- hovory, naslouchání a mlčení s nestorem českých učitelů Bohumilem Sedláčkem
Připomenu vám, že v roce 1997, když jsme spolu natáčeli velmi ostrý a nikde dosud nezveřejněný rozhovor o fungování České školní inspekce, jste vzpomínal na inspektora Plachého. Byl to původně učitel na pokusné příhodovské Vránově škole ve Zlíně. Z dnešního hlediska moderní pokrokový učitel. Při první jeho návštěvě u vás ve třídě jste si ale nepadli do oka a málem jste se s ním pohádal. Skoro v ničem jste se názorově neshodli. Radil vám, začátečníkovi, jak máte učit, ale ukázalo se, že neznal ani osnovy. Teď je také velká móda nutit všechny učitele, aby učili všechno jinak, nedbali moc na osnovy a na obsah učiva. Tenkrát to od jednadvacetiletého mladíka byla ale odvaha a možná i drzost. Jaký význam pro váš učitelský růst a profesionální kariéru měli ředitelé, školská správa a školní inspekce? Dříve byla školská správa velmi jednoduchá, personálně štíhlá a s jasně vymezenými pravomocemi. Na školním okrese to většinou byli 1-3 inspektoři a tajemník - také učitel. To bývala obrovská území několika správních okresů. Na počátku 90. let to začalo v české inspekci fungovat podobně. Já jsem měl např. Prahu 8-10, Prahu -východ a Nymbursko.Pak, když se věci zaběhly, a inspektoři poznali školy, bylo to všechno nerozumně zrušeno. I platy učitelů a personalistika byly za 1. republiky centralizovány do Zemské školní rady, režii provozu škol měly na starosti obce. Později po válce ale i v této oblasti došlo k mnoha změnám a obrovsky narostl úřednický aparát. O totalitních režimech je známo, že jsou dobrými administrátory. Tento systém se ale po roce 1989 postupně celý rozložil. Vzniklo sice odvětvové řízení, po kterém volalo učitelstvo už před válkou, ale nyní po zřízení krajů a odstátnění škol opět padlo a vracíme se k jakémusi hybridu, který připomíná řízení v komunistické nedávné minulosti.
Česká školní inspekce (ČŠI) vzniklá po roce 1990 byla nově zreorganizovaná hlavně podle britského vzoru, ale na česky kocourkovský způsob. Inspektoři podle zákona přestali mít jakékoli exekutivní pravomoci. Ty byly přeneseny na školskou správu - OŠÚ a MŠMT. I nyní se musí každá větší inspekce dlouho dopředu ohlásit a škole a řediteli smí jen doporučovat. Inspektorům byla odebrána odpovědnost za konkrétní školy, musí být na povel členy inspekčních týmů kdekoli na území státu, když jim je to uloženo. Je to drahé a neefektivní. ČŠI připomíná polovojenskou organizaci. Věcně se za novou fasádou ČŠI skrývá to, čemu dříve komunistická školská vrchnost ve směrnicích pro inspekční činnost říkala přesněji všeobecný a odborný dozor. Všeobecný dozor je nyní místo o ideologii o managementu a o„klimatu“ školy. O „étosu školy“, jak o něm mluví Britové, se ale ČŠI bojí i jen hovořit.
Odborný dozor s hospitacemi v předmětech je ale po 11 letech stále v plenkách.... Školní inspekce se prý bude zase reorganizovat, o tom se začíná šuškat. Inspektoři se po roce 90. se také nesměli vůbec zabývat hodnocením práce učitelů v předmětech, ale jen obecně popisovat vzdělávací úroveň celé školy. Čtenář si měl odvodit, jaká je tam situace.
Teď se inspekce k hodnocení konkrétních předmětů sice vrátila, ale nemá na to dost zkušených a kvalifikovaných odborníků. Inspektor bez kvalifikace a praxe se musí často vyjadřovat o práci učitele, které vůbec nerozumí. Zvrhá se to tak v pustý formalismus.
Ve zprávách, vzniklých ze závěrů takových členů inspekčního týmu a psaných podle přesně stanoveného schématu tzv. metodiky, prakticky skoro každý rok měněné, se popisuje velmi abstraktně a technicky neosobně nejčastěji řízení školy, méně často vzdělávací proces a zřídka konkrétně úroveň obsahu vzdělávání.
Rozbory hodin s učiteli dodnes inspektoři vůbec nedělají, většinou by to buď nestihli nebo ani neuměli. Potíž je i v tom, že inspekční zprávy jsou veřejné, určené pro celou řadu subjektů, nikoli jen pro ředitele a školskou správu.
A výsledky? Když se nic nepřihodí a zpráva je kulantní, nepřečtou si ji někdy ani ředitelé škol. Považují to za ztrátu času. Zjistil jsem, že i jinde na úřadech se zakládaly do šuplíku bez čtení. Když inspektorovi o něco šlo a podařilo se mu pojmenovat nějaký šlendrián, býval to malér s mnoha dozvuky. Inspektor byl potrestán na platu pro překračování kompetencí anebo se zpráva dala k ledu a ani neopustila ČŠI. Sám jsem to vyzkoušel na vlastní kůži.
Moje kolegyně, kterou dobře znáte i jako svoji bývalou učitelku na škole, vás zažila jako ředitele i jako inspektora. Tvrdí, že vaše metody řízení, hodnocení a přístupy ke kantorům byl zcela ojedinělé. Ji inspirovaly i po listopadu v její inspekční práci a měla proto potíže.
Přežil jste ve školství několik režimů i jejich lidi. Učil jste před válkou, za války i po únoru, i v padesátých letech. Byl jste za totality v letech šedesátých na ministerstvu školství krátce jako tzv. VORS, odborný referent pro český jazyk, dějepis a občanskou výchovu. V sedmdesátých letech jste byl okresní školský inspektor a pak jste vypomáhal už v důchodu při organizaci vzdělávacích akcí učitelstva.
Mnoho jste si vyslechl, mnoho pozoroval, lecjaké pochybnosti v sobě překousal. Myslím, že ve školství byli za všech těchto režimů lidé dobří i špatní, charakterní i bezcharakterní, stateční i zbabělí. Jak jste dokázal s těmi lidmi spolupracovat ve prospěch svých oblíbených odborností, národa a dobré české školy a zůstat při tom intelektově a mravně nenalomený? Prožil jste i Pražské jaro a nejhorší počátky normalizace ve funkci ředitele školy.
Musel jste např. v té době někoho vyhodit z práce? Za mnou v té době např. ředitel průmyslovky ing. Hotěk v Plzni lezl v době mé pracovní neschopnosti až do bytu, abych mu podepsal rozvázání pracovního poměru, aby on nepřišel o funkci. Pověstný šéf jistého pražského ústavu pro vzdělávání učitelů Tmej, kterého znáte z vlastní zkušenosti, dnes přejmenovaného ústavu, kde ale i nyní v pohodě sedí normalizační kádři pod ochranou univerzity, vás už v důchodu zaměstnával až do roku 1979. Takové věci v pamětnících, kteří odešli ze školství na dvě desetiletí k lopatě, mohou vyvolávat všelijaké pochybnosti o kvalitách českého školství, ale i o vás. Chcete se i k těmto tématům vyjádřit?
Mám i odjinud o práci české školní inspekce až zarážející informace. A znovu jsem si poslechl nahrávku našeho rozhovoru před pěti lety. Je špatné, když se ještě nepřišlo na to, že administrativně formální kontrolní činnost na školách bez klidného a kompetentního lidského kontaktu nemůže školství přinést prospěch a pro učitele a nejspíše i ředitele škol je bezvýznamná a možná škodlivá. Věřím, že z toho mohou vznikat i komické zápletky, ale hlavně zbytečné předstírání. Zažil jsem podobnou situaci - např. s ústředním inspektorem J. Kvitou v Klenčí na Domažlicku někdy na počátku 70. let. Řádně jsem se ohlásili na inspekci předem, ale našli jsme školu úplně prázdnou. Už předtím nám paní v autobusu řekla, že tam jedeme marně, že mají branné cvičení. Jak nás poznala?
Šéf OŠK ONV zaslal řediteli náš popis včetně doložky: Pozor na toho s knírkem, ten je ostřejší. To jsem byl já. Tenkrát jsem se podíval díky této „organizaci“ na Baarův pomník na Výhledech, takže z inspekce byl výlet, ale pak už jsme jezdili na inspekce vždy bez ohlášení. Vzpomínám na jednu „zemskou“ inspekci s J. Kvitou v Hodoníně v 50. letech. Měl nás ve škole doprovázet OŠI, ale omluvil svoji nepřítomnost tím, že musí dělat soupis snůšky vajec, který nařídil všem inspektorům okresní tajemník KSČ. Ale i když s námi tehdy do třídy takový inspektor šel, většinou mlčel. A když začal něco od věci plkat ředitel - nečeštinář, Kvita chvíli poslouchal a pak říkával: „Ty se, soudruhu, velice mýlíš, zřejmě jsi nepochopil záměr vyučujícího“ a tak podobně. Někdy mě taky posílali na školu, abych vyhledával učitele vhodné pro propouštění ze školství. Tak to udělali kozla zahradníkem. Nikdo mým přičiněním o místo nepřišel. Dificile est satiram non scribere (Obtížné je nepsat satiru.) (Juvenalis).
Vrátím se ale raději ještě ke svým učitelským počátkům. Souvisí to s tím, co říkáte. Tehdy bylo zvláště důležité hodnocení, doslova klasifikace učitele. Didakticky, metodicky a odborně konkrétní hodnocení učitelů, ředitelů a škol je klíčová otázka školství i dnes. I tehdy to byla dobrá motivace, aby se každý snažil. S výší platu to nemělo nic společného. Žádné osobní hodnocení od ředitele tehdy nebylo a bylo to dobře. Čím se o platu rozhoduje níže, tím je to horší. Začne platit princip, já na bráchu, brácha na mě a taky různé kamarádšofty, protěžování a protekce. Zač potom mohou stát lidské vztahy v takovém týmu? Já jsem ze Zemské školní rady nikdy nikoho neviděl, ale oni věděli všechno o mně a já měl vždy pocit, že jsem hodnocen objektivně. Taky jsem si spočítal, jak na tom budu finančně v budoucnu.
Zmínil jste inspektora Plachého. Dodnes nepochopím, jak jsem se mu mohl tak postavit, a dohřát ho citátem z osnov. Zachoval se velkoryse, asi to považoval za mladickou nerozvážnost. Dostal jsem od něho dvojku, ačkoli začátečníkům dával trojku. Byl i jinak svérázný, pamatuji, že jednou spal tři dny u pana řídícího ve Strání a po vyučování hrál s vybranými učiteli v hostinci kulečník a večer karty. Pokladní mu dělala paní učitelka Menšíková: shromažďovala desetníky a vyplácela výhry.
Ačkoliv jsem měl pak na Moravě jednotku, v Praze jsem začínal na dvojce. Měl jsem štěstí, že po insp. Plachém hned přišel Tomáš Pospíšil. S tím jsem vycházel velmi dobře. Ale někdy to i s ním bylo jako v Postřižinách. Vždy dostal od pí. dr. Blunclíkové z Brumova, rodiště Ludvíka Vaculíka, včas echo, že u nás ve škole bude zabíjačka a nechtěl na ní chybět. Jednou jsem jej musel provázet na vlak i s výslužkou, pamatuji se, že jsme při cestě o škole nikdy nemluvili.
Pan inspektor měl něco vypito a byl dobře najedený, takže při cestě musel často čůrat. Býval jsem z toho ve strašných rozpacích. Chci tím říci, že hodnocení inspektora bylo vždy dost subjektivní a jinak to nikdy asi nebude. Většinou ale vystihovalo individuální možnosti i schopnosti učitele. Inspektoři byli až do 50. let většinou lidé zkušení a znalí. Tak tomu bylo i u mne v Praze.V základním školství zde byli při mém nástupu před válkou jen čtyři inspektoři - Šturm, Pacák, Chýna a Štěpánek a dva tajemníci - na celou Prahu. To už jsem učil na Korábu. Pan inspektor Šturm zvládl inspekci v mé třídě za 20 minut. Pohovořil s žáky, prohlédl namátkou sešity a pozoroval mě při práci. Přišel ke mně ale každý rok, ale přesto to nebyla inspekce podle mých představ.
Z Květné jsem věděl, že někteří inspektoři nemají rádi latinu, z učiteláku ji neznali, a že většinou jsou i protiklerikální. Tak jsem se vyhýbal dávat do příprav a na tabuli mé oblíbené citáty z klasiků nebo Bible. Na tom jsem vyhořel u Plachého, kterého podráždil i citát z Cicerona: Základem republiky je dobrá výchova mládeže a dokonce i citát z Písma : Nechte maličkých přijíti ke mně...
V sedmdesátých letech, když jsem sám byl inspektorem, byli jsme na už jen na Prahu 4 čtyři OŠI: Štverák, Kafková, Kršek a já. Tajemníka jsme neměli, ale písařku Aničku G. Zato na finančním a ekonomickém úseku bylo 12 úřednic. Pak tam byl s. Brázda, pověřenec pro zvláštní úkoly ( plynové masky atd.). Naši práci ideově„řídila“ Stella Hájková, ideologický tajemník. Tak to měla napsáno na dveřích. V pátek ráno jsme vždy nastupovali vyslechnout její levity, negativní kritiku a pokyny na příští týden. Měla zvláštní důvěrné informátory mezi několika oddanými, ale jinak práci odbývajícími učiteli a učitelkami. Vím ale, že ze 42 ředitelů to byl jen jeden ředitel a jedna ředitelka. Ale zatápěli nám.
Kolegyně Kafková pravidelně při naší cestě z radnice do budovy KSČ Pod Terebkou recitovala pohádku: „Kohoutek malý strachem se třese, když musí jít do černokněžníkova paláce..“ 13. srpna 1974 jsem byl v práci naposled a 1. září nastupoval do starobního důchodu. Bylo to vysvobození.
Štěpánka Krátká mi spočítala důchod tak, abych tam už nemusel jít. Můj důchod vycházel na 1720 Kč. Zaokrouhleno jsem dostal 1400, víc se nesmělo brát. Vzpomínám si, že po vstupu vojsk byli na Praze 4 propuštěni tři velmi dobří učitelé a jedna zástupkyně ředitelky. Zastání nebyla nic platná. My OŠI jsem neměli na štěstí podpisové právo, propouštěcí dokumenty podepisoval vedoucí OŠK ONV V. Snolík.
Gymnázia měli za l. republiky na starost zemští školní inspektoři, postrachem Prahy byl Schlicksbír a Žlábek v Brně. Později za protektorátu, kdy už jsem byl odborným učitelem na měšťance, šlo při inspekci i o jiné věci, ale učilo se mi tehdy velmi dobře.
Nerad bych, abyste si to vyložil špatně. Nebyly ale žádné učebnice ani osnovy a do měšťanské školy chodili jen vybraní žáci. Inspektor Čech se za protektorátu úmyslně nepodepisoval křestním jménem, aby nemusel psát křestní jméno německy. Byl to vlastenec a šlo mu o dobrou českou školu. Z dalších dvou byl jeden inspektor zbabělec a druhý kolaborant.
Hned po osvobození přišel Augustin Bartoš, ředitel v Jedličkově ústavu. Teprve tehdy jsem konečně zažil první kvalitní inspekci podle svých představ. Pan Bartoš byl u mne celou hodinu a vše sledoval, nic mu neuniklo. Moje postupy rozebral a zhodnotil, jak jsem si myslel, že je to správné. Diskutoval se mnou po hodině věcně a s přehledem. Byl taktní, povzbudil mne i pochválil. Sám jsem se tak vždy později, když jsem byl ředitelem i inspektorem, snažil postupovat. O výsledcích inspekce jsem vždy referoval na poradě celému učitelskému sboru, o každém učiteli jsem měl napsané krátké jmenovité zhodnocení. O nejzdařilejších hodinách jsem psával i v článcích. Dobrých hodnocení a krásných vyučovacích hodin bylo za mého působení mnoho a nic nebylo nahrané nebo přikrášlené. Z odstupu se mi jeví v organizačních změnách školní inspekce jako nejšťastnější období 60. let, kdy byl zřízen při MŠ „Stálý aktiv pro výkon odborného dozoru“- tvořilo jej 6-7 lidí. Nadělalo se tenkrát nejvíce práce, přesně jsme věděli, co chceme. Významně se na tom všem podíleli v Praze i v krajích metodici českého jazyka: Např. V. Kamelský a M. Ševcová, Zdeněk Nygrín, ale také lingvisté - K. Svoboda a P. Hauser z vysokých škol.
Nejvýznamnější těžiště vaší činnosti bylo osm let na experimentální fakultní škole VÚP v Bráníku. Jako učitele českého jazyka a literatury vás sem doporučili Josef Kvita a Jaroslav Jelínek. Ve 2. patře základní školy byly odborné pracovny s názornými pomůckami, rozsáhlou knihovnou a archivem obrazového a fotografického materiálu. V roce 1965 jste zde už užíval i sluchátkové zařízení a řídil jím skupinové vyučování ( při tzv. vnitřní diferenciaci) a využívali jej i mimořádně nadaní jednotliví žáci, když byli hotovi s uloženými úkoly dříve, nežli ti ostatní. Dnes se hodně mluví o žákovských kompetencích, práci s informacemi a tvůrčím hledání. Myslíte si, že jste těmito metodami už pracoval tehdy?Četl jsem o vašich hodinách, že vaši žáci běžně pracovali nejen ze základními příručkami, jako jsou Pravidla a Stručná mluvnice, ale bádali i ve frekvenčních a etymologických slovnících. Pověstné byly také vaše algoritmy větného rozboru, typické příklady větných členů, modelové věty a souvětí, abecední výrazy spojovacích výrazů atd. Dokázal jste tak zainteresovat svoje žáky, že už o přestávce promýšleli jazykové rozbory a slabší žáci se radili s „odborníky“ ve třídě. Váš nejznámější žák z Jeremenkovy „devítiletky“, básník a písničkář Jiří Dědeček často veřejně říkává, že jmenovitě na vašich hodinách češtiny bylo vidět, že vás práce strašně baví, že co jste ho naučil, dodnes nezapomněl. Přiznává se doslova :“ Tento pan učitel, navzdory tomu, že jsem strašně zlobil, mne i určitým způsobem podněcoval, abych se vyjadřoval písemně. Zpočátku to byly formalistické hříčky, ale pak se dostavil i obsah. Co jsem absolvoval od šesté do deváté třídy, se dá bez nadsázky nazvat studiem. Velice rád používám jeden jeho výrok - že ne každá věta je myšlenka vyjádřená slovy.“ Je to důkaz, že češtinou jste žáky dokázal nejen zaujmout, ale že i atmosféra ve třídě byla vždy příznivá. Stovky češtinářů, kteří za vámi putovali, se vždy vraceli nadšení. Z toho se odvíjela vaše rozsáhlá korespondence s učiteli a metodiky českého jazyka po celém území státu. Paní Hlaváčová tvrdí, že jde o několik set dopisů. Nestálo by za to je vydat?Dnes žáci učitele velmi zlobí a někteří rafinovaně a zle útočí na nervovou soustavu kantorů. Např. pokašlávají, posmrkávají, demonstrativně projevují nezájem o to, co se jim učitelé pokoušejí zprostředkovat. Nebo dávají znát, že učiteli pohrdají, protože se živí „ jen jako učitelé“ a nejsou „ v balíku“.
O vás i dnes vaši žáci říkají, že jste se zájmem žáků a pořádkem ve třídě neměl nikdy potíže. Aktivně jste se účastnil na všech změnách pojetí výuky českého jazyka a tzv. nové vzdělávací koncepci včetně tvorby učebnic, metodických příruček a odborných pojednání v časopisech a veřejným vystupováním na setkáních učitelů.
Zdá se, že dnes opět vrcholí věčný souboj mezi materiálním (encyklopedickým) a formálním vzděláváním. Znovu se valí přes české školství „tesotománie“, kterou vy znáte z 30. let a pak z přelomu 60.a 70. let, teď je a na obzoru příbojová vlna „ internetománie.“ Všechno to pohlcuje stamiliony a miliardy korun školského rozpočtu, zatímco učitelstvo je na platovém průměru a podprůměru a důchody učitelům stačí sotva na přežití. Role učitele je sice uznávána slovně, dost se jim slibuje, ale fakticky se pro posílení sociálního statusu a společenské prestiže učitelstva neudělalo po listopadu skoro nic.
Jedno veliké nedorozumění s nadřízenými jsem měl v roce 1961 v Praze 8. Odmítl jsem tehdy místo ředitele školy Na Korábě a dal přednost právě učitelskému místu na škole Výzkumného ústavu pedagogického (VÚP) v Jeremenkově ul. v Praze 4. Tehdy se šuškalo, co jsem asi provedl, když jsem byl degradován i z funkce zástupce a stal se zase „pouhým“ učitelem. Požádal mě o to ale doc. Jaroslav Jelínek, kterého jsem si velmi vážil. Byl tehdy vedoucím oddělení českého jazyka ve VÚP. Velmi mne ovlivnil a nesmím zde na něj zapomenout. Vypracoval se z absolventa učitelského ústavu v Panské ulici, dlouholetého učitele v Karlíně a Kobylisích, redaktora časopisu Klas, tajemníka Kruhu přátel českého jazyka za okupace, na autora prvních poválečných učebnic a šéfredaktora časopisu Český jazyk. Když jsem šel na pokusnou školu, věděl jsem, že právě tuto práci chci dělat.
Moje kariéra učitele - experimentátora ale začala už v padesátých letech. Tehdy se Jelínkovi spolupracovníci M. Těšitelová a V. Styblík usadili na rok na osmileté škole na Palmovce a sledovali v paralelních třídách různé verze pokusného zkoušení nového pojetí vyučování skladbě na základě syntagmat. Z Jelínkova podnětu vzniklo mé pedagogické čtení jako moje první samostatná publikace. Vyšla v Bratislavě jako Metodícke využitie vetných skladov (1956). Už předtím jsem ale napsal několik odborných článků a byl jsem přijat do redakční rady Časopisu český jazyk a literatura. Pracoval jsem v ní 30 let. Musím říci, že po válce se v českém školství daleko odpovědněji experimentovalo nežli po roce 1990. Však i existence VÚP měla na kahánku.
Dlouhá léta od padesátých let jsem se zabýval rozpracováním algoritmů jako spolehlivého prostředku osvojování jazykových jevů. Žákům se zpočátku „zajídají“, zdají se jim zbytečně složité, ale nakonec si je oblíbí. Pro poznávání větných členů a zároveň planimetrické znázorňování stavby vět měly základní význam práce prof. V. Šmilauera. Odzkoušeli jsme je už na Palmovce, ale do učebnic se dostávaly těžko. Bránil tomu všemocný akademik B. Havránek. Jako bych ho teď slyšel: „Víte, soudruzi, já proti tomu grafickému znázorňování nic nemám, ale já bych to do učebnic nedával“. Causa finita!
Algoritmy pro poznávání druhů vedlejších vět vypracoval doc. K. Svoboda. Vyzkoušeli jsme je v Krči, kde jsem v letech 1968-70 řediteloval i učil. Dostaly se hned do prvního vydání dosud platných učebnic ( Styblík - Čechová- Hauser- Jedlička- Sedláček). Já jsem vytvořil systém algoritmů pro psaní i/y. Vyložil jsem jej podrobně v časopisu Český jazyk a literatura č.36/1985-86. Chtěl jsem dokázat, že lze žáky zajímavou formou českému pravopisu zajímavě a uvědoměle, nikoli drilem diktátů, naučit.
Moje teze, že pravopisu je nutné učit, vychází z poznání, že většinu jevů českého pravopisu lze opřít o poznatky mluvnické - z nauky o tvoření slov, o správné výslovnosti, o stavbě věty. Jednoduchý algoritmus je stručný, přesný a úplný postup při odůvodňování každého jazykového jevu. Vyžadoval jsem jej důsledně před napsáním, nikoli až dodatečně, a to do doby, kdy se psaní stalo automatickým.
Důležité je procvičování a konfrontace s případy analogickými, protikladnými nebo interferenčními. Jen papouškování pravidel, která žák ale neumí používat, není k ničemu. Taková je bohužel ale dnešní uspěchaná praxe ve škole.
Pravopisných chyb se ovšem budou žáci dopouštět vždycky. Jak ale ukazují zkušenosti dobrých učitelů, je v možnostech školy snížit je na únosnou míru.
Není zapotřebí význam pravopisného vyučování přeceňovat nebo stavět do středu pozornosti, jak to dělala stará škola. Je však přirozeným požadavkem čekat od absolventů základních a zvláště středních škol i dnes kvalitní písemné projevy také po stránce pravopisné. Bohužel jsem zjišťoval ve školách, že ačkoli osnovy stanovily šest diktátů za rok, některé učitelky dokázaly napsat třicet diktátů jen za první čtvrtletí. A každá větší chyba v nich o stupeň horší známka. Tak nelze ale vypěstovat lásku k mateřštině.
S testy začali u nás školští reformátoři ve třicátých letech: prof. Příhoda, Velinský, Stejskal, zlínský St. Vrána. Myslím, že test je dobrou, ale ne samospasitelnou a jedinou pomůckou pro zjišťování vědomostí. Důležité je, že na něj žáci reagují velmi různě, i velmi odmítavě! Na posuzování testů v 60. a 70. letech jsem spolupracoval. Vydávali je v Bratislavě. Pro školy nebyly povinné, kupovaly si je dle vlastního uvážení. To bylo už tehdy velmi rozumné opatření. Vzpomínám si, kolego, že i vy jste autorem jednoho didaktického testu pro školy, tuším z roku 1971. Tak vám to tehdy taky nedalo.
Asi nevíte, že můj žák Jiří Dědeček napsal, že „ děti zlobí jen toho pedagoga, který nemá autoritu, a autoritu ztratí, když ztratí jejich úctu“. Berte to s rezervou, v devadesátých letech jsem před žáky už nikdy nestál. Jirka seděl tehdy s Břetislavem F. v první lavici před katedrou. Jejich „drzými“ připomínkami jsem se bavil a pod vousy se usmíval. Byli to výborní žáci a roztomilí uličníci. Kéž by takových bystrých chlapců bylo hodně!
Zmínil jste, že vydávám ještě teď příručky pro učitele a žáky. Asi bych to už ve svém věku nedělal, kdyby to na mně nechtěli. To ale, že jsou dnes školy přímo zaplaveny učebnicemi od různých nakladatelů, to vnímám s rozhořčením. Stal se z toho kšeft se snadným a jistým příjmem.. Za první republiky byly učebnice dvoje: Pedagogického nakladatelství a Grafické unie. Učebnice stála 2-3 Kč, každou pátou měla pro chudé žáky škola zadarmo. Podstatné je, aby učebnice byla zaručeně kvalitní. To chce obrovské znalosti a dlouholetou zkušenost. Já jsem to na začátku taky moc neuměl, ale dělal jsem učebnice 40 let. Myslím, že jsme to se spolupracovníky uměli.
Po listopadu jsem často slyšel: Teprve teď uděláme dobré učebnice. Houby. Jeden na sobě musí dlouho pracovat, než se mu to podaří. Myslím, že zde, a to je vina ministerstva, velmi chybí kompetentní odborný dohled. Dříve jej dělal prof. Bělič a pak prof. Jedlička, neuklouzlo jim v učebnicích ani slovo. Dohled nemůže dělat kdejaký ministerský úředník třeba s formální kvalifikací. Vím, že mnohé školy se znovu vracejí k našim učebnicím i příručkám. Je příjemné zjištění, že poctivá práce se prosadí jen kvalitou.
Dokončení rozhovoru v příštím čísle Britských listů.
Jak vidí české školství na počátku třetího tisíciletí muž přáteli označovaný „nestor češtinářů“, „chodící encyklopedie“ a „svědek století“? „Mít dobrou paměť je i dnes velký dar, škola by ji neměla zapomínat cvičit“, „ řadu věcí, které sleduji v českém školství, děláme špatně“, „za poměrně značné znalosti z nejrůznějších oborů vděčím ministrem školství Eduardem Zemanem a jeho ochotnými přitakávači zatracovanému osmiletému gymnáziu“, tvrdí zde v zatím nejúplnější „bilanční životní uzávěrce“.
První část tohoto rozhovoru je 