Je to potíž
Jan Čulík
Čeští novináři píší o ČR špatně, seriózní západní novináři píší o svých zemích většinou kompetentně. O jiných zemích píší však často taky špatně. Čím je ta země menší, exotičtější, nebo vzdálenější od ohniska hlavním světového zájmu, tím bývá jejich povědomí nepřesnější.
Je zajímavé, jak často ohledně druhých zemí přežívají velmi dlouho falešné stereotypy. Tak těžkou ránu Německu zasadil v Británii v tomto století nacismus a Hitlerova Třetí říše. Postoj obyčejných Britů vůči Německu zůstává stále nedůvěřivý, více než padesát let po porážce německého nacismu. Pro obyčejného Brita, neznajícího německy, je pořád německý národ národem hajlujících stoupenců totality. Hlubinné demokratické změny, jimiž v Německu prošly nejmladší generace, obyčejní Britové nezaznamenali.
Pro mnohé evropské země je zase naopak dodneška Británie zemí gentlemanů s cylindry, Agathy Christiové, dokonale stříhaných trávníků a Sherlocka Holmese. Že je to nepřesné, že to plně neodpovídá skutečnosti, je už jiná věc.
Zjišťuju, že v Británii vládne většinou falešné povědomí o České republice. Může za to televize.
V roce 1938 Británie Československo zradila. Cítím, že zejména britští novináři měli proto vůči Československu vždycky pocit viny, a této "daleké zemi, o níž nevíme nic" (Chamberlain) se dlouhou pokoušeli mnichovskou zradu vynahradit. Zdá se, mi, že tento pocit vnitřních sympatií dlouho přežíval zejména uvnitř veřejnoprávní rozhlasové a televizní stanice BBC, která ve svých pořadech vždycky uváděla všechno, co bylo na Československu alespoň trochu zajímavé . Rozhlasová stanice BBC Radio 3, která vysílá klasickou hudbu, skoro pořád hraje Dvořáka, ale i celou řadu jiných skladatelů - nedávno v pořadu Composer of the Week objevovala pro své posluchače skladatele Františka Kramáře-Krommera, srovnávala ho s Mozartem.
V důsledku těchto sympatií informovala BBC dosti podrobně o českých disidentských aktivitách v sedmdesátých a osmdesátých letech. Dosti publicity se dostalo Václavu Havlovi, dále pořadateli pražských filozofických seminářů, chartistovi Juliu Tominovi, když přišel v osmdesátých letech do Oxfordu (jiná věc, že se tam se všemi naprosto nepohodl a skončil s podporou v nezaměstnanosti), a mnoha dalším.
K jádru mého argumentu: Když koncem roku 1989 v Československu padl komunistický režim, BBC věnovala českým záležitostem obrovské množství času. Na jaře 1990 odvysílala televize BBC mnohohodinový seriál, zvaný Tales from Prague, příběhy z Prahy, v jehož rámci uvedla celou řadu moderních klasických českých filmů, dokumentární pořady o české literatuře, politice, architektuře, dokonce byl i zvláštní pořad, speciální přímý přenos z prvních demokratických voleb v Československu v červnu 1990.
Vznikl tak československý mýtus, který dodnes obávám se do značné míry v Británii mezi intelektuály přežívá: Československo (dnes ČR) je vynikajícím vzorem přechodu komunistické země k demokracii, je to jedna z mála zemí, která má v čele intelektuála filozofa, atd., atd. Jinými slovy, percepce Československa se u mnoha britských intelektuálů zasekla někde v roce 1991. Od té doby totiž v britských sdělovacích prostředcích - s výjimkou zejména v poslední době dosti kvalifikovaných informací v deníku Financial Times od pražského zpravodaje Vincenta Bolanda - který tam ale už teď není - o ČR skoro vůbec nepsalo.
Myslím, že dobrou ukázkou tohoto poněkud zpožděného vidění České republiky - i když starý obraz je už trochu narušován dnešní realitou - je sobotní článek Michaela Simmonse v Guardianu o nové knize Ivana Klímy Poslední stupeň důvěrnosti, která právě vychází anglicky. Viz Obsah dnešních Britských listů.
Anebo možná jsou tyto mé úvahy úplně špatně - pojetí České republiky, prezentované Simmonsem ve zmíněném článku je asi v první řadě pojetím, jaké prezentuje spisovatel Ivan Klíma.
Ať už je tomu jakkoliv, je paradoxní, že zrovna v témže, totiž sobotním čísle deníku Guardian, otiskl antropolog charitativní organizace Save the Children John Ryle ostrou kritiku novinářů, kteří vytvářejí ve svých článcích z Afriky dojem, že kontinent byl postižen nepochopitelnou noční můrou, že je to kontinent hrůzy a chaosu. Ono to tak vůbec není, argumentuje John Ryle. Pro západní novináře to ale tak vypadá, protože se v Africe nedokáží orientovat - neznají tamější jazyky a vůbec nerozumějí tamějším poměrům.
Zdá se mi paradoxní, že článek Michaela Simmonse o České republice, který vyšel v témže čísle Guardianu, docela dobře ilustruje toto tvrzení Johna Ryleho - které, jak sei mi zdá, se bohužel týká i České republiky.
Jan Čulík
