Havel šel za mocí. Kundera odjel do Francie. Je Klíma poslední velký český disident?
Guardian, sobota 22. listopadu 1997
Střední Evropa, kde spolu hrají politikové, intelektuálové a umělci tak často tenis, jak často se mohou při snídani vzájemně zapíchnout, byla vždycky velmi obtížně definovatelným pojmem. Ale zatímco se možná v této věci Vídeňané a Berlíňané neshodnou, je to pojem, který možná nejvíce krystalizuje v Praze. Praha je domovem pro Ivana Klímu, který se stal nejzajímavějším a nejslavnějším současným českým spisovatelem.
V minulých dnech byl Klíma v Londýně. Pohodlně oblečen ve vlněném svetru a v nepadnoucích texaskách, oznámil svému hotelovému pokoji - obdobně jako to před několika lety oznámil velké konferenci v Benátkách - že "nikdo neví, co je střední Evropa". Hned poté poskytl analýzu ohledně toho, z čeho se střední Evropa skládá a jak vznikla, a tak dokázal, že je typický Středoevropan.
Klíma sám hodně přispěl k tomu, aby změnil kurs středoevropské historie. Patřil ke skupině spisovatelů, která pomohla vyvolat Pražské jaro roku 1968. Došlo k tomu na sjezdu spisovatelů o rok předtím. Účastnili se ho Václav Havel (který tam sehrál jen skromnou roli, říká Klíma) a Milan Kundera. (Dosud dosti aktuální projev Milana Kundery na tomto sjezdu je v Britských listech na tomto místě,pozn. JČ.) Sjezdu se také účastnili méně známé osobnosti jako Ludvík Vaculík, Pavel Kohout a Antonín Liehm. Jejich kritika statu quo poskytla scénář pro opojně nebezpečnou politickou oblevu, která následovala.
Toto jaro bylo rozdrceno v srpnu pod pásy tanků Varšavského paktu, ale ta invaze zase vyvolala rozčarování se sovětskou mocí a nakonec rozklad komunismu sovětského stylu ve východní Evropě.
O dvacet let později využil Václav Havel svého charismatu, když vedl "sametovou revoluci" roku 1989 a téměř okamžitě poté se stal prezidentem. Rozjasnil pochmurné chodby Pražského hradu tím, že se projel na dětské dřevěné koloběžce, přivedl na hrad moderní umění, které namalovali jeho přátelé, a najal rockové hudebníky, aby složili státní fanfáry a dokonce se stali poradci. Alexander Dubček, nešťastný vedoucí představitel z roku 1968, neměl takovéto charisma ani schopnosti, a tak byl odsunut stranou jako člověk včerejška. Ale Havel o dost přišel tím, že přijal veřejnou funkci. Loni, krátce před tím, než vznikly dohady o tom, že má rakovinu plic, napsal Havel, že považuje své politické projevy "za autentická literární díla". Jiskra z nich však zmizela. Havel už nepíše dramata, ani dlouhé a pečlivě promyšlené eseje - jen politické traktáty a občasná morální kázání.
A co ostatní? Jako Klíma, někdejší Havlův přítel Ludvík Vaculík nyní píše sloupek pro Lidové noviny, deník, který čtou v ČR myslící lidé. Nyní je mu více než sedmdesát let. Byl pravděpodobně nejvýznačnějším a nejodvážnějším duchovním hlasem Pražského jara. Ve tvrdě cenzurované poinvazní éře psal jadrné satirické romány , povídky a eseje v takzvané Edici Petlice. ( Vaculík redigoval samizdatovou Edici Petlice, nepsal ji celou. JČ) Dnes podle informovaných názorů v Praze se stalo Vaculíkovo psaní ultra-osobní, smutné, nesatirické a z nějakých důvodů pozoruhodně sexuálně explicitní.
Pavel Kohout, kterému bude sedmdesát let příští rok, píše stále další a další romány. Většinou mají velmi silnou zápletku, ale jsou slabé, co se nových myšlenek týče. Kundera, snad nejznámější z mezinárodního hlediska, tráví většinu času ve Francii a někdy v Irsku, a jen občasně tajně navštíví Prahu. Ve střední Evropě už nežije.
Takže zůstává jen obrovsky energický Klíma, který všechno zažil a v Praze zůstal. Narodil se v židovské, i když sekularizované rodině, jak říká, během velké hospodářské krize začátku třicátých let, byl svědkem vzniku nacionálního socialismu a strávil dětství v terezínském koncentračním táboře, kde viděl předčasnou smrt a bál se jí. Jeho otec byl ostentativně bohatý muž, který posléze věnoval všechno, co měl, komunistické straně, přesto však byl odsouzen na samotku po jednom z monstrprocesů padesátých let. Klíma vstoupil do komunistické strany krátce poté, co jeho otec byl uvězněn, a byl z ní vyloučen za svou "podvratnou" roli na onom klíčovém sjezdu spisovatelů v roce 1967.
Havel, který je o několik let mladší než Klíma, žil za války poklidným životem: zatímco byl Klíma v koncentračním táboře, Havla (jehož rodina vlastnila velké restaurace) připravovali na "dobrou" internátní školu. Zatímco přijala Klímova rodina komunismus, Havlova rodina se držela svého bohatství. Havlovi v jednu chvíli uvažovali o tom, že by opustili problematickou Prahu a usadili se v Anglii - nic takového by nikdy Klímovým nenapadlo.
Svým způsobem je Ivan Klíma jedním z posledních intelektuálních Středoevropanů moderní doby. Zůstal v Praze, zatímco ostatní uprchli, i když po krátkou dobu po sovětské invazi měl pokušení emigrovat do Spojených států. (Po dlouhá léta, až do roku 1989, se mu opakovaně zdál sen, že zůstal ve Spojených státech a že se nemůže vrátit do Prahy.)
Dnes se Klímovi trochu stýská po disidentských dnech, kdy se intelektuálové chodili navzájem navštěvovat a pomáhali si během dlouhých let policejního pronásledování a osamocení. "Už se teď s žádnými se svých starých přátel nestýkám," konstatuje, "i když hraju tenis s bývalým náměstkem ministerského předsedy, jehož politické názory považuju za odporné". Někteří utopisté, dodává Klíma, neprošli po roce 1968 vůbec žádným vývojem.
Klíma nyní navštívil Velkou Británii, aby tam podpořil svůj nejnovější román "Poslední stupeň důvěrnosti". (Viz hodnocení Antonína Jelínka, v tomto čísle BL. JČ) Román pojednává o tom, jak nešťastně se cítí půl tuctu ztracených duší po pádu komunismu - jedním z nich je evangelický farář. Klíma sám je příjemný, ale introvertní osoba. Je "šťasten" (říká), že je naživu, ale zároveň je znepokojen "prázdnotou" (také jeho slovo) života.
A hlavním tématem jeho nového románu je právě prázdnota. Klímova další kniha se bude zabývat vztahem člověka, nebo spíše neexistencí tohoto vztahu, vůči kosmu.
Poslední stupeň důvěrnosti se bezpochyby stane jednou z nejvýmluvnějších kronik podstaty postkomunistické "svobody". Možná, uvažuje farář, přecenil své chyby. "Moderní svět" chyby bere v úvahu. Osvobozuje lidi od břemena duše a hříchu. Ale, ptá se, co charakterizuje tento moderní svět? Je to vědomí, že všechno je dovoleno, pokud to není zjevný a prokazatelný zločin?
Vzhledem k podstatě revoluce, která vrhá na tuto knihu stín, je toho v románu hodně, co je vzhůru nohama. Kazatel shledává, že káže lži, bývalý estébák činí pokání, kazatel se zpovídá ilegálnímu prodavači narkotik, a židovská hrdinka, která je kazatelovou milenkou, hledá poučení ve Starém zákoně. Na konci knihy dochází kazatel k závěru, že se mu "podařilo přežít čas útlaku, nikoliv však čas svobody".
To jsou velmi silná slova od člověka, jehož někdejší přítel bydlí nyní v prezidentském paláci a který přežil koncentrační tábor, monstrprocesy a rozklad politické víry, kterou kdysi tak nadšeně podporovali v jeho části Evropy mnozí.
V článku pro časopis Index on Censorship, který vznikl v roce 1981, kdy byl Klíma už přes deset let v Československu zakázaným autorem, tento autor napsal: "Bylo mi osm let, když byla Praha okupována, kdy dokonce poslech zahraničního rozhlasu byl trestán smrtí. Od té doby jsem byl svědkem vyhazováni mnoha knih z knihoven, mnoha procesů, při nichž bylo odsouzeno mnoho novinářů a spisovatelů jen proto, že měli trochu jiný názor na svět a na svobodu, než jejich soudci.
Ve věku, kdy moji současníci jinde ve světě byli fascinováni opačným pohlavím a sexem a láskou samotnou, jsem byl já fascinován myšlenkou vnější svobody, bez níž - jak se mi zdálo - člověk nemůže žít poctivě, úspěšně, nebo plně."
Navzdory své neschopnosti definovat Střední Evropu, jíž zůstal tak loajální, Klíme je docela dobře schopen ustoupit a pohlédnout na minulost i přítomnost s uvážeností. Když psal před několika lety o tom, co nazývá "duchem Prahy", konstatoval, že "historie plná povstání a zvratů, okupací, osvobození, zrad a nových okupací, vstupuje do života lidí a měst jako břemeno, jako neustálá připomínka životních nejistot..."
"Praha nemá mnoho veřejných památníků, ale má mnoho budov, v nichž byli nevinní lidé vězněni, mučeni nebo popravováni, a byli to většinou ti nejlepší lidé v zemi. Je to součástí sebeovládání Prahy, že tyto rány neodhaluje, jako by na ně chtěla co nejrychleji zapomenout. Proto pořád likvidují pomníky těm, kteří symbolizovali nejnedávnější minulost."
A tak Klíma zůstal věrný onomu městu, o němž si Kafka, jako mnoho intelektuálů, myslel, že je "malé a stěsnané". Přiznává se ale k něčemu víc než je pouze deziluze s nynějším stavem věcí. "Nikdy jsem neměl žádné iluze, i když jsem byl v roce 1989, kdy jsme bojovali za demokracii, velmi šťastný. Snažil jsem se varovat, že nemůžeme očekávat žádné zázraky. Snažil jsem se. Ale lidi už ztratili kontakt s demokracií, které dosáhli. Ztratili poctivost, začali krást a podvádět. Máme svobodu projevu, ale možná jí máme příliš mnoho... Sametová revoluce se odehrála příliš rychle a učinila příliš mnoho kompromisů. Dnes neexistuje žádný zvláštní zájem na obraně demokracie."
Přesto však Klíma argumentuje: "Člověk nemusí milovat svůj domov. Domov se člověkovi dokonce může zdát odporný, ale člověk si k němu vytvoří vztah, který obohacuje jeho osobnost a stane se součástí jeho jedinečnosti." Kafka, zdůrazňuje Klíma, strávil celý svůj život sněním o tom, že se z Prahy vystěhuje.
Kafka Klímu fascinuje už mnoho let. Svým způsobem jdou tito dva významní muži svým městem ruku v ruce. Vyměňují si myšlenky, které nejsou vždycky nesrovnatelné. Oba napsali dílo, jménem Zámek a oba se svým způsobem ptají, zda existuje více svobody v demokracii, než je zdrávo.
Jeden z nich napsal: "Má cenu ptát se, zda představa světa, v němž lidé mohou určit svůj osud, je jen pošetilý sen, prostě jen pohádka, kterou si vyprávíme o neskutečném ráji?" Kdo z nich to byl? Ten, kdo přežil nejhorší výstřelky Hitlera i Stalina - výstřelka, které Kafka předvídal, ale nikdy nezažil.
(Román Ivana Klímy The Ultimate Intimacy, Poslední stupeň důvěrnosti, vydala Granta, cena 12,99 liber. Michael Simmons napsal autobiografii Václava Havla, The Reluctant President, Nesmělý prezident, vyšla v roce 1991 v nakladatelství Methuen, 1991 v nakladatelství Methuen a česky v naladatelství Volvox Globator v roce 1993.)
