit, aby se prošly každý pátek pustými chodbami areálu v Jinonicích, kde se člověk skoro bojí být tak sám. Pokud není potřeba ke studiu přístrojů, laboratoří atd., ale jen musíme mít dobré oči, zadek a uši, pak mi připadá numerus clasus residuem komunistické éry. Snad pana ministra nebo vedení UK ještě nenapadnou umístěnky. To byl přece důsledek přijímacích kvót. V zahraničí mám největší zkušenosti z USA a jižní Koreje /kde se praxe USA a čínské tradice směšují/, ale láká mne ta automatická a nevynucovaná svobodomyslnost, kterou u svých kolegů nevidím a jejíž zbytky se zdají mizet s nástupem oné nešťastné "střední" generace.

Už jsem na to odpovídal, definovat extremismus můžete politicky, politologicky, sociologicky nebo právně. Vzhledem k rozšíření tohoto pojmu bych se přimlouval za definici vycházející z právních norem a proto závaznou i pro politiky. Už jsem zmínil pana Klause a jeho označení Václava Havla extremistou, ale co budeme dělat, až někdo upozorní, že čeští hokejisté, mistři světa 2001, věnovali panu prezidentovi dres s číslem "18" /podle naší "extremistické" praxe jde o kryptogram Adolf Hitler/. Zavřeme jeho nebo je? A kdo napíše posudek? Já se tomu budu snažit vyhnout.

Potrestat se neodůvodněné označení "extremista" asi nedá, ale možná, že v některých případech, by mohl soud posuzovat, zda jeho použitím nedochází k zastrašování /terorizování/ nebo vyvolávání negativních emocí, působení újmy nebo útisku. To je dobrá otázka, ale pro právníka.

Řekl bych, dokonce, že kuriózních situací je většina /asi 60 procent/. Např. musel jsem psát posudek na hádku zastupitelů ve Slaném /nebo Kladně/, kde se starší vážení městští hodnostáři označovali za fašisty a členy kuratoria. Dobrý je případ patnáctiletého pana S., který vyrostl v dětských domovech a věznicích, a který má na tvářích vytetován hákový kříž a dvojitou vítěznou runu SS. Na každém nádraží ho znovu a znovu zatýkají pro podporu a šíření nacismu. Ale nejlepší je případ z nejmenované školy na severu Čech, kde student, který neměl rád pana ředitele, jej nakreslil jako Hitlera a označil nacistickými symboly. Pana ředitele nenapadlo nic lepšího, než podat na toho kluka trestní oznámení. Myslím si, že taková situace by neměla být posuzována politologem nebo historikem, ale spíše psychiatrem nebo psychologem, a to ještě spíše v případě pana ředitele než jeho 13letého studenta.

Netroufl, protože případ od případu se liší a neznám jeho souvislosti. Vím však, že někdo je lepší na dějepis, někdo na politologii atd. Práce svých kolegů si velmi vážím, a to proto, že stejně jako já, mají jen minimální oporu u politických představitelů naší republiky, a to i přes jejich hlasité upozorňování, že tomu tak není. Vidíte na mém případu, jak to ve skutečnosti chodí.

Nechci to předčasně hodnotit, protože neznám přesné znění rozhodnutí pana Grosse. Ale zdá se mi, že je to právě to, před čím jsem varoval, když jsem upozorňoval na nevhodnost represivního přístupu k tzv. extremismu. Kdo dnes, a kdo zítra, bude ty nové agenty vybírat, školit, instruovat, jak budou /nebo spíše nebudou/ veřejností kontrolovatelní atd., atd. A nebude třeba k tomu využít nějaké starší databáze nebo dokonce přizvat odborníky, kteří s nimi umějí zacházet? Už vlastně máme jeden případ, kterého si bdělá žurnalistika všimla jen okrajově. Ten sociální demokrat, který někdy v roce 1987 horoval pro nacismus. Odkud to víme, doufám, že ne z archívu STB, ke kterému má někdo, opět zvláště k tomu vybraný, přístup.

Jako indonesista doporučuji, naučit se od Indonésanů vařit /je to nejlepší kuchyně na světě/, smát se a mít rád hezké věci. Je to země krásných lidí, kteří se umějí bavit, a kterým se od nás Evropanů, dostalo tolik příkoří, že nás možná brzy nebudou mít rádi.

Také jejich země je překrásná, různorodá a jako celá vymodelována sochařem nebo pomalována malířem. A také mají ve státním znaku hezké heslo: různí, ale jednotní.