Pozitivní důsledky války v Perském zálivu: Izrael byl donucen ke smíru s Palestinci

(Tuto poznámku napsal jeden pracovník českého vládního úřadu, který si nepřeje zveřejnění svého jména, které je redakci známo. JČ)

Vážený pane Čulíku,

V souvislosti s články britského tisku, zabývajícími se situací na Blízkém východě, bych chtěl dodat jeden zajímavý fakt, na nějž se často zapomíná.

Tak jako každá mince má svůj líc a rub, tak i válka v Perském zálivu vzniklá obsazením Kuvajtu iráckými vojsky v roce 1990 a v návaznosti na to vytvořením široké mezinárodní koalice proti Iráku vyústila v tu NEZANEDBATELNOU SKUTEČNOST, že USA, aby stmelily dohromady proti Iráku i arabské státy, byly po skončení války PŘINUCENY angažovat se v Oslo a DONUTIT IZRAEL, aby uzavřel určitý kompromis s Palestinci a začal jim vracet území, které jim patří.

To byl nesmírně významný vedlejší efekt, který irácký vpád do Kuvajtu a snaha USA tato vojska vypudit, přinesl.

O tom se však v mezinárodním tisku velice málo hovoří, ačkoliv na Blízkém východě je to celkem všeobecně známá skutečnost.

Dále je zřejmé, že hlavním nepřítelem Izraele, jak už sama izraelská tajná služba delší dobu nahlíží, není Irák, nýbrž Írán.

Proč? Protože režim v Bagdádu je jednak světský, tj.sekulární, čímž se ostří vypjatého nacionalismu otupuje a není zesilováno náboženským fanatismem, jednak režim Sadáma Husajna stojí a padá s jeho osobou a po jeho dobrovolném nebo nedobrovolném odchodu bude mít země problémy vnitřního charakteru, tj. problémy se zachováním své celistvosti, které jí zabrání na dlouhou dobu v expanzívní politice navenek.

Dále počet obyvatel i rozloha Iráku je mnohem menší než je tomu u Iránu, kde je režim naopak daleko stabilnější, neboť zde politika nestojí a nepadá s jedinou osobou, ale jde o militantní politiku celého politického systému, nebo alespoň jeho velice vlivné části.

Navíc je věrohodnost amerických zásad při dodržování sankcí OSN proti Iráku podkopávána výroky amerických politiků (M.Albrightová), že dokud bude Sadám u moci, sankce zrušeny nebudou, čímž nepřímo tlačí na Irák, aby inspekcím vzdoroval z úhlu myšlení, že jakákoliv spolupráce se zbrojními inspektory je stejně marná, protože si američtí diplomaté vždy najdou záminku, jak sankce prodlužovat do nekonečna.

A bude-li Irák pod tímto působivým dojmem vzdorovat inspektorům OSN, lze sankce nejen prodlužovat do nekonečna, ale i vyzkoušet jako "trest" zdokonalené zbraně na vyčerpané a bezbranné zemi, na jejíž obranu se ozve málokdo.

Jenže trest má odpovídat provinění a nelze někoho vojensky trestat za to, když odmítá inspekce ve svých státních budovách.

Trest musí být jednak PŘIMĚŘENÝ a jednak to musí být trest celé OSN a ne pouze jednoho státu, který využívá svého vlivu v organizaci, jíž nota bene ještě dluží miliardové členské příspěvky.

Navíc Američané si již dělají alibi pro případ, že v Iráku nenaleznou to, co hledají tím, že rozšiřují tvrzení, že irácké zbrojní programy byly přesunuty do Jemenu nebo do Libye.

Pročpak asi takové zprávy prosakují v mezinárodním tisku? Všichni vojenští odborníci vědí, že vojenská síla Iráku byla válkou v Perském zálivu značně podlomena a že jakýkoliv vpád do sousední země by přivolal na Irák opět vojenskou intervenci USA.

Těm totiž Sadám u moci vyhovuje z toho důvodu, že hrozba Sadámem nutí Saúdskou Arábii, Kuvajt a ostatní arabské země ze zálivu ponechávat na svém území americká vojska, jejichž přítomnost by jinak byla neospravedlnitelná.

A to jak často světový tisk již sám podotýká, nehovořím o zájmu amerických ropných monopolů, jimž ostrakizování Iráku a jeho ropy velice vyhovuje, neboť udržuje ceny ropy nahoře. Prosím, aby se tyto skutečnosti ve Vašich komentářích zohlednily.

S pozdravem jeden z Vašich čtenářů.