Z archívu Jana Čulíka:

Sedmnáct let starý článek Jiřiny Fuchsové

Při kritice úsilí Jiřiny Fuchsové, která z Los Angeles usiluje o navrácení občanství českým Američanům, hraje myslím podstatnou roli to, že lidé v ČR, kteří neměli před pádem komunismu přístup k nezávislé české kultuře existující v zahraničí, nic nevědí o tom, co lidé jako třeba Jiřina Fuchsová pro českou věc za komunismu dělali a jaké byly jejich postoje. (Koho to taky dnes v České republice zajímá.)

Učil jsem včera na Glasgowské univerzitě v hodině historie o Pražském jaru 1968 a ukazoval jsem studentům týdeník Literární listy, který v tom období sehrál velmi významnou roli. Ze zažloutlých čísel LL vypadlo omylem tam založené první číslo kulturního čtvrtletníku Obrys, který vydával z Mnichova v letech 1981 - 1990 Daniel Strož.

Shodou okolností je na první stránce tohoto časopisu zrovna článek od Jiřiny Fuchsové, který si vám dovolím zde přepsati. Je to článek z doby, kdy byla Kunderova díla v anglosaském světě bestsellerem a známá byla (JČ)

Literární fond Jana Zahradníčka

Obrys, Mnichov, březen 1981, ročník 1, číslo 1

Československý exil po osmašedesátém roce nabral nový vítr do plachet. Díky všem novým, mladým proudům, které se v exilovém životě po osmašedesátém roce objevily, i díky všem těm proudům, kteeré po čtvrt, půl či dokonce celé století uchovávaly ve svobodných, byť mnohdy těžkých podmínkách diaspory naše sociální, společenské i kulturní tradice, jsme dnes exilovou kulturní velmocí. A nejen to. Snad ještě nikdy od vraždy svobodné československé kultury koncem třicátých let až po naše dny nebylo spojení té vpravdě živé domácí a vpravdě pozitivní exilové kultury tak těsné, tak mnohotvárné, tak do nejposlednějších vlásečnic rozvětvené a bohaté, jako je tomu v éře, kterou právě prožíváme. Díky podivnému a osudnému paradoxu českých dějin jsou to právě období krvavých politických ztrát a zhoršování životního klimatu, která jakoby oprošťovala a prohlubovala cesty kultury. Jakoby každé přitažení lisu přidávalo na jiskře, vůni a váze vína, které se pod ním rodí.

Konstatování tohoto jevu není chválou záliby v utrpení, ani vzývání masochismu v zájmu pomíjivého zvyšování lesku národní kultury. Konstatování tohoto faktu - v dobách, kdy je kolem temno a naše snahy zvrátit běh věcí selhávají - má co dělat s nahlédnutím, že - jak napsal Jaroslav Durych - každá velká radost má svůj původ v překonané bolesti. Že čím větší radost, tím niternější a krvavější bolest, která ji zradila, tím statečnější a silnější srdce, které nejenže nepodlehlo v boji o své bytí či nebytí, ale nadto nalezlo v sobě sílu a odvahu vyzvednout vydobytou pravdu vysoko nad krev a marast, pro potěchu a posilu srdcím ostatním.

Kdyby byl tento svět ne světem, ale rájem, a národ ne národem, ale ve všem všudy ideálem národa, byla by kultura zločinem a rouháním. Neboť plnost bytí, vpravdě naplněnost životem, ideál a ráj nepotřebují kultury. Dokonalé bytí jako takové má jediný protipól, jediný doplněk: dokonalé ticho. Dokonalý klid. Klid, který není ztuhlým klidem, nehnutou propastí, mrtvou nehybností, ale oázou spočinutí, studnou míru, zdrojem věčné, oblažující záře. Hřivnou, z níž nelze ničeho ubrat, k níž nelze ničeho přidat. Hřivnou, která by byla jásavou smrtí kultury.

Leč v dané stvořenosti světa a všech věcí ostatních, a tedy v dané stvořenosti národa, doposud není ráje. A nám, alespoň těm z nás, kteří dosud nesložili zbraň, nezbývá, než po něm znovu a znovu vztahovat ruce, než se ho - kulturou - znovu a znovu, v potu a v slzách a v krvi, dopínat. Někdy s menším, někdy s větším úspěchem. A dotvářet, tisíckrát znovu a tisíckrát jinak, co nám bylo svěřeno kuse a zpřeházeně a v náznaku a v troskách na celý, ideální, rájem orosený a Bohem dotýkaný celek.

Kultura je dar... Byla před námi. Je s ními. Bude i po nás. Spojuje nás s těmi, kdo bojovali, vítězili a padali v minulosti. Bude s těmi, kdo budou bojovat, prohrávat a bohdá sem tam i vítězit v budoucnu. Je mostem, na němž se setkávají mrtví, živí a nenarození. Je rájem ve světě, ve kterém není ráje.

Je nádherné, že ještě dnes žijí a dýchají rozeseti po světě lidé, sloužící Slovu našeho kmene. Dotvářejí ráj, ti nejlepší z nich, po zákonu, jak tomu ostatně bylo vždycky a vždycky asi bude, v podmínkách, které z hlediska současníků bývají víc než skromné. Pomoc přímou nepotřebují, ta - aby mohli dotvářet ráj - k nim musí přicházet shůry. Nepřichází-li, jsou veškeré naše lidské snahy marné. Ale potřebují znamení. Znamení na zemi, milníky, které jim čas od času vypovídají, že v tom, co pro naše Slovo obětují, v tom, jak se pro nás a za nás dopínají ráje, nejsou opuštěni.

Navzdory skutečnosti, že v současné době, jak už bylo řečeno, náš exil je či se pomalu stává kulturní velmocí, neexistuje dosud ve svobodném světě periodická literární cena za nejvýznamnější dílo české poezie. Snad přišel čas, aby byla tato situace napravena.

Existence literárních fondů na podporu kulturního snažení není nijaké novum. Spolky na ustavování takovýchto fondů vznikaly na našem domácím území dávno v minulosti. Ve své právě vydané knize Za čarou (Konfrontace, Curych) píše Jan Schneidere např . spolku Svatobor následující: "...Svatobor byl spolek založený roku 1862 ku prospěchu českých spisovatelů, jmenovitě k tomu účelu, aby podporoval nadějné literáty, zvláště stipendii k studijním cestám a k literárním dílům, aby pomáhal spisovatelům stiženým nemocí, nedostatkem nebo stářím a aby uctíval památku proslulých zesnulých spisovatelů nejen stavěním pomníků, ale především vydáváním jejich sebraných spisů. V čele Svatoboru stál při jeho založení František Palacký, po něm doktor František Ladislav Rieger, oba až do své smrti."

Jaké podpoře a lásce se těšila česká kultura minulého století, je zřejmo z dalšího údaje, uváděného Janem Schneiderem. V roce 1907 představovaly sdružené podpůrné fondy částku 150 000 tehdejších korun. Naneštěstí se přízeň časů měnívá jako počasí. Česká kultura je dnes částečně doma "underground", částečně rozprášena po celém světě. Fondů na její podporu jest tam i onde pořídku.

V Los Angeles byl v minulém roce, při Klubu československé kultury, založen fond. Většina členů KČK, která jeho založení schválila, schválila i návrh, aby fond nesl jméno jednoho z největších zjevů moderní české poezie, lyrika Jana Zahradníčka, jenž, slovy kritiky, "vytvořil ve svém poměrně krátkém životě básnické dílo, nad něž v naší literatuře nemáme." Vybudoval svými verši "svět hudebně nekonečný," jak říká F.X.Šalda, "polyfonicky instrumentovaný a rozrůstající se neustále do nových a nových prostorností".

Podrobné informace o možnostech přispění na Literární fond Jana Zahradníčka obdržíte na Czechoslovak Culture Club Fund, J.7. 3563 S. Barringhton Ave, Los Angeles, 90066 USA

březen 1981