úterý 30. září

O B S A H

České zdravotnictví:

  • Situace se zhoršuje (Jindřich Ginter)
  • Máte-li chřipku, nechoďte k doktorovi! (Andrew Stroehlein) Internet:
  • Sex, soukromí, umění, a zoufalé hledání autentičnosti (Tomáš Pecina, JČ) Počítače:
  • Problém roku 2000 se řeší "maskováním" Soudnictví nejen v Británii:
  • Saúdská Arábie, dvě britské zdravotní sestry a trest smrti (JČ) Britská politika:
  • Peter "Richelieu" Mandelson, pravá ruka Tony Blaira, nebyl v pondělí na výročním labouristickém sjezdu zvolen do vedení strany



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Sex, soukromí, umění, a zoufalé hledání autentičnosti

    Tomáš Pecina

    Možná si na ten francouzský film vzpomínáte: převzala ho ještě v totalitě Československá televize, a vysílala ho, tuším, pod názvem Smrt v přímém přenosu. Je to futuristický příběh o ženě, která trpí nevyléčitelnou nemocí a jejíž poslední dny -- bez jejího vědomí -- přenáší televize skrytou kamerou. Film, i když v něm hrají Romy Schneiderová a Harvey Keitel, nepatří k nejlepším dílům toho období a asi bych na něj zapomněl docela, kdyby mi ho před čtyřmi lety nepřipomněla jedna z propagačních akcí pražského Radia Kiss: novomanželé tehdy museli strávit dva týdny v prostoru výkladní skříně obchodního domu Kotva. Jako odměnu si vysloužili nábytek pro zařízení svého bytu. Vzpomínám si, že mi nápad tehdy připadal nesmírně morbidní a i když bydlím blízko, nešel jsem se na "caged people" ani jednou podívat.

    Podobného druhu jsou "živé" kamery na Internetu (článek v BL). Co nutilo ty stamiliony diváků vracet se znovu a znovu na stránku krásné Jennifer (článek v Independentu je bohužel neaktuální, JenniCAM je dnes komerční stránkou s předplatným 15 USD/rok)? Proč vlastně se před výkladem Kotvy stále tísnil dav lidí? Odpověď může znít naší pyšné civilizaci poněkud příkře: lidé touží být svědkem cizích emocí, nekašírovaných a tak autentických, jak je jen možné, a přitom zůstat vně sledovaného dění. Z téhož důvodu se v antickém Římě pořádaly gladiátorské zápasy a ve středověku byly populární veřejné popravy: divák měl víceméně zaručeno, že odsouzenec na smrt se do svých pocitů nebude stylizovat.

    Moderní massmédia autentičnost jako rušivý prvek bez milosti vymýtila. Skutečnými zákazníky -- platícími klienty -- televizních a rozhlasových stanic jsou obchodní společnosti zadávající reklamu; diváci a posluchači jsou pouhým výrobním prostředkem. Tito klienti vyžadují sterilní, dokonale neutrální prostředí. Televize si zkrátka nemůže dovolit, aby reklamní spot propagující prášek na praní zastínil neplánovaný, autentický zážitek z předchozího pořadu.

    Obliba kamer namířených do "akvárií s lidmi" (snad bychom jim mohli říkat hominária) může souviset s další funkcí elektronických médií. Technický vývoj ve většině oborů není zdaleka tak překotný, aby bylo možné přicházet každý rok s novinkou. Proto se buď inovace dávkuje postupně (typické třeba v automobilovém průmyslu), nebo si výrobce přednosti nového výrobku prostě vymyslí (prací prášek "s dvojitou silou enzymů"). Hlavní je, aby se v adresátu reklamy podařilo vzbudit pocit vlastní společenské méněcennosti. Co na tom, že deset let stará fordka mi pořád slouží dobře; "pánovi z reklamy" se mohu podobat jen v novém autě. V reklamě nevystupují oškliví lidé -- ošklivý herec může obsadit nejvýš roli člověka, který si koupil konkureční produkt (typicky šedou krabici s "běžným" pracím prostředkem) a teď sledujeme, jaké s ním má potíže.

    Internetová hominária tento stereotyp rozbíjejí. "Moderní" člověk (uvozovky používám zcela záměrně, abych naznačil sarkasmus; sám díkybohu "moderní" nejsem) je znejistěn ve svém pohledu na svět. Nedokáže už rozlišit, co je zvláštní a co typické, zda svět vnímá chybně on nebo ho zkresleně prezentují média. Hominárium, jakkoli zvrácená nám zpočátku připadá myšlenka prodat vlastní soukromí, dává idiotovi -- chci říct modernímu člověku -- na tyto otázky autoritativní (=mediální) odpověď a vrací věcem perspektivu. Pro někoho jsou živé kamery kvintesencí kultu trapnosti; já v nich ale zároveň vítám potřebný civilizační lék.

    Tomáš Pecina
    Praha, 29.9.1997


    (Poznámka: dosud se běžně uznávalo, že pocit autentičnosti vyvolává u člověka umělecké dílo. Umělecké dílo je složitá struktura, vlastně model života, vytvořený prostřednictvím podvědomí a talentu jedince, a to tak pozoruhodným způsobem, že dílo objevuje o lidské existenci na tomto světě něco nového a zmocňuje se jí tak, že je umělecké dílo něčím víc než pouhým součtem částí, z nichž se skládá - umělecké dílo má v sobě něco magického, proto jeho přitažlivost, proto ona intenzívní autentičnost. (Vezměte si třeba Mozartovy koncerty, nebo Bachovy Matoušovy pašije.)

    JENŽE: Aby byl schopen člověk něco takového vnímat, musí mít určitou zkušenost, určité vzdělání, určitou civilizační úroveň. Tu asi většina lidí nemá (nikdy ji neměla, umění bylo vždycky doménou pár vyvolenců, kteří se dívali spatra na ostatní. Drtivá většina populace na světě neměla veřejně uplatnitelný hlas).

    Pro mnoho lidí je tedy autentické umění asi nedosažitelné, a tak jeho autentičnost možná suplují prajednoduché "soukromé" stránky na internetu, jako je výše zmíněná jennyCAM. Nebo ne? Mimochodem, myslím, že není pravda, že článek z Independentu je zastaralý. Z článku v  Independentu není jasné, zda uživatelé, kteří se dívají Jenny do ložnice, jí za tuto výsadu vždycky platili 15 dolarů ročně. Jenny je sice nyní na dovolené v Evropě, ale vzorky fotografií z její ložnice jsou i na stránce pro hosty - která je zadarmo. Mimochodem, pokud této mladé Američance lidi skutečně platí oněch 15 dolarů ročně (stránka je velmi profesionálně zorganizována) , myslím, že Jenny z toho má docela slušný příjem. Docela se mi líbí, že místo patnácti dolarů můžete Jenny poslat pivo, ale dobré, nikoliv americké. JČ)



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|