Britské listy

Terorismus je politická komunikace jinými prostředky. Sdělení ze dne 11. září znělo: Ameriko, je načase, aby sis uvědomila, jak hluboce jsi nenáviděna. Let č. 175 společnosti United Airlines byl mezikontinentální balistickou střelou, zaměřenou na nevinnost Spojených států. Tato nevinnost byla příliš luxusním a anachronickým omylem.

Je už banální, ale stále nutné opakovat, že takové scény, které se minulé úterý ve skutečnosti odehrály, by byly z hlediska filmového scénáristy nepřesvědčivé a trapné ("To, k čemu dnes došlo, není uvěřitelné," to byla neohrabaná slova spisovatele Toma Clancyho, authora románu The Sum of All Fears, Vrchol nejstrašnějšího strachu).

Několik linií americké politiky bylo událostmi minulého úterka zlikvidováno: mimo jiné i plány vybudovat obranný protiraketový systém. Někdo si uvědomil, že na americké obloze lítá už teď spousty raket, načasovaných a připravených k výbuchu.

Plánem bylo zmocnit se během půl hodiny čtyř letadel. Všechno to byla letadla, směřující na západní pobřeží Spojených států, aby měla plnou nádrž s palivem. První z nich mělo narazit do severního věžáku, jak začínal pracovní den. Pak následovala pauza 15 minut, což mělo umožnit, aby si svět zapnul televizní přijímače, a jakmile byla pozornost světa upoutána, druhé letadlo narazilo do druhého věžáku, a v té chvíli se mládí Ameriky proměnilo v dospělost.

Byl-li autorem této zkázy Osama bin Laden, diplomovaný inženýr, jistě mnohé věděl o stresových rovnicích ve Světovém obchodním středisku. Taky jistě věděl o tom, co způsouje podpálené palivo: věděl, že už při teplotě 500 stupňů (bylo však dosaženo teploty 1500 stupňů) ztrácí ocel 90 procent své pevnosti. Musel předpokládat, že jeden nebo oba věžáky se zhroutí. Také všichni atentátníci dobře chápali, že budova tak jasně postavená z betonu a oceli se také stane nezapomenutelnou metaforou.

Čtvrté letadlo havarovalo: narazilo nikoliv do symbolické budovy (zřejmě směřovalo buď do Camp Davidu, kde došlo k uzavření palestinsko-izraelské dohody, nebo na Bílý dům), avšak havarovalo na venkově v Pennsylvánii po hrdinském boji cestujících s únosci. Za normálních okolností by byl osud tohoto letadla hlavní zprávou roku. Ale nikoliv letos. Už to, že prvních pár dní se o jeho osudu nikdo skoro ani nezmínil, je známkou, jak obrovská byla americká porážka.

Sestra mé manželky právě odvezla děti do školy a stála na rohu Fifth Avenue a Eleventh Street 11. září 2001 v 8.58 ráno. Na okamžik jí připadlo, že stojí na rozjezdové dráze letiště. Když zvedla hlavu, uviděla, jak se zdálo, jen několik metrů nad sebou zářivé břicho letadla 767. (Jiný svědek se vyjádřilo, že toto letadlo "jelo" po Fifth Avenue.) Před parkem u náměstí Washington Square je malý oblouk. Let č. 11 firmy American Airlines z Bostonu do Los Angeles letěl tak nízko, že musel trochu stoupnout, aby se tomu oblouku vyhnul.

Všichni jsme někdy viděli, jak se letadla blíží k velkým budovám. Jsme nervózní, protože to vypadá, že letadlo narazí, ale on je to jen optický klam a ono nikdy nenarazí. Sestra mé manželky se dívala za letadlem č. 11 a doufala, že náhle odbočí, směrem do prázdné modré oblohy Ale neodbočilo. A toho odpoledne nosily její děti občerstvení dlouhé frontě lidí, vinoucích se kolem bloku, kteří čekali na to, že darují v nemocnici St. Vincent´s krev.

Pentagon je symbol a Světové obchodní středisko je symbol a americké dopravní letadlo je taky symbol - americké mobility a energie a množství zajímavých cestovních cílů. Původci hrůz z 11. září byly morální barbaři, neodpustitelným způsobem, ale pracovali s šílenou inteligencí. Vzali všechny tyto velké americké artefakty a rozdrtili je v moždíři navzájem na kousky. Ani není správné charakterizovat tyto atentátníky jako "zbabělce". Teror má vždycky kořeny v hysterii a v psychotické nejistotě - avšak naší povinností je znát svého nepřítele. Hasiči také neváhali zemřít pro určitý ideál. Ale sebevražední atentátníci patří do jiné psychické kategorie a jejich účinnost v bitvě nemá na naší straně obdoby. Zjevně pohrdají životem. Stejně zjevně pohrdají smrtí.

Jejich cílem bylo zmučit desetitisíce lidí a vyvolat strach u stovek milionů lidí. To se jim podařilo. Teplota strachu na planetě Zemi stoupla až skoro k horečce. Přesto však je nejtrvalejší dědictví této katastrofy spíš vzdálenější a týká se likvidace iluze o našich blízkých, které milujeme, zejména našich dětí. Nejsilněji to budou pociťovat američtí rodiče, ale pocítíme to všichni. Jde o tuto iluzi. Matky a otcové musejí mít pocit, že jsou schopni ochránit své děti. Samozřejmě nejsou schopni je ochránit a nikdy toho nebyli schopni, ale potřebují mít pocit, že toho schopni jsou.

To, co se tedy i dosud zdálo v podstatě nemožné - ochrana našich dětí - je teď zcela zjevně naprosto nemyslitelné.

Útok mohl být mnohem horší. 11. září přispěchali specialisté ze Střediska pro zvládání nemocí na scénu a kontrolovali tam vzduch, jestli v něm nejsou chemické či biologické zbraně. Věděli, že to je možnost a že to vždycky zůstane možností.

Také existuje absolutně neodstranitelné nebezpečí amerických jaderných elektráren, které jsou mimo provoz (žádná jaderná elektrárna nikde na světě nebyla dosud rozebrána a zlikvidována) . Ekvivalentní útok na takové cíle by proměnil velké části země v plutoniový hřbitov na desítky tisíc let. Pak existuje téměř nevyhnutelná hrozba teroristických jaderných zbraní - možná, zaměřených na nějakou jadernou elektrárnu. Základním problémem, jemuž se Bush a jeho poradci nevyrovnají, je že Hrůza z úterka, ať už byla jakkoliv děsná, byla jen začátek. Jsme teprve v prvním kruhu.

Bude také nesmírně obtížné a bolestné pro Američany, že si budou muset uvědomit, že jsou nenáviděni, a to jasně. Kolik z nich například ví, že jejich vláda usmrtila alespoň pět procent irácké populace? Kolik Američanů si uvědomí, že v amerických podmínkách by to bylo 14 milionů mrtvých?

Různé národní vlastnosti - spoléhání sama na sebe, silnější vlastenectví než v jakékoliv západoevropské zemi, intenzivní nezájem o to, co se děje v jiných zemích - to všechno vytvořilo u Američanů deficit empatie vůči tomu, co se děje ve vzdálených zemích. Američané mají pocit, že mají pravdu a že jsou dobří, protože jsou Američané. Je to tautologie. Spisovatel Saul Bellow pro to má zvláštní slovo: "angelizace" - vytváření andělského pocitu. Na straně, vedené Spojenými státy, tedy potřebujeme nejen revoluci ve vědomí lidí, ale změnu v národním charakteru. To je zřejmě práce na celou generaci. A co ta druhá strana?

Je pozoruhodné, že svět se najednou, jak se zdá, stal bipolárním. Znovu čelí Západ irracionalistickému, agonistickému, teokratickému systému, který se samou svou podstatou a nezměnitelně staví přímo proti jeho existenci. Starým nepřítelem byla supervelmoc - novým nepřítelem není ani stát. Nakonec se Sovětský svaz rozložil v důsledku vlastních rozporů a abnormalit. Byl nucen si uvědomit, jak napsal Martin Malia, že "socialismus neexistuje, ale Sovětský svaz ho vybudoval". No a socialismus byl modernistický, ano, futuristický experiment, kdežto militantní fundamentalismus zůstává v křeči pozdě středověké fáze vývoje. Museli bychom prožít znovu renesanci a reformaci a pak čekat na dobu osvícenskou. A to znovu dělat nebudeme.

Co budeme dělat? K násilí musí dojít: Amerika potřebuje svou katarzi. Chceme doufat, že reakce Ameriky nevyvolá eskalaci války. Odplata by měla být odrazem prvotního útoku i v tom, že by dokázala překvapit. Mám utopický příklad: ochromení a zoufalí obyvatelé Afghánistánu, kteří se připravují na zimu hladomoru, by neměli být bombardováni střelami - měli by být bombardováni zásilkami potravin s nápisem AMERICKÁ POMOC. Realističtěji, pokud se Pákistánu nepodaří dodat Spojeným státům bin Ladena, americká reakce bude obrovská. Tím obnoví teror shůry zdroj veškerého teroru zdola: nezahojené rány. Je to známý cyklus, který vyjádřil tak výstižně text i titul knihy spisovatele V.S. Naipaula, Tell Me Who to Kill, Řekněte mi, koho mám zabít

Naší nejlepší budoucností, jako lidé, kteří jsou nuceni obývat tuto planetu společně, by bylo, kdybychom si vypěstovali společné vědomí celého našeho biologického druhu - něco, co by překračovalo nacionalismus, politické bloky, náboženství, etniku.

Během minulého týdne neuvěřitelného trápení jsem se snažil aplikovat takovéto vědomí i takovýto cit. Když jsem přemýšlel o obětech, o pachatelích a o blízké budoucnosti, cítil jsem smutek našeho biologického druhu, pak hanbu našeho biologického druhu a pak strach.