Rebel bez ustání

Rozhovor s dramatikem Haroldem Pinterem

The Times, 14. února 1998 (zkráceno)

Ve čtvrtek 12. února večer byl Harold Pinter jednou z hvězd, které promluvily v Dolní sněmovně, kde dva disidentští poslanci, George Galloway a Tam Dalyel, zorganizovali první schůzi Nouzového výboru k problému Iráku.

Bylo to velmi intenzívní shromáždění, řekl Pinter. Vím to, neboť jsem se jako reportérka Timesů do místnosti vůbec nedostala. Několik stovek lidí zůstalo ve frontě venku. Místnost pojala jen 250 osob.

Vedle mě ve frontě stál básník Adrian Mitchell, kterého jsem poprvé poznala v šedesátých letech, kdy se účastnil protestů války proti Vietnamu. Adrian Mitchell byl první, kdo napsal protestní báseň proti ruské invazi do Československa v srpnu 1968.

"Že tato vláda, " hovořil v zasedací místnosti v parlamentě, kam jsme se nedostali, Harold Pinter, " se může tak samolibě podílet na tak nesmyslné, naprosto nezodpovědné a hluboce nebezpečné akci, je skutečně zoufalé. A to má být prosím vláda, kterou jsme s takovými nadějemi zvolili v květnu ve všeobecných volbách. Je to trapná ironie. Člověk téměř hmotně cítí, jak jsou ministři vzrušeni, že budou moci na někoho pouštět z letadel velké bomby. V opozici k tomu holt nedostanete příležitost..."

Následujícího rána mi Pinter sdělil, že je mu doslova "špatně" z toho, že Blair "se zářivým úsměvem poskytuje podporu americké vládě, býčímu monstru, které se vymklo kontrole. Byla by to fraška, kdyby to nebylo tak nebezpečné. Z deprimující frašky by se to mohlo proměnit v katastrofu. Clinton a Blair si to jak se zdá vůbec nepromysleli. To, co tady Blair dělá, je horší, než co kdy udělala Margaret Thatcherová. I Thatcherovou pěkně naštvalo, když Američani provedli invazi do Grenady. A když použili britských základen k bombardování Libye, vláda Thatcherové alespoň chvíli jednala o tom, zda k  tomu má dát svolení."

Pinter pokračuje:

"Co se asi stane, jestliže vyhodíte do povětří skladiště chemických zbraní a ty látky se dostanou do vzduchu? To nikdo neví, ani Robin Cook. Kam se to rozšíří? Na to nemá odpověď. Cook říká, že britští piloti budou vědět, co učinit, což nedává vůbec žádný smysl.

Saddám Husajn, pokud ho doženeme ke vzdoru, zaútočí těmito chemickými zbraněmi na Izrael - a Izrael nebude mít vůbec žádné výčitky svědomí a odvetou zaútočí na Saddáma Husajna těmi jadernými zbraněmi, co údajně nemá, jen Izraelci vězní už jedenáct let na samotce Mordechaie Vanunu, který existenci izraelských jaderných zbraní prozradil týdeníku Sunday Times..."

Pinter uznává, že Saddám Husajn je strašlivý zločinec. "Ale jeho zločinnost zhoršuje ještě další zločinnost. Clinton za poslední léta už usmrtil vyhladověním a nedostatkem léků tolik iráckých dětí, že se to ani nedá sečíst. George Galloway nám včera vylíčil pozoruhodný příběh, o dvou mírových aktivistech, kteří cestovali do Iráku se zásilkou antibiotik. Když tam dorazili, otevřeli své kufry a antibiotika byla pryč - měli v nich nápis "Tyto balíčky byly zkonfiskovány britskou celní službou."

Je zcela zjevné, že se Spojené státy nezajímají o další vyjednávání. Kdo má moc, má právo, ale zároveň je to také ZÁBAVNÉ. Je to vynikající pro televizi: naši hoši letí do Zálivu - bohužel v té televizi už nevidíme, jak jsou těmi bombami zabíjeny děti.

Je to vynikající pro podnikání: výrobci zbraní si mohou ve válce výhodně své výrobky otestovat. Všem se to děsně líbí - s malou výjimkou těch lidí, kteří mají být zavražděni. "

Jak je ale možno zbavit se Saddáma Husajna?

"Nevím," přiznal Harold Pinter. "Kdyby bylo iráckým občanům dovoleno, aby mohli žít a dýchat, asi by se ho zbavili sami. Ale protože jsou zoufají a hladoví, tak podporují irácký režim proti téhle zahraniční hrozbě.

Musím vám připomenout, že Clinton nařídil proti Bagdádu útok řízenými střelami za to, že byl uražen prezident Bush, a zabil pár stovek lidí a nikomu to nevadilo. Rana Kabbani má přítelkyni, která vlastní v Baghdádu galerii - ano, žijí tam pořád i normální lidé - a její sestra a její děti přišly při tom o život. Prezident Clinton druhý den vyšel z kostela, a zeptali se ho, jak se v té věci cítí. Řekl: 'Cítím se v té věci dobře. A myslím, že americký lid se v té věci taky cítí dobře.' Cítil se dobře ohledně čeho? Smrti. Slova 'americký lid' má Clinton na jazyku pořád".