Jaký má být Fond (naší) budoucnosti?
Ať se nám to líbí nebo ne, současné dohadování o Fondu budoucnosti dává do značné míry za pravdu kritikům česko-německé deklarace. Deklarace je přece jenom prohlášením politických reprezentací (a to ještě ne úplných), ničím víc. Staré předsudky či historickou neznalost odstranit nemůže. Obě strany jsou nakonec nuceny k trapným výmluvám, jako je Kinkelův poukaz na českou vládní krizi nebo Havlovo vybídnutí, aby byl fond založen před platností nového českého zákona o nadacích. Ostatně je spíše otázkou morálky a ne zákona, aby ten, kdo rozhoduje o společných penězích, je nepřihrával “své" skupině. Doufejme, že s tím jsou srozuměni všichni, kdo chtějí peníze z fondu používat.
Není dobré, když postoj české strany připomíná ono “s Frantou jo a s Kadlem ne", připisované v minulosti neupřímným snahám normalizačního vedení o výběrový dialog s kritiky režimu. Nepochopitelné je však i zdůvodnění tohoto postoje. Především jde o Fond budoucnosti a nikoliv nějaký Fond deklarace. Musíme tedy chápat, že i kritici deklarace mohou mít upřímný zájem na budoucím rozvoji česko-německých vztahů. Zástupcům českých obětí nacismu prý vadí, že by ve správní radě seděl mj. představitel sudetoněmeckých sociálních demokratů (Seligerovy obce). To je ukázka hanebné ignorace historie, vždyť sociální demokraté byly právě takovými oběťmi nacismu! Obávám se, že etnický pohled (Němci = nacisté, Češi = oběti) je velmi silně zakořeněný. Parlamentní či vládní deklarace se ho jen těžko může dotknout. Přitom je určitě dobře, že právě díky deklaraci se otevřela v Česku širší diskuse a konečně jsou zveřejňovány některé otřesné skutečnosti z let 1945-1947.
Situace se nakonec vyvinula tak, že se Fond budoucnosti bude paradoxně zabývat zpočátku asi hlavně minulostí. Nebyla totiž dosud nalezena upřímnější forma odškodnění českých obětí nacismu a holokaustu. Odškodnění nesporně nutného a neúprosně urgentního! Přesto bychom naši společnou budoucnost neměli pouštět ze zřetele. Jaká je například budoucnost samotných Sudet - podstatné části Čech, pro kterou mnozí marně hledají jiný výstižný název? Kdo odškodní zdejší krajinu, oběť komunismu, špatných hospodářů a nezájmu? Právě proto mají mít zástupci sudetských Němců místo ve správní radě Fondu budoucnosti. Kdo je jen trochu poznal, nemůže jim upřít vřelý vztah k zemi, vřelejší než mnoho jejích nedávných a současných obyvatel slovanského jazyka. Ti naopak připustili či dokonce způsobili ničení mezí, cest, kostelů i celých vesnic, výstavbu necitlivých velkovýkrmen, meliorací a paneláků.
Pomsta a vzájemné výčitky nepomohou. Všichni bychom měli chápat vlast jako “společný domov nikoliv jen těch, kteří mluví stejným jazykem a sdílejí stejnou víru či nevíru, ale všech těch, kteří vlasti, zemi, domovu nějak prospěli a prospívají" (P.Pithart). Děti v českém pohraničí se však o osobnostech a dějinách svého kraje dozvědí doma i ve škole pramálo a když, tak zkresleně. Třeba stropnický rodák Wenzel Jaksch je znám nanejvýš jako odpůrce E.Beneše, ale už ne jako významný odpůrce nacismu.
Vážím si moudrosti i zkušenosti P.Tigrida i H.-D.Genschera. Doufám však, že ve správní radě Fondu budoucnosti zasednou i lidé, kteří pomohou například přeložit a česky vydat úctyhodné vlastivědné sborníky, které o své (a naší!) domovině sestavují sudetští Němci. Je to totiž v zájmu budoucnosti zdejšího kraje
Jiří Guth, Desky, Kaplice, Jižní Čechy
