Ukázala britské královské rodině, co to ve skutečnosti je: hloupý dinosaurus bez citu

(Toto je komentář Julie Burchillové, který z deníku Guardian přetiskl 3. září 1997 list Evening Standard. )

Když přijde na obrazové symboly dvacátého století,nestrkalo se nám před oči většinou nic moc významného. Jeden nezaostřený muž, jak skáče na zadní část automobilu, který řídí jiný nezaostřený muž. Mohl to být kdokoliv, od Johna Kennedyho po Juliana Claryho. Vesmírný skafandr, v němž prý byl muž, který plave na konci lana nad povrchem plným kráterů, což je údajně prý Měsíc. Ale teď, nakonec, má toto smutné, zářivé století symbolický obraz, jaký si zaslouží: putující, zmatenou dívku, hloupou příslušnici vysokých vrstev, která se proměnila ve světskou svatou, a vrací se teď v rakvi na letiště na vojenskou základnu v Northoltu jako dobrý voják, jímž byla.

Jenom jedna věc byla špatně: Dianina rakev byla pokryta královskou vlajkou, nikoliv oficiální vlajkou Velké Británie. Po smrti si ji královská rodina chce vzít zpátky. Když byla živa, vytlačila ji ze života královských kruhů s pozoruhodnou bezohledností, kterou nejlépe dokumentuje to, že jí sebrali titul Její královská výsost a vyškrtli její jméno z modliteb, které se každý den za královskou rodinu modlí anglikánská církev.

Diana byla zase obyčejnou, řadovou občankou, jakou bývala zářivě kdysi. A jako ostatní civilní hrdinové, dala jasně najevo, že mít rád svou vlastní zemi a milovat politováníhodnou skupinku nefunkčních Řeků a Němců, která byla přilepena na život země jako jakýsi dodatečný postscript jsou dvě naprosto rozdílné a někdy dokonce protikladné věci.

V oněch mírně rozostřených reklamách na šampón, které se nyní produkují v takovém neslušném spěchu ještě není vidět obraz té druhé Diany. Už jsme viděli Dobrotivou, Elegantní, Poslušnou Dianu. To, samozřejmě byly autentické, pravé Diany. Ale ještě jsme neviděli tu druhou velkou Dianu - Dianu Ničitelku.

A ona byla skutečně velká ničitelka. Diana byla největší silou pro republikánství od Olivera Cromwella. Opustila královskou rodinu s tím, že jí zanechala jako dárek na rozloučenou jednu obrovskou, krásně zabalenou časovanou bombu. Je to ta skutečnost, že poprvé v historii je více britských občanů proti královské rodině než pro ni. Když BBC v neděli 31. srpna vysílala britskou vlajku a hrála hymnu "God Save the Queen", "Bůh ochraňuj královnu", zdálo se to téměř ironické: bylo možné si skoro představit Dianin pomalý, chytrácký úsměv a její posměvačné, čtveračivé oči. Bůh ochraňuj královnu? Spíš Bůh té královně pomoz. Dianino republikánství nebylo založeno na analýzách ani na ekonomice. Stejně jako její politické přesvědčení bylo založeno na emocích, a nebylo tím o nic horší než republikánství jiných.

Diana pocházela z rozvrácené rodiny a hluboce toužila vytvořit skutečně dobře fungující rodinu. Její manžel a jeho rodiče s ní však zacházeli s tak obrovskou mírou úmyslného vykořisťování, manipulace a podvádění, že by to bylo brilantní, kdyby to nebylo tak sprosté. Ano, ano, byla to pohádka, napsali ji bratři Grimmové. Byla to verze Popelky, v níž nepodezřívavá, ctnostná hrdinka nebyla osvobozena z izolace a od krutosti za odměnu za její krásu a čistotu, ale naopak byla za tyto vlastnosti odsouzena. Netrvalo to dlouho, a se svým suchým, velmi anglickým sebeironickým humorem si začala říkat nikoliv princezna z Walesu (Princess of Wales) ale vězenkyně z Walesu (Prisoner of Wales).

A z těch zbytků, které jí hodili, jak tam seděla v luxusní umývárně nádobí, si vytvořila život, skutečný, dobře žitý, dobře používaný život, ve kterém se viditelně sama za vlasy vytáhla ze stavu tupé volské nevědomosti vyšších tříd (jediné vysvědčení, které získala ze školy Heathfield School, kterou navštěvovala, bylo vysvědčení za nejlépe chovaného křečka) do stavu zvídavé, bojovné schopnosti vnímat a cítit. A tím, že si vytvořila sama pro sebe život, že chtěla vědět, že měla odvahu vypadat naivní, ukázala britské královské rodině, co je zač: že je to hloupý, necitlivý dinosaurus, který se potácí sem a tam ve svém vlastním, izolovaném světě a je přecpaný vlastní arogancí a nevědomostí. Zejména ukázala, co je její manžel, údajný "intelektuál" ve firmě, zač: že je to mozek třetího řádu s falešnými představami svých schopností, lidský automat na ohrané desky s filozofickými frázemi, který je naprosto neschopný se na cokoliv soustředit a přispět čímkoliv k jakékoliv dobré věci po trochu delší dobu. (Vždycky se mi chtělo křičet, když jsem slyšela, že Diana nebyla pro prince z Walesu dostatečně intelektuálně stimulující. Prosím vás, tohle je člověk, který hledal intelektuální stimulaci i Camilly Parker-Bowlesové, u Dale Tryonové a u televizní manekýnky Seliny Scottové! )

"Měla zvídavou, energickou mysl," řekla Magdi Yacoub. Měla také smysl pro povinnost a nadšení, které proměňovalo tu povinnost spíše v povolání. Ukazovala britské královské rodině, jak je naprosto izolována od národa, a ukazovala to s krutou jasností: její neobyčejně aktivní život, a její touha ke konci života hrát tak tvrdě, jak tvrdě pracovala, vyvolávala dojem, že členové královské rodiny jsou malátní a polomrtví a že nedokážou vyjít s ničím, co nemá čtyři nohy nebo zrovna před nimi neklečí. Diana byla velkou republikánskou hrdinkou, protože už sama její přítomnost ukazovala, jak absurdní je myšlenka, že se NĚKDO MŮŽE NARODIT A BÝT TÍM URČEN STÁT SE VLÁDCEM.

Ona, outsider, přijala královský způsob života za svůj a na jednu krátkou, zářící chvíli to všechno pochopila, zatímco její manžel, se všemi svými škobrtáními, trapnostmi a faux pas, ukazoval zcela jasně, že pro něho samotného je velmi obtížné mít rád lidi ze svého národa anebo činit svou povinnost. Diana byla čerstvým, nepomézním závanem vzduchu: bylo to "vyhrňme si rukávy a jděme do toho" - nejlepší esenci anglickosti uprostřed gotické pochmurnosti pádu našeho vlastního Domu Usherů.

Diana vstupovala do manželství s otevřeným srdcem a s velkými nadějemi. Když si konečně uvědomila, že má dar, dar milovat a být milována po celém světě, nabídla ten dar hrdě rodině, do níž se přivdala a v jejímž zájmu se snažila ze všech sil pracovat. Opravdu chtěla, aby královská rodina vypadala dobře. Když reagovali se strachem a se závistí a hodili jí to zpět do tváře, obrátila se. Ani se nerozčílila, ale vrátila jim to. Vrátila jim to tak, že způsobila, že královská rodina začala vypadat jako nejhroznější skupina darebáků, jaká kdy nosila královskou korunu. A ani teď nepřestala. Bude toto dokazovat navždycky.

"Diana mučednice", se posmíval princ Charles své mladé manželce, když se poprvé pokusila otevřít náruč směrem k nemocným, aby i sama sebe zbavila problémů, když se obrátila k lidem, kteří umírají, aby pochopila vlastní život. A teď už se stala mučednicí: železo probodalo to krásné tělo, tělo, které bylo už za života neustále pitváno jako každá mrtvola.

Kdyby Diana nezemřela, není vyloučeno, že by se stala - v důsledku neustálé šeptandy královské rodiny a jejích slouhů ve sdělovacích prostředcích - nakonec veřejným vtipem. Lady Diana Al Fayed, kočka z vysokých kruhů nějakého arabského podnikatele, která by se neustále slunila na palubě nějakého ginového paláce, zakotveného ve Středozemním moři, připíjela by si, až by její kůže ztratila pel a manžel by si našel mladší ženskou. Ale její smrt ji zachovala navždy na vrcholu její krásy, soucitu a moci. Diana bude přítomna jako truchlící na každé královské svatbě a jako nevěsta při každé korunovaci. Její odvážný, zářivý, energický život bude už navždycky vrhat obří stín na trapnou skupinu šikanujících násilníků, kteří si říkají naše královská rodina. Vždycky na ni budeme vzpomínat, jak se k nám naposledy vrátila, konečně svobodná, princezna pro lidi, nikoliv princezna z královské rodiny. Nikdy na ni nezapomeneme. A oni taky ne.

Julie Burchill, The Guardian 2. září 1997, přetištěno v lidovém deníku Evening Standard 3. září 1997