Jak se žije dětem v Iráku
Země, kde vznikla první civilizace - Mezopotámie - patřila mezi nejdůležitější a nejbohatší. V 10. století byl Bagdád (současné hlavní město Iráku) hlavním centrem kultury a vzdělanosti. Do Bagdádu přicházeli za vzděláním studenti z celého světa. V tehdejší době byl učitel vzorem pro mnoho studentů. Bohužel, dnešní učitel se změnil v netvora.
Současný systém školství v Iráku patří k nejkrutějším a nejnelidštějším na celém světě. Každý den iráčtí učitelé nemilosrdně bijí a mučí několik desítek dětí před zraky ostatních spolužáků. Nikdo proti tomu nemůže protestovat, jinak bude vykonán větší trest, dokonce by mohl být uvězněn. Jako dítě jsem byl zvědav, jak se chovají evropští učitelé ke svým žákům? Také je bijí a mučí? Ale takovou otázku jsem nemohl položit nahlas, jinak by mě rodiče už nikdy nespatřili. V Iráku platí pravidlo tvrdé ruky.
Jako žák jsem byl svědkem mučení dětí, dokonce jsem byl jedním z nich. Vzpomínám si, že když jsem navštěvoval první třídu na základní škole v Iráku, učitelka mě zavolala k tabuli, abych vyslovil písmeno "Z". Na začátku jsem měl s tímto písmenem velké potíže. Řekl jsem: "Paní učitelko, neumím to vyslovit." Otočila se a držela mě pod krkem, dala mi dvě facky a řekla: "Buď to vyslovíš, nebo dostaneš dalších pár facek. Začal jsem plakat a povídal jsem, že nemůžu, ať mě nechá. Ona mě dala bezcitně dvě facky; kdyby nezazvonil zvonek, nevím, co by se stalo.
Každé ráno jsme měli venku povinný nástup. Vypadalo to, jako v koncentračním táboře. Byla nám zima, museli jsme celou dobu mlčet. Když někdo promluvil k svému kamarádovi, učitelé ho zfackovali. Při nástupu volal ředitel školy jména jednotlivých žáků, kteří měli slabší prospěch. Vedle něho stál kbelík se studenou vodu a v ruce držel dřevěnou hůl. Nutil je, aby namočili své ruce, potom vzal dřevěnou hůl a surově je přes ně bil. Ostatní spolužáci zavřeli oči a začali se třást strachy. Na dvoře bylo slyšet, jak děti křičí a prosí o milost. Krutý ředitel pokračoval dál ve vykonání trestu. Podíval jsem se na jednoho z učitelů, který se tomu smál.
Ve třídách nám byla hrozná zima, protože se tam netopilo. Je běžné, že studenti mají při vyučování na sobě i zimní bundu. Jeden můj spolužák ze čtvrté třídy chodil za školu. Pan ředitel to oznámil irácké policii. Policie toho desetiletého kluka chytla. On nám vyprávěl, jak ho irácká policie šikanovala, dokonce nám řekl, že použila elektrické šoky. Jednoho dne učitel matematiky přišel pozdě do třídy. Zeptal se mě, kdo zlobil. Nechtěl jsem mu prozradit jména svých kamarádů. Protože jsem mu je neřekl, začal mě fackovat. Také mi vynadal do zrádců vlasti, a že v budoucnosti mám dělat vše podle nich, jinak si budou myslet, že spolupracuji s nepřátelskou zemí. Jako dítě jsem vůbec nevěděl, o čem mluví. Ve škole jsme také měli zákaz nosit trička s anglickými nápisy. Tvrdili, že je to provokace.
V iráckém školství existuje i diskriminace mezi dětmi. Žák či student, jehož otec pracuje pro irácký režim, je nedotčen, protože se učitelé bojí vlivu otce.
Před necelým měsícem jsem se obrátil se žádostí o pomoc s pobytem v ČR k prezidentu Václavu Havlovi. Pracovnice prezidentské kanceláře (KPR) dr. Rážová mi řekla, že podle irácké ambasády nám nehrozí žádné nebezpečí a pan prezident Havel nám nemůže pomoci, protože jde o tvrzení proti tvrzení. Dokud irácká ambasáda nevystaví potvrzení, že nám v Iráku hrozí nebezpečí a smrt, do té doby nám Hrad nebude věřit.
