Robert Fisk je fanatik
Autor je Čech židovského původu, žijící v současnosti Izraeli. Redakci jsou jeho jméno a adresa známy.
Pan Robert Fisk opět jednou psal, jak jedině psát umí, a proto by jeho výplod za normálních okolností nestál za reakci. Tentokrát však jej lze pokládat za archetypální ukázku a předvoj vlny apologezí protiamerického terorismu, které se lze v brzku nadít. V současnosti jsou pocity stále ještě příliš živé a rány otevřené, takže se autoři drží zpátky, to jen tací pravověrní fanatici jako Fisk si dovolí již dnes naznačit, že si za to Američané vlastně mohou sami svou podporou Izraele v jeho "teroru" proti arabským sousedům.
A opět - jako ostatně vždy - je Fiskův text až po okraj naplněn nesmyslnými a nepravdivými tvrzeními a jejich probírání by vydalo na příliš dlouhý text.
Vyberu proto jen několik: začněme oním "hausnumerem" 17500 civilistů údajně zabitých při izraelské akci v Libanonu v roce 1982. Nevím, kde jej vzal. Jako jedno vodítko by snad mohl posloužit onen počet bezmála sedmiset "civilních" obětí "intifády", které uvádějí v těchto dnech Palestinci.
Český čtenář se totiž asi sotva dozví, že se mezi ně započítávají policisté zabití v přestřelkách, jež sami vyvolali; výrobci bomb, kterým jejich produkty bouchly v ruce; a jako vrchol všeho i sebevrahové, kteří s výbušninami na těle vyrazili vraždit skutečné civilisty. Několik připočítaných obětí dopravních nehod jsou z tohoto hlediska jen maličkosti.
Fisk se zmiňuje o salvách, které zabíjely u libanonské vesnice Kana (Qana). Ano, stalo se to a několik dělostřeleckých nábojů zabilo více než sto obyvatel tamějšího uprchlického tábora. Důležité je však také vědět proč. Organizace Hizballáh, onen "přítel libanonského lidu", odpálila z těsné blízkosti tábora (podle svědectví vojáků UNIFIL několik metrů) salvu kaťuší na Izrael, čímž na tábor přivolala odvetnou palbu.
Samozřejmě, že svět zajímaly pouze civilní oběti a ne lumpárna Hizballáhu, který porušil předchozí dohody o tom, že se nebude krýt za civilisty (což ostatně od té doby porušil mnohokrát). V Izraeli se od té doby mluví o "Kana syndromu" což je snaha arabských (palestinských) organizací vyvolat takový protiúder, který zabije mnoho civilistů a popudí světové veřejné mínění.
Bylo by zajímavé, odkud má Fisk informaci o tom, že libanonské křesťanské milice, které zabíjely v palestinských uprchlických táborech, měly uniformy od Izraelců. Samozřejmě je to nesmysl, který nikdo jiný nikdy neuvedl. Snad si to autor jen spletl se skutečností, že o pár let později Izrael poskytoval uniformy Jiholibanonské armádě, která operovala v tzv. bezpečnostním pásu na jihu Libanonu. Ale pár let sem či tam, kdo by počítal, když jde o čisté ideály.
Toto a mnohé další jsou samozřejmě drobnosti, jakkoli signifikantně vypovídají o Fiskově vztahu k realitě a korektnosti. Závažnější se jeví uvést několik obecnějších fakt z historie blízkovýchodního konfliktu:
V roce 1947 Arabové odmítli rozdělení Palestiny mezi dvě etnika, která si obě činila na území historický nárok. Jejich tehdejší heslo bylo vše nebo nic. Proto také odmítli přijmout 600 až 800 tisíc palestinských uprchlíků, zatímco malý Izrael plně integroval stejný počet židovských utečenců z arabských zemí. Proto v letech 1948 - 1967 nevytvořili Palestinci na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy svůj stát, ač toto území bylo v arabských rukou.
Izrael toto území obsadil v roce 1967 po válce, v níž se jej arabští sousedé (podle vlastních vyjádření) pokusili vymazat z mapy. Izrael se již po začátku bojů s Egyptem a Sýrií prostřednictvím OSN obrátil na Jordánsko se žádostí, aby do války nevstupovalo. (Tolik k dřívějším Fiskovým tvrzením o izraelské územní hltavosti.)
A co například masakr v Maalotu, kde palestinská gerila přepadla školu a zabila desítky izraelských dětí. Co stovky bomb a nekonečné tisíce izraelských mrtvých. Jsem si skoro jist, že kdyby někdo měl tu schopnost sečíst všechny mrtvé na obou stranách konfliktu od osmdesátých let předminulého století, že by to vůbec nemuseli být palestinští Arabové, kteří by z toho vyšli jako oběti.
Bylo by toho ještě mnoho a mnoho, ale omezme se jen na perličku z poslední doby. V jednom ze svých posledních rozhovorů pro noviny řekl Faisal Huseini, že konečným cílem intifády je Palestina od řeky (míněn Jordán) k moři - tedy arabská entita namísto Izraele. Pokud něco takového prohlásila renomovaná "politická holubice”, lze úspěšně pochybovat o úmyslech ostatních členů palestinského vedení, obzvláště když tuto etapu války vyvolal celkem jasně sám Jásir Arafat.
Když si tak všechno probereme, lze snadno odmítnout Fiskovu tezi, že Amerika a americké zbraně pomáhají Izraeli v útlaku a masakrování Arabů. Je asi stejně oprávněné říci, že americké zbraně a podpora pomáhají Izraeli přežít v takřka homogenně nepřátelském arabském prostředí.
Samozřejmě, že Arabové to takto nevidí a mají před očima jen a jen fiskovskou verzi. Není to však realita, nýbrž jen jejich neschopnost tuto realitu kriticky nahlédnout. Setkal jsem se již s mnoha z nich, ale ještě jsem nenarazil na jediného, který by řekl: udělali jsme v našich vztazích s Izraelem závažnou chybu. Jedna jediná přiznaná by mě naplnila optimismem, že snad přeci jen budou jednou schopni dosáhnout racionálního kompromisu. Jak se však věci mají a s přihlédnutím k jejich konsistentní výchovou dalších generací k nenávisti a pouze nenávisti mnoho naděje neshledávám. Netvrdím, že se Izrael chová vždy správně a chytře, ale jeho vůle ke kompromisu je zjevná (právě na základě uznání vlastních chyb).
A nyní závěrem ke spojení arabských blízkovýchodních pocitů a teroru v New Yorku ano je mezi nimi silné spojení ale ne kauzální. Obě totiž vycházejí ze stejných kořenů iraciononální nenávisti ke všemu jinému, z neschopnosti reflexe a sebereflexe a z hlubokých komplexů méněcennosti vůči této fiktivní hrozbě. Tak jako Palestinci nedokáží s otevřenou myslí pohlédnout na historii konfliktu a vyvodit z ní racionální a funkční důsledky, tak také radikalizující se islám - a je jedno, kdo konkrétně to byl - nedokáže najít své kompromisní místo v mozaice světa, žít vedle Ameriky (coby symbolu a vůdčí síly západního světa), nýbrž pouze na jejich troskách jako primitivní vítěz a nositel jediné zjevené pravdy, která ho opravňuje k použití jakýchkoli prostředků. A opět netvrdím, že se západ choval vždy dobře a inteligentně k arabskému světu, ale to přece neopravňuje takovýto typ nenávisti.
Úplně na závěr bych rád vyjádřil jedno podivení. Britské listy se neustále snaží dohlížet na čistotu české novinařiny. Není mi proto zcela jasné, jak je možné, že co se Blízkého východu týče, je jejich výběr britských zdrojů více než jednostranný.
Český čtenář nemívá tolik příležitostí se dozvědět detaily o izraelsko-arabském kofliktu a jeho historii, je proto podivné, když mu ji poskytují jen Independent a Guardian s patologickým Robertem Fiskem v čele. Jakoby v Británii jiný pohled neexistoval.
Poznámka JČ: V autorově článku se mi zdá signifikantní pasáž, kterou jsem podtrhl: Samozřejmě, že Arabové to takto nevidí a mají před očima jen a jen fiskovskou verzi. Není to však realita, nýbrž jen jejich neschopnost tuto realitu kriticky nahlédnout. - Jde právě o to, jak mezi oběma subjektivními verzemi najít kompromis. Situace, která do nynějška vládla mezi Izraelci a Palestinci, totiž situace absolutní nenávisti z obou stran, živené atentáty a krutostí z obou stran, je dlouhodobě nepřijatelná a jak vyplývá z amerických atentátů, může hrozivým způsobem eskalovat do světa. Obávám se, že nestačí - a Američané si to jistě dříve nebo později uvědomí - jen chránit existenci státu Izrael, ale je nutno vyvinout veškeré síly k tomu, aby se překonala nenávist na obou stranách a došlo k narovnání. Američané mají schopnost pomoci, pokud se na záležitost soustředí a jsem přesvědčen, že to po nynější lekci také začnou dělat.
O Robertu Fiskovi. Robert Fisk je nejčastěji vyznamenávaný britský zahraniční korespondent. Obdržel sedmkrát cenu British International Journalist of the Year, nejnověji v letech 1995 a 1996. Je také nositelem ceny Amnesty International Overall Media Award (1998), tiskové ceny OSN (1986) a ceny Johns Hopkins SIAS-CIBA prize for international journalism (1996.)
Specializuje se na Blízký východ, kde žije už 23 let. V současnosti je bejrútským dopisovatelem londýnského deníku Independent. Fisk byl reportérem během íránské revoluce, během íránsko-irácké války, během války v Perském zálivu, během konfliktu v Alžírsku a během války v Kosovu. Vydal knihu Pity the Nation: Lebanon at War (Atheneum, 1990) a jeho zpravodajství z Libanonu vedlo k tomu, že se stal světově známým novinářem. Fisk jako první exkuzivně informoval svět o tom, že v roce 1996 Izraelci ostřelovali budovy OSN v Quaně v Libanonu.
Viz: http://msanews.mynet.net/Scholars/Fisk/
Proizraelští komentátoři ho ostře obviňují ze zaujatosti ve prospěch Palestinců, viz např http://world.std.com/~camera/docs/oncamera/ocdisc.html
Zde obvinili Roberta Fiska z Jugoslávie za jeho články o Kosovo, že je agentem NATO.
