Mohou si USA skutečně za bombové atentáty samy?
V posledních dnech bylo publikováno v Britských listech mnoho reakcí k útoku na civilní cíle ve Spojených státech. Jak bylo v mnoha příspěvcích, zvláště zprostředkovaně převzatých a posléze publikovaných J. Čulíkem z britského tisku zmíněno, neměli by se komentátoři situace (politici pak už vůbec ne), dopouštět emocionálních výstupů, které by paušálními odsudky poškozovaly nějakou skupinu osob, stát anebo etnikum, které nemá s tímto barbarským činem nic společného.
Proč? Protože národ, etnikum či určitá skupina obyvatel, která by šla nějak explicitně pojmenovat, v tomto případě viníkem prostě není! Jsou jimi nám dosud blíže neznámí teroristé, kteří až budou identifikováni a spolehlivě usvědčeni a tedy až poté by měli býti řádným způsobem potrestáni. I kdyby byli jedné národnosti, stejné barvy pleti a vyznání, nic to nemění na skutečnosti, že to provedli právě oni - a tedy nikdo další, kdo snad muže mít stejnou víru, rasu anebo jazyk jako oni zločinci.
Myslím, že v tomto mohu být s většinou lidí (nepomáhám si je záměrně naklonit na svou stranu adjektivem inteligentní) zajedno. Takže, když shrnu komentáře a reakce na tyto události v posledních dvou vydáních Britských listů, docházím k závěru, že hysterie a emoce jsou jedním z jejich hlavních společných jmenovatelů, a kupodivu se jim nevyhnuli ani redaktoři Blistů T. Pecina a Š. Kotrba. Naproti tomu se mi líbil z domácího publika názor pana Maršáka, který se krom "svého pohledu" (se kterým se mj. i já mohu ztotožnit) alespoň neopírá o jednostranné výklady nedávné minulosti, které se naopak snaží posunout směrem do historické faktografie, pan Faisal Bodi ve svém článku.
Rád bych něco dodal k oněm hlavním zmiňovaným "událostem", kterými si údajně USA sami do značné míry zavinily tento barbarský teroristický útok, které zde (hodně nesměle) nakousl jeden čtenář ve svém publikovaném příspěvku, který si ovšem nepřál uvést své jméno. Nemám mu to za zlé.
Jsou zde zmiňovány dva dost zásadní důvody, proč by prý Spojené státy nemusel mít každý v lásce - a to jejich (a nejen jejich, byl to zásah NATO, ale zevšeobecňovat to jen na USA - proč ne, vždy se alespoň co do počtu nejvíce angažují) zásah v Perském zálivu proti Iráku v roce 1990 a pak jejich dlouhodobá podpora Izraeli.
Nuže, nevím jak pan čtenář a další vnímají vystupování Iráku na mezinárodním poli, a jak vnímají situaci prostých Iráčanů z hlediska základních lidských práv a svobod (v jedné chatové debatě, které jsem se účastnil - zazněl názor od jakéhosi muslimského studenta na zdejší universitě - že muslimové nepotřebují tak široce pojatá lidská práva, tak jak je tomu v euroatlantické civilizaci běžné - protože mají VÍRU a ta je podle něj sama o sobě nejvyšší hodnotou, takže - podle něj - jistě v mnohém "dobrá" lidská práva, nejsou pro PRAVOVERNÉ MUSLIMY - tou nejvyšší životní prioritou - někdy prý i VÍRU či její nerušený výkon v mnohém omezují) nicméně situace z roku 1990 je vcelku jasná.
Irák jako agresor napadl malý a do té doby svrchovaný stát - bohatý na naleziště ropy - Kuvajt. Na tuto cílenou agresi odpovědělo NATO v čele s USA ochrannou slabšího a napadeného a zahnalo agresora zpět na své území a nijak ho ani fakticky neokupovala (jak se na vítěze ozbrojeného konfliktu, který ač sám napaden, dokáže zvítězit - "sluší a patří") a ani se nesnažilo uměle si zajistit pád vůdce Husajna a dosadit si nového a "loajálnějšího" vládce Iráku.
Jak TOTO SOUVISÍ s teroristickým útokem na americká města?? TO VSKUTKU NETUŠÍM, resp. pakliže to má být odplata někoho, kdo se cítí být poražen z tohoto konfliktu v Perském zálivu, pak to ovšem nelze kvalifikovat jinak než jak tak učinil sám president G. Bush, a tedy jako nevyhlášenou válku. Tak to ale bezpochyby není a neznámí autor tohoto článku to patrně sám dobře ví. Jiná věc je pokračující embargo uvalené na Irák - o tom se mohou světoví politici přít stejně jako o bezletové zóně - nicméně to nemění nic na faktech a okolnostech konfliktu z Perského zálivu jako jedné dnes již historické kapitole konfliktu na Blízkém východě.
Věc druhá: Podpora USA státu Izrael. Je s podivem, že nikdo teď ve svých komentářích nereflektuje nedůstojnou a hysterickou tahanici o závěrečnou deklaraci na nedávném summitu o lidských právech v jihoafrickém Durbanu. Hysterie, která se zvedla okolo sionismu a mířící na samotnou podstatu existence státu Izrael je jedním z axiomů, kterým zvláště arabský svět dává najevo svůj zásadní postoj propagandisticky dosáhnout svých (V MNOHA PŘÍPADECH ZCELA OPRÁVNĚNÝCH!) cílů. Mnoho z nich, zdá se, přebírá i řada komentářů zde, v posledních vydáních Blistů.
Nechci s nimi polemizovat, neb cítím, že na delší polemiku zde není dostatek prostoru a navíc by to příliš odvádělo od jádra celé diskuse. Takže snad jen kratší reflexi k samotnému vzniku státu Izrael po začátek izraelské okupace Judey a Samáří (tedy podle obecně přijatého názvosloví - Západního břehu Jordánu a pásma Gazy).
Izrael vznikl na základě rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181, které bylo přijato koncem listopadu roku 1947. V té době zuřící občanská válka mezi Araby a Židy na území Palestiny se stávala absolutně neúnosnou pro Mandátní správu Velké Británie, která nebyla s to zabránit krvavému a nesmiřitelnému konfliktu dvou etnik, která si činila na tuto půdu každé svůj nárok. Zatímco Židé se této rezoluci podvolili a na jim vymezeném území vyhlásili 14. května 1948 samostatný stát, palestinští Arabové a Liga arabských států tuto rezoluci neuznala a ještě den předtím než byl vyhlášen samostatný židovský stát - spojená vojska Zajordánského krále Abdulláha a Egyptského krále Farúka I. spolu se syrskou armádou a podpořeni též menší údernou silou z Libanonu a Iráku, napadli v nevyhlášené válce nově ustavený stát Izrael. Tato válka měla být pro Židy válkou likvidační, nebyl to konflikt o jakési příhraniční sporné území či konflikt vedený proti zahraničním banditům pronikajícím na území druhého státu a provozující na jeho území záškodnickou činnost, ale regulérní válka s cílem ZNIČIT PROTIVNÍKA - pokud možno beze zbytku. V této dějinné zkoušce Izrael nakonec uspěl.
K dalšímu zcela zásadnímu obratu v poměrech na Blízkém východě došlo v průběhu roku 1967. Tohoto roku zesílila syrská vojenská aktivita vůči Izraeli na pomezí Golan, kdy docházelo k otevřeným střetům s jejich jednotkami. Sám Egypt vyzval v květnu 1967 vojska OSN rozmístěná na mírové linii z roku 1948, aby se stáhla a redislokoval na Sinaj kontingent o síle 80nbsp;000 mužů. 22. května překročil Suez a vyhlásil blokádu Ejlatského zálivu. To považoval Izrael za akt války a po vyslovené podpoře ze strany USA (izraelský ministr zahraničí Abba Eban absolvoval v květnu několik diplomatických misi - Paříž - Londýn - Washington) se Izrael rozhodl jednat. Dne 5. června 1967 rozhodujícími leteckými údery deklasoval letectvo Egypta a Sýrie. V takzvané šestidenní válce se podařilo Izraeli dobýt vetší část Sinaje, pruh kolem města Gazy a jordánské území na západním břehu řeky Jordán, dále obsadil syrské Golanské výšiny, ale hlavně Staré jeruzalémské město včetně jim posvátné Západní zdi Herodiánského chrámu, takzvanou Zdí nářků, ke které neměli po celých 19 let (jako samozřejmě do celé východní časti Jeruzaléma) Židé přístup.
Od této doby, LZE MLUVIT O IZRAELSKÉ OKUPACI PALESTINSKÝCH ÚZEMÍ, ale je důležité náležitě vnímat - CO TOMU PŘEDCHÁZELO. Ono se totiž, když o sobě Palestinci mluví jako o obětech izraelské agrese, na tyto konsekvence, alespoň v jejich podání, jaksi zapomíná. Celý blízkovýchodní konflikt je samozřejmě daleko složitější, a nelze ho redukovat jen na toto mnou v krátkosti popsané období. Výstavba židovských osad na okupovaných územích nebo Šaronovo taženi do Libanonu v osmdesátých letech jsou anebo byli události, které po právu kritizuje většina izraelských spojenců včetně USA. Nicméně podpora USA, které se dostávalo Izraeli a dodnes dostává není jistě podporou tyranskému totalitnímu režimu, útočícímu na své sousedy, ale národu, kterému se podařilo přežit holocaust, a který chce (já osobně tomu věřím) žít se svými sousedy v míru, ale za ta dlouhá léta neustálých válek, potřebuje (a NEJEN ON) najít v sobě sílu udělat první krok a zastavit spirálu násilí a jednat o míru. Tomuto jednání vždy asistovali Spojené státy na několika jednáních v Camp Davidu a i přímou účastí při jednáních se znesvářenými partnery na Blízkém východu.
ABYCH TO SHRNUL: JESTLI JE TŘEBA I TATO AKTIVITA USA někým vnímána jako negativní prosazování velmocenské arogance, tak je na velkém omylu. Nebudu připomínat, že poslední jednání KTERÝM PŘIMO DOTLAČILI USA BÝVALÉHO PREMIÉRA BARAKA, k do té doby nejvíce velkoryse formulované nabídce na de facto plnou autonomii palestinských území (byť s nevyřešeným statusem Jeruzaléma) BYLO JISTĚ ČINEM ZASLUŽNÝM a je škoda, že Palestinci nedokázali přistoupit maximalizací svých požadavku na, podle mého názoru, seriózní kompromis.
Tímto jsem chtěl přispět do debaty o zahraničně-politických postojích USA, které podle názoru mnohých diskutérů, nejen na stránkách Britských listů, mohou nést příčiny despektu či snad přímo nenávisti mnoha lidí na zeměkouli vůči USA. A k hlavním zmiňovaným příčinám má údajně patřit podpora státu Izrael a mj. též nedávné angažmá Spojených států ve válce v Perském zálivu. Snažil jsem se na tyto "události" přinést svůj pohled a myslím, že mnohé interpretace těchto "události" v komentářích publikovaných v těchto dnech v různých médiích více než svou věcnou hodnotou překypují spíše těmi manipulativními a emocionálními výstřelky, a co zaráží, že i u jinak vcelku profesionálně působících publicistů.
Poznámka JČ: Pokud tomu dobře rozumím, autor zmíněného anonymního příspěvku ani tak neobviňoval USA, jako varoval, aby teroristických atentátů nezneužili britští a američtí politikové k omezení občanských svobod ve prospěch vlastní politické kariéry, až "povedou nekonečnou válku proti terorismu".
Při válce v Perském zálivu zarazilo to, že Američané vyzvali Iráčany, aby západního vojenského zásahu využili ke svrhnutí Saddáma Husajna, ale když ta revoluce vznikla, už ji nepodpořili, přestali bojovat, stáhli se a nechali Saddáma Husajna, aby vzbouřence vyvraždil.
Co se týče problému Palestinců a Izraele, je to jistě dlouhodobý těžko řešitelný problém, avšak mám pocit, že pokud se bude ignorovat situace i pocit nespravedlnosti, kteří mají Palestinci, mohlo by to vést k destabilizaci celého Blízkého východu. Problém je asi nutno konstruktivně řešit, jak to nedávno velmi mírně naznačil i jeden palestinský představitel v Londýně, a je dobře, že právě vzniklo příměří.
