Ve stínu bomby: reportáž z Baghdádu

Guardian, 17. února 1998

Na jeho stole leží zažloutlá kniha v angličtině, Kompletní průvodce uměním psaní dopisů, zbytek včerejší večeře a irácká mandolína, na niž se učí hrát, aby zabil čas.

Před válkou v Perském zálivu pracoval jako účetní u firmy Iraqi Oil Company, měl pět dětí, trochu uměl anglicky a bydlel ve velkém domě nedaleko protileteckého krytu.

Nyní žije Abu Ziad za zataženými záclonami ve špinavé čtvrti v Baghdádu. Starají se o něho sousedi, vaří pro něho večeře z rýže a posílají sklenice pomerančového džusu pro občasného hosta. Někdy se umyje a oholí, většinou ne, a jednou měsíčně si píchá protidepresívní lék Modecate.

Byl ostýchavým mladým mužem a oženil se, když mu bylo osmatřicet. Manželce Haifě bylo 23 a byla krásná. Děti přišly rychle: Ziad, Zena, Fuad, Lena a Sadaad. Během íránsko-irácké války, kdy na každé straně zahynul přibližně jeden milión mladých mužů, vzpomíná, jak v noci ženy hlasitě plakaly za dalšího ztraceného syna, manžela či milence.

Vzpomíná, že děkoval Pánubohu, že se oženil pozdě, že jeho děti byly příliš mladé, aby musely do armády. Pak, tři roky po oné válce, je zavedl prezident Saddám Husajn do další války.

Ve dvě hodiny ráno 13. února 1991 zasáhly dvě bomby protiletecký úkryt nedaleko jeho domu. První byla vrtací boomba, která proděravěla strop, rozčísla nádrž od ústředního topení a zalila desítkami litrů vařicí vody ženy a děti dole, které hrály domino, dívali se v televizi na animované filmy Tom a Jerry, nadabované do iráčtiny a jedly kebab.

Druhá bomba, která dopadla o patnáct minut později, expolodovala s takovou silou, že nebylo možné identifikovat mrtvoly jeho manželky a čtyř z jeho pěti dětí: čtrnáctileté Zeny, dvanáctiletého Fuada, sedmiletou Lenua šestiletého Sadaada.

"Viděl jsem, jak vynášejí tělo. Byla to Zena, ale dali je všechny na vysokou hromadu, takže jsem se nemohl skutečně přesvědčit, že je to ona. Moc blízko nás nepustili."

Vzpomíná, že stál před krytem a všiml si, že na kotnících mrtvých žen a  dětí byly otisky do červena rozpálených per z matrací, přes které se snažili přelézt, než dopadla druhá bomba. Všechny dveře krytu byly zamčené.

Slunce svítí v Baghdádu a je klid. V místní škole Bilat el Shuhaddaa, ředitel Abdul al-Hussein konstatuje, že školu neuzavře, jestliže vypukne válka. Umí plynně mluvit Saddámovým propagandistickým jazykem:

"Arabská socialistická strana Baath v Iráku a její vlastenecký nejvyšší představitel Saddám Husajn budou i nadále vést boj proti americkému kolonialismu a imperialismu. Zvítězíme nad agresory. Jak řeklo veliké vedení naší země, v Iráku neexistují žádné chemické ani biologické zbraně. Americký prezident je součástí sionistického spiknutí, jehož cílem je zničit Irák..." A tak dále.

Ve škole povstávají prvňáčci se slovy, s nimiž vítají každého návštěvníka: "Ať žije náš velký vůdce, Saddám Husajn!"

"Saddam vyšle irácké bomby do Ameriky a my zvítězíme," tvrdí Mustapha, který se narodil měsíc před válkou v Perském zálivu v roce 1991.

"A kdo zvítězil v poslední válce v Perském zálivu?"

"My," říká Mustapha."

Jeho matka, Montaha Aliová, učí ve škole. "Věříme v Boha a to, co se nám stane, už bylo napsáno. Ale bojíme se o děti, protože možná na nás svrhnout atomovou bombu," říká.

V šedivém betonovém paneláku ministerstva informací si právě vytvořilo provizorní studio šest lidí z čínské státní televize, mezi stovkami satelitních talířů od davů z mezinárodních televizních stanic.

Iráčané se na ně dívají se směsicí odporu, spravedlivého rozhořčení a nezájmu.

"Nemáme žádné chemické zbraně. Je to spiknutí, které řídí Izraelci a židi v Americe," praví Andel al Sumariya, elektrikář. "Monica Lewinsky je židovka a oni vydírají Clintona s novým skandálem, aby na nás zaútočil. Ministr obrany Cohen je také žid a ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová má židovské příbuzné."

V hotelovém výtahu buší si do prsou syrský podnikatel, který nyní žije v Bruselu: "Toto je útok na čest všech Arabů. V Bosně to neudělali a proti Izraeli to taky neudělají. Dohánějí nás zpět k fundamentalismu. Nenávidíme Američany a nenávidíme vašeho Blaira."

Na předměstí Baghdánu sedí Abu Ziad se svou mandolínou a s Kompletním průvodcem umění psaním dopisů. Má také fotografie svých dětí, v albu pokrytém červenými a zelenými liliemi.

"Schovávám si jejich školní sešity. To je všechno. Někdy, když jsem tady sám, si s nimi povídám, přidám k tomu těch sedm let, co mezitím uplynulo, a představuju si, jak jsou všichni už velcí. Nemyslím, že jsem měl udělat něco nějak nijak. Byli jsme šťastná rodina. Mám tady fotografii Zeny, z doby těsně před náletem. Stojím vedle ní a když se na tu fotografii podívám, říkám si, že jsem měl Zenu obejmout."