Kdo by si vybral být mužem?

Veteránka feministek Doris Lessingová konstatuje, že je jí líto mužů. Mělo by nám jich všem být líto. Chlapci dnes nemají žádné mužské vzory, a tak se dostávají na okraj společnosti už v prvních ročnících základní školy.

Jsou tam, každý večer, když jdu místním parkem. Kolem dětského hřiště se poflakuje asi deset výrostků: obličeje zaťaté v nepřátelských grimasách, pěsti zastrčené náladově do kapes u kalhot, misogynství hudby gangster rap jim neustále buší sluchátky do hlavy.

Jaký je jejich smysl života? V současnosti je jím zterorizovat mladší děti natolik, aby jim odevzdaly svých pět nebo deset liber - nebo svůj mobilní telefon. Někdo v  gangů výrostků bude už někoho znát, kdo vymění kořist za drogy. V naší části severního Londýna ví každý desetiletý kluk, o co jde.

Ale v budoucnosti? Co čeká tyto chlapce v životě? Mnoho z nich je už vyloučeno ze školy. Výsledky školních zkoušek je nezajímají. Neumějí se vyjadřovat, umějí jen sprostě nadávat, číst umějí jen comics, jsou zaměstnatelní jen jako prodavači drog, jsou nemilovaní dokonce i ve svých rozbitých domovech, nijak se nepodílejí na normálním životě společnosti. A oni to vědí.

Dříve nebo později se dostanou do střetu se zákonem a budou uvěznění v jednom z pekelných britských vězení pro mladistvé. Tam přežijí jen tím, že se naučí dělat ještě horší věci. Anebo nepřežijí. Ze statistik vyplývá, že docela velký počet z nich se nedožije vyššího věku než 25 let: buď spáchají sebevraždu sami, anebo je někdo zabije. Jsou to ztracení mladí muži. Má je každé britské město. Po celé zemi jich musí být statisíce.

Znovu se letos ukázalo, že ve školních zkouškách mají lepší výsledky dívky. Na britských univerzitách studuje dvakrát tolik dívek než chlapců. Pokud berete vážně pozoruhodné výroky mladých lidí (které sebrala Adrienne Katzová ve své nedávné studii What Sons Say, Co říkají synové, vydalo nakladatelství Young Voice), chlapci ze všech společenských vrstev nyní považují představu, že by měli studovat, za známku slabosti a za něco nemoderního.

Avšak hlavním problémem nejsou středostavovští mladí muži. I když se učí hůř než jejich sestry, systém je nicméně dovleče k úspěšnému ukončení studia a do zaměstnání. Nakonec bude většina z nich stejně vydělávat víc než jejich vzdělanější a inteligentnější sestry.

Ne, hlavní problém leží níže ve společnosti. Jaksi se nám podařilo vytvořit podtřídu mladých mužů: velký počet výrostků, kteří mají množství času a testosteronu a absolutně žádné pobídky, aby dodržovali normy slušného chování.

Je to špatné pro ně i pro nás. Vidíme výsledky všude kolem: v násilnostech anglických fotbalových fanoušků, v nechvalně známých vraždách posledních let, v nepokojích v Oldhamu a v Bradfordu, v systematickém šikanování i na školních hřištích na prvním stupni, v děsivém rozšíření vražedných narkotik na dělnických sídlištích a i v občasném nebezpečí, které se skrývá v parcích a v nákupních střediscích i středostavovských čtvrtí.

Dlouho jsme usilovalo o to vytvořit "rovnost příležitostí" pro dívky a fatálně jsme zanedbali problémové chlapce. A slovo "fatální" není v tomto kontextu příliš dramatické. Ve věku od 15 do 24 let páchají chlapci pětkrát častěji sebevraždu než dívky, čtyřikrát častěji se stávají závislými na alkoholu nebo na drogách a devětkrát častěji se stávají bezdomovci a žijí v ulicích.

Pokud jsou tito chlapci náhodou ještě černoši, mají špatné vzdělání a pocházejí z chudého prostředí, jsou ještě drastičtěji znevýhodněni. V údajně rovnostářské Británii jednadvacátého století může očekávat bělošská dívka ze středních vrstev, že bude žít o 15 let déle než černošský mladík z dělnických vrstev. Hlavní rozdíl ve věkovém průměru je důsledkem vysokého počtu mladých mužů, kteří umírají z násilných důvodů, než dosáhnou věku 25 let.

Pokud přijmete hypotézu deprimované knihy psychologa Anthonyho Clara On Men: Masculinity in Crisis (O mužích: mužství v krizi), dospějete k názoru, že problém s mladými muži je jen součástí širšího rozkladu, který postihuje všechny muže, mladé i staré, kteří zjišťují, že byli v přílivové vlně společenských změn odsunuti stranou.

Mnoho technologických, vzdělávacích a průmyslových trendů za poslední dvě desetiletí zjevně znevýhodnilo muže.

V první řadě téměř úplně zmizela manuální, dělnická zaměstnání. V minulosti tato zaměstnání poskytovala obživu milionům chlapců, kteří odešli ze školy bez kvalifikace - vykonávali práci, kterou - čistě z fyzických důvodů - mohli dělat jen muži. Toto zaměstnání bylo pro ně jisté, a tak se nedostávali mladí muži tak často do střetu se zákonem. Teď už takové důvody nemají. Pokud víte ve věku 12 let, že až vyrostete, budete nezaměstnaný (to si myslí velké množství asijských mladých mužů v Bradfordu), málo vás to vede k tomu, abyste se choval vůči učitelům - nebo jiným nositelům autority - s respektem.

Ale to pořád ještě nevysvětluje, proč začínají chlapci za dívkami zaostávat v dětství tak brzo. Loni v březnu vyplynulo z jedné vládní analýzy, že už předtím, než začnou děti chodit do školy, mají dívky náskok před chlapci v "komunikačních schopnostech". Zdá se, že šikmá plocha, kkterá vede chlapce do gangů, k drogám a ke zločinnosti, začíná doslova v kolébce.

"Rodiče musejí pracovat se svými syny intenzivnějí a musejí s nimi mluvit," konstatoval profesor Eric Wilkinson z Glasgow University, když byl tento průzkum zveřejněn.

Jiní pedagogové souhlasí. Zdá se, že chlapci se příliš brzo soustřeďují na nemozkovou činnost, která ochromuje rozvoj jejich komunikačních schopností. A kromě toho se od nich taky očekává, že budou "potlačovat své pocity" - že budou skrývat i svůj největší strach za maskou nezájmu "tvrdého muže". Není tedy divu, že když se mají soustředit na činnost, která vyvolává velkou míru úzkosti - například učení se na zkoušky anebo příprava na pohovor při žádosti o zaměstnání - ve srovnání s dívkami selhávají.

Mladí muži dnes také v podstatě nemají žádné pozitivní mužské vzory. A bez pozitivních vzorů napodobují mladí muži vzory špatné: násilníky, prodavače drog a šéfy gangů.

Je to příliš pesimistické? Pohlédněme na fakta. Rozvedené rodiny znamenají v drtivé většině případů, že se o děti stará matka bez otce. Ve škole je to totéž. Méně než každý pátý učitel v základní škole je muž.

Je to deprimující obraz, i když není charakteristický jen pro Británii. Spojené státy reagovaly tím, že řeší problém antisociálních chlapců jako by to byla nemoc. Američtí lékaři předepisují ročně 11 milionů dávek léku Ritalin pro chlapce, kteří trpí "chorobou nepozornosti a hyperaktivity". Potíž je, že v některých amerických školách bere tento lék až třetina chlapců a nedokáží se o nic lépe soustředit než předtím.

A pak je přístup Jane Fondové. Ta věnovala 9 milionů liber na vytvoření vzdělávacího střediska na Harvardské univerzitě. Argumentuje, že po mnoha desetiletích, kdy se pedagogové snažili dát sebedůvěru dívkám, by se nyní měli zaměřit na chlapce. Problémem však podle ní je, že mladí chlapci jsou navyklí se chovat příliš "mužně a silně", a to od útlého věku. Kdyby jen bylo možné je přesvědčit, aby se chovali víc jako dívky...

No. Když chodím místním parkem, nevidím moc výrostků, trpících velkým sebevědomím. Vidím osamocené a nejisté děti, jimž se zoufale nedostává sebedůvěry a životních cílů. Vidím obrovské plýtvání talentem. Vidím skvrnu na aspiracích této země být civilizovaným, jednotným národem. Vidím, že se vyhýbáme povinnosti vzdělávat a motivovat mladou generaci. Vidím, že se blíží katastrofa.