1. řidič automobilu byl OPILÝ, měl v krvi více než 1,8 procent alkoholu. To je více než dvě lahve vína na prázdný žaludek. V žádném případě neměl řídit auto, a už vůbec ne auto s významnou osobností jako princezna Diana. Opilý řidič je hrozbou cestujícím, ale i ostatním automobilistům.

2. řidič jel ulicemi Paříže rychlostí 200 kilometrů za hodinu. To je naprosto neodpovědné. Vzhledem k tomu, že byl opilý, což znamená (a) jeho schopnost úsudku byla ochromena a (b) jeho reakce byly výrazně zpomaleny, nebyl vstavu řídit autor a měl to říct al Fayedovi, než si sedl za volant.

3. mopedy nejezdí rychlostí 200 km/h.

4. fotografové zavolali záchranku, jakmile dorazili na scénu

5. jak má pomoci osoba bez zdravotní kvalifikace člověku těžce zraněnému při automobilové nehodě? Přesun těžce zraněné osoby by ji mohl usmrtit, zejména, pokud jde o zranění hlavy nebo páteře. Jeden fotograf změřil Dianě puls, aby potvrdil, že je ještě naživu. Nejdůležitější, co měli fotografové udělat, bylo zavolat záchranné služby (to učinili) a přesměrovat dopravu kolem místa nehody (to nevím, jestli udělali)

6. Policie zatkla fotografy, kteří se objevili na scéně deset minut po nehodě. Je takový fotograf nějakým způsobem za nehodu odpovědný?

A teď se podívejme na některé další faktory:

1. Diana žila s paparazzi po celý svůj dospělý život. Měla říct řidiči, aby zpomalil, jet po Paříži rychlostí 200 km/h je šílenství. Samozřejmě, už se asi nedovíme, co říkala, i když něco možná prozradí její osobní strážce. Paparazzi dělají fotky, nezabíjejí lidi.

2. Diana využívala tisku stejně tolik, jako tisk využíval jí. Ještě týden před smrtí povolala novináře na svou loď, aby vysvětlila, jak je to mezi ní a Dodim. Je to symbiotický vztah.

3. Paparazzi splňují poptávku od šéfredaktorů novin. Prodá se víc novin, když tisknou exkluzívní fotografie Diany, princezny X nebo nějaké filmové hvězdy nebo dokonce i nějakého politika. Lidi, uvědomte si, že čtenáři chtějí číst špinavé historky o slavných osobnostech. Sám si myslím, že je to zvrácené. Nikdy si nekupuju magazíny, zabývající se slavnými osobnosti, nikdy nekupuju bulvární deník Sun, ani ostatní takové sračky. Ale milióny lidí to kupují a mají tedy úplně stejnou vinu jako fotografové.

Kdyby lidi nekupovali ty noviny, což zvyšuje počet prodaných výtisků, redaktoři by nevyžadovali exluzívní fotografie a fotografové by veřejné osobnosti neoběžovali. Tak to funguje. V tomto případě to fungovalo obráceně a důsledkem byla nesmyslná smrt tří lidí.

4. Fotografové všude na světě musejí dělat svou práci. Kdyby byl postřelen Nelson Mandela, když jsem stál vedle něho, pomohl bych mu? Ne, protože jsou přítomni kvalifikovanější lidi, kteří mu pomohou. Já bych fotografoval, od toho jsem placen a k tomu mám kvalifikaci. Kdybych byl někde s Mandelou o samotě a on utrpěl infarkt, pomohl bych mu, jak nejlépe bych dovedl, dokud by nepřijela pomoc, a PAK bych fotografoval. V žádném případě bych neočekával, že mě za to zavřou.

Upřímně řečeno, fotografové byli souzeni a odsouzeni dávno předtím, než byla známa fakta. Nese na tom plnou vinu francouzská policie, že zatkla na místě fotografy a jednoho poslíčka na motocyklu. Proč proboha zatýkat poslíčka na motocyklu? Je to hrozné. Ukazuje to, jak malý respekt mají dnes lidé před novináři a zejména před fotografy. Lidi zapomínají, že ONI SAMI si kupují ty časopisy a nesou tedy i oni sami odpovědnost.

Až budou známa všechna fakta, vsadím se s vámi o sto švýcarských franků, že VŠICHNI fotografové budou osvobozeni, protože někteří z nich sice na policajty řvali, ale byla to emocionální situace a za to se nedá lidi odsoudit.

To, co dělají paparazzi, možná není ETICKÉ, ale není to zločin. Každé povolání má svou vlastní etiku. Někteří fotografové jednají etičtěji než jiní. Někteří architekti jednají etičtěji než jiní. Žijeme sami s vlastním svědomím.

Pohlédněme chvíli na fotografovu práci. Má-li získat fotku, řekněme, prezidenta Clintona, musí být v Bílém domě v šest hodin ráno, musí tam čekat do jedenácti, neustále se musí nechat prohlížet bezpečnostními orgány, je uzavřen v malé ohradě, jednají s ním jako se zvířetem a pak přijde na deset vteřin Clinton, usměje se a odejde. To je realita fotografova povolání.

A co fotografové, kteeří zveřejnili snímky z Ruandy nebo z Bosny? No? Fotografové riskují, že budou okradeni, zbiti, riskují nemoci, a to všechno jen proto, aby zaznamenali zvěrstva, která si lidi navzájem působí. Myslíte si, že Jim Natchway nebo Anthony Sau nebo já máme nějaké zvláštní POTĚŠENÍ z toho, že jsme svědky, jak tisíce lidí umírají hladem, vraždí se střelnými zbraněmi nebo jsou nuceni procházet nebezpečným územím jako uprchlíci? Myslíte, že máme POTĚŠENÍ z toho, že jsme nuceni vlézt do zákopu plného lidských hoven, abychom získali lepší úhel pro fotku, která bude pak otištěna na titulní straně týdeníku Time nebo New York Times?

Ne, z toho potěšení nemáme, ale máme pocit společenské odpovědnosti, že musíme zveřejňovat tato fakta, tyto barbarské činy, aby, jak DOUFÁME, proti nim mezinárodní společenství zasáhlo.

Dělali jsme to tři roky v Bosně a NESTALO SE NIC. Dělali jsme to v Ruandě a NESTALO SE NIC. Dělali jsme to v Somálsku a NESTALO SE NIC.

A teď nás obviňují ze smrti Diany.

Podívejte se sami na sebe. Podívejte se na fakta. Udělejte si odpovědně závěry. Neobviňujte lidi nespravedlivě.