Game Over: Konec války jako počítačové hry

Naomi Klein
15. září 2001

Nastala chvíle, kdy v počítačové hře dehumanizujeme své nepřátele.

Jsou absolutně nepochopitelní, jejich činy nepředstavitelné, jejich motivace iracionální. Jsou to "šílenci" a jejich státy označujeme jako "ničemné". Je čas dozvědět se o nich víc - tedy získat o nich víc zpravodajských informací.

Taková jsou pravidla válečné hry.

Citliví lidé budou proti takovému popisu dozajista protestovat: válka není hra. Válka představuje zničené životy, ztracené syny, dcery, matky a otce, z nichž každý má svůj důstojný příběh. Úterní teroristický čin byl nejtvrdší realitou, činem, který způsobil, že vše ostatní nám najednou připadá jako neodpovědná, bezstarostná hra.

Je to pravda: válka se ani trochu nepodobá hře. A je možné, že po úterku ji už nikdy nebudeme za hru považovat. Je možné, že 11. září 2001 se stane dnem, kdy skončila ostudná doba, v níž byla válka považována za počítačovou hru.

Dívala jsem se v úterý na reportáže. Byl to obrovský rozdíl proti tomu, kdy jsem naposledy seděla přikována k televizní obrazovce a sledovala na CNN válku v reálném čase. Počítačové bojiště války v Perském zálivu nemělo téměř nic společného s tím, co jsme sledovali tento týden. Tehdy nám nepouštěli znovu a znovu, jak vybuchují skutečné budovy, sledovali jsme pouze sterilní záběry konkrétních cílů z kamer umístěných na řízených bombách - jak dopadnou a dál už nic. Kdo je v těch abstraktních polygonech? To jsme se nedozvěděli.

Od války v Zálivu byla americká zahraniční politika založena na jediné brutální fikci: že americké ozbrojené síly mohou zasáhnout v konfliktech na celém světě - v Iráku, v Kosovu, v Izraeli - aniž by přitom zahynul jediný Američan. Naše země uvěřila v kontradikci: bezpečná válka.

Logika bezpečné války je samozřejmě založena na schopnosti vést válku výlučně ze vzduchu. Avšak vychází i z pevného přesvědčení, že nikdo se neodváží střetnout s USA - jedinou existující supervelmocí - na jejich vlastním území.

Toto přesvědčení, až do úterka, dovolovalo Američanům žit v blaženém stavu, kdy je nijak neovlivňovaly mezinárodní konflikty, které jejich země vedla. CNN Američanům nevysílá každodenní zprávy o probíhajícím bombardování Iráku a nikdo jim neposkytuje reportáže o lidském utrpení, které způsobují hospodářské sankce iráckým dětem. Poté, co USA v roce 1998 vybombardovaly farmaceutickou továrnu v Súdánu (kterou si spletly s výrobnou chemických zbraní), objevilo se jen málo zpráv o tom, jaký vliv měl nedostatek vakcíny v této oblasti na prevenci nemocí.

A když NATO bombardovalo civilní cíle v Kosovu - mimo jiné tržnice, nemocnice, konvoje uprchlíků, osobní vlaky a televizní stanici - NBC nevysílala rozhovory z ulic s těmi, kdo přežili, o tom, jak šokující pro ně bylo toto nesmyslné ničení.

Spojené státy se staly odborníkem na ozdravné a dehumanizační válečné akce, které se odehrávaly jinde. Doma se nikdo o válku nezajímá, je to věc, na kterou si obvykle najímáme odborníky. To je jeden z paradoxů této země: i když jsou USA na celém světě motorem globalizace, národ nebyl nikdy dřív tak zahleděný do sebe, tak málo se nezajímal o okolní svět.

Není divu, že úterní útok, kromě toho, že byl nepopsatelně hrozný, byl pro mnoho Američanů o to strašnější, že přišel jakoby z ničeho nic. Války jsou pro napadenou zemi málokdy zcela překvapivé, avšak buďme spravedliví: tato byla. V pořadu CNN USA Today požádali reportéra Mike Waltera, aby shrnul, jak reagují lidé na ulicích. Řekl jenom: "Můj bože, můj bože, můj bože, já tomu prostě nemohu uvěřit!"

Myšlenka, že bychom mohli být připraveni na takovou nelidskou hrůzu, je absurdní. Avšak z toho, co vysílaly americké televizní stanice, se zdálo, že úterní útok přišel z cizí planety, nikoli z cizí země. O událostech nereferovali novináři, ale nová odrůda televizních celebrit-moderátorů, kteří ve filmech Time Warner mnohokrát vystoupili v roli hlasatelů, kteří oznamují apokalyptický útok na Spojené státy - a teď nesouvisle vysvětlují, že se to stalo doopravdy. V úterý večer zmizel na CNN na zlomek sekundy titulek "Amerika napadena" a místo něj se objevil jiný "Boj s nadváhou" - bizarní připomínka toho, co ještě včera bylo zprávou.

Spojené státy jsou zemí, která si myslela, nejenže žije v míru, ale že je odolná proti válce. Většině Iráčanů, Palestinců a Kolumbijců by taková představa připadala velmi neobvyklá. Jako pacient stižený ztrátou paměti se USA probudily uprostřed války a zjistily, že tato válka trvá již roky.

Zasloužily si Spojené státy útok? Přirozeně nikoliv. Takové tvrzení je kruté a nebezpečné. Ale je tu jiná otázka, kterou si musíme položit: Vytvořila americká zahraniční politika podmínky, v nichž se mohla zrodit taková zvrácená logika, že je to válka nikoli proti americkému imperialismu, nýbrž proti americkému pocitu nezranitelnosti?

Éra počítačových válek, v nichž USA vždy drží joystick, způsobila, že v mnoha částech světa se zrodila oslepující zlost, zlost směřující vůči neustálé asymetii utrpení. Právě v tomto kontextu se dožadují zvrácení stoupenci odvety pouze toho, aby i američtí občané pocítili svůj díl bolesti.

Od okamžiku útoku opakují američtí politici a komentátoři donekonečna, že v zemi půjde dál život normálně, jakoby se nic nestalo. Americký způsob života, jak tvrdí, půjde nerušeně dál. Je to podivný požadavek, protože vše nasvědčuje tomu, že opak je pravdou. Smíme-li si necitlivě vypůjčit frázi za starých dobrých časů války v Zálivu, válka je matkou všech přerušení. A je to tak v pořádku. Iluze války bez obětí byla navždy otřesena.

Na naší kolektivní herní konzoli bliká hlášení: Game Over.