Dojemná shoda slepých mládenců
Slovo, 27. února 1997
Ačkoliv si v těchto dnech někteří s posměchem, jiní se škodolibostí a opět jiní s pýchou a hrdostí připomínají 50. výročí únorových událostí v roce 1948, nejde ani po půlstoletí o připomínku zaškatulkované historické zatuchliny. Naopak, únor 1948 a především jeho následky jsou stále předmětem rozporného hodnocení a dále rozdělují české občany. Pozoruhodné přitom je, že se v hodnocení překvapivě shodují ti, kterým únor 1948 všechno dal, s těmi, kterým naopak všechno vzal a dokonce je i vyhnal ze země.
Pohrobci těch, pro něž byl únor 1948 opravdu Vítězný, vydali 25. února 1998 prohlášení, které bohužel nevzbudilo žádnou pozornost. Přiznává se v něm důvěrně známým funkcionářským jazykem, že se v poúnorovém čtyřicetiletí "stále zřetelněji projevovalo neřešení nazrálých problémů," dokonce se tehdejšímu systému vytýká, že "ústavně zakotvil vedoucí postavení jedné strany" a sem tam se připouští i nějaké to zneužívání moci. Ale jinak stará písnička zní dál, mnohé přemnohé se přece podařilo. Léta 1948-1989 prý znamenala "vzestup v oblasti ekonomické, sociální a kulturní". A hlavně: "Byl vybudován sociální stát, který všem občanům umožňoval solidní životní úroveň, který vždy měl prostředky na bezplatnou zdravotní péči i vzdělání, na bytovou výstavbu a podporu mladých rodin."
Hodnocení dnešních komunistů nechť si každý porovná se svou vlastní zkušeností. Každý, kdo v letech 1948 až 1989 v této zemi žil. Vlastní prožitek oněch let je zřejmě velmi důležitý. Soudě i podle názorů těch Čechů, kteří dlouhodobě žijí v cizině. O den dříve než výkonný výbor ÚV KSČM vydal v našem listě Jan Čulík, žijící ve velké Británii, příspěvek "Jásání nad hokejovým vítězstvím", v němž prezentoval názor, který jistě nezastává jenom on sám. Ten, na rozdíl od onoho komunistického, vzbudil pozornost značnou. Když si s opovržením odplivl nad hloupostí Čechů v Čechách, kteří si dovolili jásat nad vítězstvím hokejistů v Naganu, adresoval jim - tedy nám - následující řádky: "Češi se, jak se zdá, pořád vracejí ke zvyklostem z osmdesátých let. Žili v husákovském sanatoriu, nemuseli rozhodovat, režim jim dal najíst. Většina lidí držela pusu a jezdila na chaty, měla dobrou životní úroveň..."
Kdybych v této zemi oněch čtyřicet let nežil, asi bych se za sebe musel stydět. Jelikož jsem tu však žil, a nebyl jsem sám, tvrdím, že takhle jednoduché to tedy nebylo. Pohledy slepých mládenců, ať už vědomých nebo nevědomých, bývají často lživé.
Ladislav KADAVÝ
