Rasa, etnická příslušnost a kultura aneb Jak pan průvodčí téměř zavezl vlak do Osvětimi
A tak nelze než do ochraptění opakovat apely proti manipulaci masových médií veřejným míněním ve zprávách z černé kroniky: u jejich původců se vždy uvádí jejich národnost či etnicita, pod jednou podmínkou, a to pokud nebyl zločin spáchán Čechem s bílou barvou pleti. Ano, zločiny spáchané bílými Čechy v České republice jsou jaksi záhadně etnicky i národnostně neutrální.
Jel jsem před nějakým časem vlakem Eurocity Vídeň-Berlín z Brna do Prahy, dobře naložen, obsluhován i klimatizován, pán i paní průvodčí se na mě předpisově usmívali a vlak neúprosně mířil do Evropy. V Havlíčkově Brodě přistoupili tři mladí muži a jedna mladá žena, tak kolem dvacítky, někteří však spíše ledva plnoletí.
Stáli na chodbičce a o něčem si povídali - o čem, to jsem nevěděl, neboť se snažím neposlouchat, po čem mi nic není, a navíc automatické dveře oddělující chodbičku od sedadlového prostoru vzorně fungovaly.
Přišel průvodčí.
Dveře se otevřely, jejich čidla zaregistrovala totiž na chodbičce již docela velký dav, a ozvalo se: "Jízdenky, prosím."
Mladí lidé však neměli, alespoň to tvrdili, ani jízdenky ani peníze ani doklady, a tak průvodčí - v tu chvíli se k němu připojila i jeho kolegyně - došel k názoru, že nejlepší bude v Kolíně zavolat policii.
Postoj mladých lidí se náhle změnil, do tónu jejich lehce arogantních hlasů se vkradl podtón dětinskosti či jakési podivné vlezlosti a vlichocování se vyšší autoritě, se kterou chceme navázat důvěrnější vztah, asi jako když berního úředníka přesvědčujeme fakty z našeho osobního života zcela nesouvisejícími s naší věcí.
"Ale vždyť my nejedem do Prahy jen tak, my tam musíme podpořit - automatické dveře se zavřely a hned zase otevřely - "vždyť jinak nás ty černý tady zavalej, vždyt víte, co jich tady je..."
"To jo," přitakala průvodčí, "vždyť i u nás sou teď nějaký Bolivijci nebo co."
"Tak vidíte, vždyť se musíme bránit," řekl jeden z hochů oním podivným dětinským tónem útočícím na nejnižší rodičovské pudy.
"Tak dobře, sedněte si tamhle dopředu, ale nikde se mi tady netoulejte," řekl průvodčí. Mladí lidé zmizeli, průvodčí vešel do vagónu a řekl přistoupili, moji spolucestující spokojeně pospávali dál.
Domnívám se, že nebezpečí rasismu nespočívá tolik ve výskytu těch či oněch rasistických bojůvek (i když je samozřejmě záhodno vystupovat proti nim s maximální razancí, mnohem větší, než tak doposud česká policie a soudy činily a činí), ale v pánech a paních průvodčích tohoto světa, kteří nechají tyto bojůvky jet zadarmo vlakem. Tito dámy a pánové jsou totiž potom schopni svojí demokratickou většinou způsobit obdobný výsledek voleb, jako damen und herren způsobili v předválečném Německu.
Ukradne-li uklízečka, občanka této republiky romského původu, naší paní průvodčí kabelku, paní průvodčí řekne: "Zatracení cikáni."
Dočte-li se pan průvodčí o finančních machinacích vysokého stranického funkcionáře, takto občana této republiky řekněme slovanského původu (chci se na tomto místě vyhnout slovu "českého" záměrně: přečasto se totiž toto slovo používá velmi nepřesně a v současné době představuje vlastně velmi hybridní kategorii, částečně se zakládající na etnickém původu - to by však muselo spousta Čechů být i např. mezi polskými občany - a částečně na státní příslušnosti, což by však potom znamenalo, že Libyjec černé pleti získavší po dlouhých bojích české občanství, je Čech*)), tedy náš pan průvodčí řekne: "No jó, politici."
Oba výroky vlastně nedělají nic jiného, než že postulují příčinný vztah mezi činem a kolektivní identitou toho, jenž čin spáchal. Problematičnost tohoto příčinného vztahu se dobře ozřejmí, převrátíme-li jejich perspektivu, a přisoudíme krádež kabelky skutečnosti, že žena je zaměstnána jako uklízečka, a finanční machinace funkcionáře jeho slovanskému původu. Oba výroky jsou tedy přinejmenším problematické, je však mezi nimi ještě mnohem zásadnější, fundamentálnější rozdíl: náš politik se může stát uklízečem a může tak v očích pana průvodčího přestat vykazovat přirozené tendence krást ve velkém; naše Romka se však bohužel či bohudík stát někým jiným nemůže, a bude tedy v očích paní průvodčí, na rozdíl od našeho politika, vykazovat "přirozenou" tendenci krást v malém až do smrti, tendenci přirozenou, fatální, nezměnitelnou.
Některé kolektivní identity, či lépe řečeno jejich společensko-kulturní podmíněnost či "zkonstruovanost" prohlédneme ihned, jiné však rády pózují jako "přirozeně dané" či "vrozené" či "osudové."
Žijeme ve společnosti, která zažila hrůznou náhodnost vytváření kolektivních identit intenzivně na vlastní kůži: všichni jsme byli příslušníky nějakých tříd, které se prostou změnou vládní ideologie a rétoriky hromadných médií jaksi zázračně rozpustily, a přesto nejsou daleko doby, kdy lidé za někým jiným jim vnucenou kolektivní identitu i umírali, nebo dlouze trpěli, nebo žili v bídě, nebo nemohli sehnat slušnou práci, nebo se alespoň jejich potomek nemohl dostat na školu.
Tyto kolektivní identity jsme s lehkým srdcem opustili, ihned jsme však zaujali identity nové, či staronové, identity dřímající pod nehybností společenských struktur předchozího režimu, identity o to nebezpečnější, oč snadněji se schovávají za maskou přirozenosti, a začali jsme dosti ostře rýsovat nové hranice jinakosti: Češi/cizinci, bílí/Romové, Češi/Slováci, abych jmenoval jenom ty nejnebezpečnější.
Ponechme stranou skutečnost, že i ten největší rasista by si měl těch, kterými pohrdá nejvíce, to jest od kterých cítí, že se odlišuje nejzásadněji, vlastně velmi vážit, neboť právě jim vděčí za svou existenci: elementární vhled lingvistiky nás přece učí, že význam slova či jakéhokoli jiného symbolu není nesen jeho jakousi blíže nespecifikovanou tajemnou transcendentní esencí, ale diferencí od znaků jiných. Jsem tedy vlastně vším, čím všichni ostatní nejsou, a jako jiným jim vděčím za svou existenci, přinejmenším na úrovni sebereflexe.
Řečeno lapidárně: kdyby byli na světě jenom bílí Češi, tak by jako takoví nemohli existovat, nebo alespoň sami sebe nahlížet.
Ano, ponechme stranou tuto elementární úctu k rozdílnosti, díky níž jsme, a ptejme se: proč jsme tyto naturalizované kolektivní identity přijali tak rychle za své? Proč mám já, osmatřicetiletý Čech bílé pleti a řídnoucích vlasů cítit, jak se domnívají jistí vlastenci, jakési souznění duší se všemi českými státními občany, když je spíše cítím se všemi osmatřicetiletými? Proč mám toto souznění cítit se všemi lidmi bílé pleti, jak se mě k tomu pokoušejí nutit zase jiní vlastenci, když v této oblasti soucítím především se všemi částečně již proplešatělými?
Ukradnu-li v supermarketu v Německu konzervu, lidové mínění to přisoudí skutečnosti, že pocházím z České republiky. Tvrdit něco podobného v Česku je však absurdní. Stejně tak by akt násilí spáchaný řekněme v Togu byl pravděpodobně přičten barvě mojí pleti. A tak nelze než do ochraptění opakovat apely proti manipulaci masových médií veřejným míněním ve zprávách z černé kroniky: u jejich původců se vždy uvádí jejich národnost či etnicita, pod jednou podmínkou, a to pokud nebyl zločin spáchán Čechem s bílou barvou pleti. Ano, zločiny spáchané bílými Čechy v České republice jsou jaksi záhadně etnicky i národnostně neutrální.
Snad by se dalo zhuštěně říci, že podstatou jakékoli formy boje proti rasismu (a nacionalismu) je naleptávání a postupná destrukce způsobu, jakým je ta či ona kolektivní identita chápána či konstruována v symbolickém řádu dané společnosti: její "denaturalizace." Americká teoretička Donna Harrawayová zakončila svůj nesmírně vlivný text "Kyborganický manifest," památnou větou: "Než bohyní, to raději budu kyborgem."
Co tím chtěla říci? Pravděpodobně i to, že než by pasivně či aktivně přijala společností/tradicí/masmédii jí vnucovanou symbolickou kolektivní identitu, pokusí se postavit si svoji vlastní, založenou nikoli na více či méně sofistikované identifikaci s již existující (nebo to alespoň úspěšně simulující) společenskou skupinou, ale na strategii společného cíle. Cíle velmi opatrně definovaného, neustále přezkoumávaného a podrobovaného ostré kritické reflexi. Cíle v pohybu, cíle neustále vznikajícího, cíle, jenž by sám o sobě zatuhnutí jím zprostředkované kolektivní identity vylučoval.
Mezi všemi konečnými řešeními (v našem případě jednoznačnou a přirozeně danou kolektivní etnickou identitou, či chcete-li rasovou příslušností) a Konečným řešením (Endlösung) je přechodné stádium/přestupní stanice. Stanice Osvětim. Stanice Gulag. Za jistých okolností se jí však může stát i stanice Havlíčkův Brod.
*)Poznámka JČ: Je to věc pro české uvažování nezvyklá (jakpak se definuje "českost"? Jazykem? Původem? "Krví"? Rodiči?), ale podle všech mezinárodních zvyklostí Libyjec, který získá české občanství, je Čech. - K identifikaci "češství" viz recenze Andrewa Stroehleina o knize Ladislava Holého, The Little Czech and the Great Czech Nation, Britské listy z 21. února 1997 (viz též v knize ...jak Češi myslí, 1999, str. 422-427).
