Cenzura: Kritika, kterou časopis Týden odmítl zveřejnit
Psát o výtvarném umění může každý ?!
Petr Pokorný
Nebývá zvykem reagovat na text publikovaný periodikem A v periodiku B, proto než tak učiním, cítím se povinen vysvětlit důvod takového chování. Časopis Týden jako periodikum A zveřejnil několik textů Lenky Lindaurové, texty o výtvarném umění. Reagoval jsem na ně. Nejprve se e-mail v Týdnu ztrácel, posléze Jiří Peňás, takto vedoucí kulturní rubriky Týdne, přislíbil publikaci (jestli se tak nestane, mohu ho prý přijít inzultovat), nakonec však kritický ohlas nezveřejnil (prý je příliš hrubý), naopak předal text Lindaurové, která na něj do dnešního dne (11.února 2001) nijak nereagovala. Proto text předávám redakci Ateliéru jako periodiku B, které se zabývá výtvarným uměním a má tak důvod k publikaci textu. Nejde totiž jen o Týden či o Lindaurovou, jde i o aroganci kulturních rubrik, ochoty sžít se s kýmkoliv a s čímkoliv.
Jde i o nezdravý jev na české kulturní scéně, o tabuizování zavedených postav. Jde i o neřešení sporů, o neobjasňování podstat sporů (viz přístup ke sporu Jiřího Davida s Milanem Knížákem, kdo - snad s výjimkou studentů a Jana Paula v Lidových novinách - Jiřího Davida podpořil ?).
Snažím se zachovat původní znění textu pro Týden, proto tam, kde se píše o nějakém članku bez udání zdroje, pak jde vždy o Týden.
Již po několikáté se v trochu pochybné rubrice Nechte si ujít dostalo i na výtvarné umění, kdyby se nedostalo, bylo by snad i lépe... Šéfredaktorka časopisu Umělec Lenka Lindaurová zde již podruhé v krátkém sledu tepe výstavy v pražském Mánesu, zatímco u čísla 45/2000 se to ještě dalo snést (byť ji chyběl jediný věcný argument pro znegování Milana Knížáka), potom v dvojčísle 52-53/2000 překročila hranici nikoliv pouze nedostatkem argumentů, ale především porušením novinářské etiky.
Lindaurová v čísle datovaném 18.prosince 2000 haní projekt Jiřího Sozanského a Ivana Komárka Práce s tělem. Pominu, že opět chybí Lindaurové argumentace faktická, pořád však vidím, že hanící text vyšel až po výstavě, případný zájemce tak nemohl konfrontovat článek s vizuálním zážitkem a Lindaurová ze všeho vyjde jako vítěz, neboť kdo projekt neviděl, ať se s ní nebaví (ona to v rozmezí 24.11.-16.12. stihla). V nejhorším se může vymluvit na uzávěrku, dlouhé lhůty a vánoce.
Možná tak jedině ty vánoce bych jí "sežral", s uzávěrkou ona umí pracovat mistrovsky, stačí si uvědomit zařazení rozhovoru s Davidem Černým okamžitě po udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého. Tam byla nesporně ve výhodě - už členstvím v porotě, která Cenu J.Chalupeckého udílela. Otázkou potom zůstává, zda tam nebyl i jiný zájem, zájem její.
O Davidu Černém psala v časopise Umělec, pak v Týdnu a posledně v dvojčísle Revue Labyrint 7-8/2000. Téměř jediné co odlišuje rozhovory v Týdnu a v Labyrintu je, že v Labyrintu Černému tyká a o sexu mluví výrazivem středoškolské mládeže.
Protože příklad je nejlepším vodítkem, potom čtěte: "Hodně často mluvíte o sexu, ale ve vašem umění bývá otevřená erotika jen málokdy..." (Týden 48/2000, str.77), srovnejte "Proč ve tvém díle není žádná erotika, když jinak pořád o šoustání žvaníš?" (Labyrint 7-8/2000, str.106).
Ani na jednom místě se neptá na důležité věci (spor s Knížákem je zmíněn, spor s galeristou Švestkou také, víc se o to nemusíte zajímat).
Člověk, kterého lze tak snadno nachytat (není osobním zájmem již samostatné číslo Umělce, které je katalogem Davida Černého?!) by neměl do solidního, seriozně se tvářícího časopisu o vizuálním umění referovat, jinak opravdu platí titulek mé reakce.
psáno 19.12.2000, úprava a opětné odeslání dne 11.1.2001
(Petr Pokorný je kurátor.)
