Tři články z deníku Slovo, otištěné v úterý 3.3. 1998
Turnaj století nebyl pro nás jenom zápasem proti Rusku
Kdy si Češi nad sportovním zápasem uvědomí, že jde pouze o sportovní zápas a nikoliv o historické národní vítězství? - Tímto myšlenkovým klenotem uvedl svůj názor Jan Čulík, vydávající na Internetu Britské listy (Slovo, 24. 2., Jásání nad hokejovým vítězstvím). Jsem občan ve stáří 72 let, nevydávám na Internetu žádné listy, po zisku zlaté medaile, když stoupala naše vlajka v Naganu na stožár, jsem neudržel slzy dojetí. Autor píše, že hokejový turnaj století byl jen jedním zápasem proti Rusům, že bouřlivé přivítání hokejistů a Kateřiny Neumannové bylo šílenstvím. Budiž. Asi hokeji nefandí a neví, jaký světový ohlas Česká republika ve světě vítězstvím hokejistů získala. Je zřejmě mladý, nemůže pamatovat oslavy našich občanů po mistrovství světa v hokeji v roce 1946, vlaky plné darů rakouským hokejistům, kteří svým vítězstvím našemu týmu v závěrečném zápasu jako úplní outsideři pomohli k získání titulů mistra světa.
Současná česká oslavná reakce občanů v celém státě na historické vítězství nejen nad Ruskem, ale především nad sebevědomými Američany a Kanaďany, pana Čulíka silně znepokojuje a nazývá ji přehnaně nacionalistickou. Nevím, zda si poněkud neplete pojmy vlastenectví a nacionalismus. Zajímalo by mě, jak také ví, že pan prezident se po těsném příchodu z nemocnice neodvážil říci, "že přehnané jásání nad hokejovým vítězstvím je zástupná, infantilní hloupost"? Pan prezident to důvěrně sdělil jen jemu?
Jsem nucen uznat, jak radostněji by působilo, kdyby občané na oslavu tohoto sportovního úspěchu ve svých závodech a na pracovištích vyhlašovali závazky k úspěšnému splnění pětiletého plánu.
S autorem souhlasím jenom v jednom: že by bylo potřebné, abychom měli úspěchy i v lecčems jiném než pouze ve fotbale a hokeji. Já ty doby pamatuji a v těch letech se vítězství v jakémkoliv sportu slavilo také.
Závěrem bych se rád dotázal pana Čulíka. Domnívá se, že v budoucnosti, až se dostaneme do Evropské unie, nebudou národní mužstva, ale jen jedno mužstvo EU? A že v kterékoliv zemi po význačném vítězství, podobném tomuto olympijskému, se nebude oslavovat? Že v Německu, Francii, Anglii a jinde se občané "místo na důležité věci, důstojné pozornosti zralých, vzpřímených a dospělých lidí, budou soustřeďovat na zástupné podružnosti, jimiž se zabývali, když jim svobodné jednání hrdých a samostatných jedinců bylo zakázáno? - Úžasný závěr autorova názoru. Používá-li při dopisování na britský Internet taková vyjadřování, podobná předlistopadovému období, pak kroutím hlavou, jak se k této činnosti dostal.
Otakar CHOCHOLA, Hradec Králové
Unikátní hokej, unikátní radost
Autor článku, nazvaném Přehnané jásání nad hokejovým vítězstvím, si myslí, že přehnaná radost je zástupná infantilní hloupost. Mně je padesát let a moc rád jsem přehnaně jásal. Vždycky se rád raduji. Podle pana Čulíka tím nutně něco ventiluji. Ale mně bylo jedno, jestli jsme vyhráli nad Kanadou, nebo nad Ruskem.
Autor, který vydává na Internetu Britské listy, se zdá být mimo normální život. Napíše, že vítězství hokejového týmu je nutno ocenit. Je to bez života, bez citu. Navíc postrádá smysl pro humor. Prý vrcholu idiocie dosáhl jeden televizní komentátor, když naznačil, že nynější vítězství hokejového týmu je odčiněním února 1948. Pan Čulík nepochopil, že to byl výborný fór. Nechápu, proč říká, že okrajové vítězství v hokeji nevyřeší v Čechách žádné (politické, hospodářské) problémy. On to snad, proboha, někdo tvrdí? Já to beru tak, že jsme vyhráli unikátní turnaj a lidé se také unikátně radovali. Podle pana Čulíka jsme infantilní hlupáci. On o sobě ale také něco vypověděl.
Jiří CINKEIS, Praha
Dopis adresovaný Janu Čulíkovi
Vážený pane Čulíku, dovolte, abych se vyjádřil k vašemu článku Jásání nad hokejovým vítězstvím (Slovo, 24. 2.). Je škoda, že děláte mravokárce národu ve chvílích, kdy česká hokejová reprezentace dosáhla ve svém oboru nejvíc, co se vůbec dá dosáhnout.
Hovoříte o jednom malém sportovním týmu. Měl byste si uvědomit, že tento tým reprezentuje tisíce hráčů, trenérů a funkcionářů v zemi, kde hokej je odedávna jedním z nejoblíbenějších sportů. U nás se přece každý rok s velkým zájmem sleduje liga, mistrovství světa i Stanley cup. Každý zná jména jako Zábrodský, Nedomanský, Holeček. A teď jsme v tomto sportu nejlepší z nejlepších. Není to snad důvod k radosti? Jistě, v naší zemi spousta věcí nefunguje, jak bychom si představovali. Zdravotnictví, zákonodárství a mnoho jiných oblastí nám přidává vrásky na čele, ale nemáme se snad proto radovat z úspěchu? Mé babičce je 83 let, dívala se na hokej a brečela u toho. A nebudeme si nic nalhávat, naměkko jsme byli všichni. Až budeme v osmdesáti letech vzpomínat na uplynulé roky, možná si nevzpomeneme, kdo velel které straně, kdo vedl jaké ministerstvo, ale ty fantastické chvíle z Nagana si budeme pamatovat do smrti. Říkejte si, co chcete, kárejte, moralizujte, ale pro náš národ to skutečně po několik dnů byla ta nejdůležitější věc na světě. Ale jak už to bývá, on se vždycky někdo najde, kdo chce ostatním zkazit radost, jen aby byl originální za každou cenu.
Rád bych dodal ještě jednu věc, kterou asi nevíte (mimo jiné) o hokeji a vůbec o sportu: čeští sportovci nemohou být rozebráni jinými národními týmy ani za miliardy dolarů. Nechte si někým vysvětlit rozdíl mezi klubovými a národními týmy. A nechte si také vysvětlit, že dvanáct z našich hráčů působí za mořem a Jágr za celou olympiádu vydělal asi tolik, co za jediný den v NHL a že nějaký Svoboda je pryč z vlasti již patnáct let, a přesto bojoval v našem dresu i se zraněním, se kterým by pravděpodobně mnoho lidí leželo dlouho v posteli. Pak běžte ven a zeptejte se nějaké paní s nákupem, bezdomovce, policisty i desetileté holčičky, jak se jim líbil hokej a uvidíte, co vám řeknou.
Pane Čulíku, je to jenom část z toho, co jsem vám chtěl vzkázat. Přeji vám, abyste jednou prožil něco, co by vás chytlo za srdce, jako drtivou většinu z nás hokej. Stojí to za to. Loučím se s infantilním, hloupým a krásným: Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop!
Aleš BAĎURA, Náměšť na Hané
