Vědecký omyl
Pavel Vachtl a jeho kolegové z několika ústavů AV ČR to nepochybně myslí s českou vědou vážně a snaží se zachránit, co se dá. Metoda, kterou navrhují (viz dopis otištený v BL, 26.3.1998) však neslibuje přílis naděje na úspěch.
Zmíněný dopis vysvětluje důvody chabého financování základního výzkumu nepřímo, jako jakousi souhru okoností (malá informovanost o významu vědeckého výzkumu, pasivita vědecké komunity).
Pokud jde o řešení daného problému, dopis naznačuje dvojstupňové řešení. O věc se mají v prvé řadě postarat oficiální orgány (vedení VŠ a AV ČR), a to s pomocí zdola šířené osvěty, jež má přesvedčit politiky a veřejnost, že víc peněz pro vědu je v jejich zájmu.
Zdá se ovšem, že Pavel Vachtl a spol nechápou, o co jde. Dokonce to v dopise připouštějí (cituji): "Je naprosto nepochopitelné, proč právě tato oblast (tedy věda a výzkum - poznámka JJ) má být tak drasticky podfinancována." Pokud nepochopí, proč to tak je, nemají naději na úspěch.
Podfinancování vědy je, podle mého názoru, způsobeno stupidní ideologií, která předpokládá (a) že stejně už skoro všechno víme a je to tudíž na Internetu a (b) pokud ne tak, si to soukromý sektor už nějak vyřeší. Jde o teorii, která se politikům velmi hodí kvůli "úsporám" v rozpočtu. Nejde zdaleka o ryze český problém. Procento hrubého národního produktu určené na vědu a výzkum se sice liší stát od státu, ale situace není nikde příliš růžová.
Kromě ideologie pracuje proti vědě i byrokracie. Jak známo politikové přicházejí do výkonných funkcí a odcházejí z nich, leč úředník zůstává. A má moc, protože nově příchozí politik o věci (bez ironie) většinou moc neví. Za určitých okolností může sice politik vybočit z normálu, ale většinou jen spoléhá na svůj aparát, který se zabývá, jak zkušenost ukazuje, daleko častěji zdůvodňováním, proč něco nejde, než hledáním cest, jak to udělat, aby to šlo.
Zmíněné určité okolnosti souvisejí ve většině případů s potenciální politickou pohromou, někdy s uvědoměním si, že se něco od vědy se může v budoucnosti hodit, případně s jakýmsi osvícením politika. Politickou pohromou se budu zabývat později. Ohledně osvícení mě nic nenapadá, ale mohu uvést dobrý příklad z financování lékařského výzkumu: Typický kanadský politik je heterosexuální běloch, nejspíš právník, mezi 40-60 lety. Nezajímá ho AIDS, protože při svem věku ani nemá, kde by k němu přišel. Zajímá ho ale rakovina prostaty a srdeční choroby, protože jedna z nich ho nejspíše postihne. V posledním federálním rozpočtu bylo těmto oborům slíbeno významné zvýšení rozpočtu (srovnatelné s náklady na celou českou vědu), zatím co jiné obory živoří.
Zabývejme se ale hrozbou politické katastrofy, tedy věcí, které většina politiků rozumí, neboť na jejím neustálém odvracení závisí jejich přežití.
Pavel Vachtl se zmínil o tom, že jeho ústav navštívilo několik politiků (Klaus, Bratinka atd). Proč ne. Z jejich hlediska to byla dobrá investice do popularity. Přisli, poslechli, zatvářili se starostlivě, možná vágně přislíbili pomoc (udělají, co bude v jejich silách), odešli a nula od nuly pošla.
Podobná návštěva by měla pozitivní vliv na kausu finance pouze v případě, že by politik slíbil (v přítomnosti neservilních sdělovacích prostředků) něco, co by později nemohl odvolat, aniž by se dostal do pozice lháře.
Vzhledem k závažnosti situace (omezovat investice do budoucnosti národa patrně není kriminální čin de jure, ale nepochybuji o tom, že je de facto) jsou petice, návstěvy poslanců a snaha vzdělávat politiky troškařením a ztrátou času.
Jediné možné řešení je, že oficiální orgány vysokých škol a AV pohrozí zastavením provozu ústavů a škol. Řadě lidí bude toto řešení znít radikálně, ale co se zatím dosáhlo poníženými suplikami? Zjevně nic - jak tomu nasvědčují čísla uvedené v dopise Pavla Vachtla.
Podobná akce samozřejmě vyžaduje, aby ve vedení škol a ústavů nebyly politické loutky, zavázané za své jmenování straně, ale samostatně myslící lidé. Po osmi letech normalizace se to snad dá předpokládat. Dalším nutným předpokladem je uvědomit si, že vláda dne není nějaký nedotknutelný bůh, ale seskupení občanů dočasně pověřených správou věcí veřejných.
Vláda je zde kvůli občanovi, nikoli naopak. To ovšem nikterak neznamená, že by věci fungovaly samy od sebe. Je nejvyšší čas, přestat se dívat na vládu jako na instituci, jíž je lépe se vyhnout (což je pohled spadající do kategorie dědictví komunismu), případně jako na jakési sametové kámoše z Václaváku a Letné, kterým tudíž můžeme poskytnout bezmeznou důvěru. Důvěřuj, ale prověřuj sice vypadá jako komunistické heslo, ale mohu čtenáře uklidnit tím, že jde o bod z programu kanadské, velmi pravicové Reformní strany (druhá největší strana ve federálním parlamentu). Občan se musí naučit označovat věci pravým jménem a dávat svým zástupcům najevo, že ví co dělají. To že je někdo ministr nebo poslanec, nevylučuje, že by nemohl být současně darebák. Už jenom proto, že existuje statistika. Počet šizuňků v politice bude nepochybně úměrný počtu šizuňků ve společnosti. Klíčovou otázkou samozřejmě je, kde na to má vláda vzít peníze. Na očekávaný argument, že teď peníze nejsou, ale budou, tak že se přidá a zatím, že si musíme utáhnout opasky je jednoznačná odpověď. Spousta peněz je v nevybraných daních a ještě víc v kapsách bankovních podvodníků (viz často zmiňovanou částku 200 miliard korun).
Podle Pavla Vachtla věda v současné době stojí 8 miliard. To jsou 4 (slovy čtyři) procenta částky, kterou předcházející vlády dovolily rozkrást jen v bankovním sektoru. Tyto peníze se nevypařily ze světa a je tedy v zájmu občanů, aby vláda konečně začala pracovat pořádně a peníze o nichž je zmínka, se vrátily do státní kasy.
V této souvislosti si dovoluji tvrdit, že každá vláda nese odpovědnost za činnost vlády předcházející. A to ve smyslu analýzy a nápravy chyb (včetně případného trestního postihu těch, kteří podstatu trestného činu naplnili). Filosofie majora Terazky - čo bolo, bolo, by pro voliče neměla být přijatelná.
Určité prostředky by se navíc daly získat omezením různých vládních výdajů - nákladné limusiny s řidičem, recepce a podobné výdobytky - alespoň do té doby než na ně stát bude opravdu mít. Tuším, že to byl týdeník Respekt, který se kolem 20. února zabýval ostudným zákonem, podle něhož mají bývalí ministři nárok používat vládní vozidla pro svoje soukromé účely po další tři měsíce - a když si to dobře načasují tak čtyři - po odchodu z funkce. Není žádný důvod, prož by se politikové nemohli přiblížit k lidu a používat třeba hromadnou dopravu. Konec konců z lidu vzešli a Orwellova satira na prasata se týkala totalitních režimů.
Vědecký omyl nebo raději omyl vědců spočívá v tom, že se domnívají, že politiky přesvědčí logickými argumenty, programy v televisi a články v novinách. Politika nezná logiku, alespoň ne tu, která se nám zdá přijatelná. Politika si všímá pouze hrozby a průšvihu. Bude-li příští vláda stát před ostudou, že se poprvé od roku 1939 se na podzim neotevřou brány vysokých škol, bude ochotna něco udělat.
Pokud se na sceně neobjeví skutecně osvícený politik, pak je jedinou nadějí jednotný postoj oficiálních činitelů vysokých škol a AV ČR. Pokud nebudou srabi, dostanou vládu do kouta, v němž začne vlada vnímat jimi nabidnuté logické argumenty. V jejich světle pak bude i vláda vypadat osvíceně.
P.S. Milan Kundera, pokud mě neklame paměť, mluvil kdysi o nesamozřejmosti existence českého národa. Není nesamozřejmost české vědy a vzdělávacího systému součástí této otázky?
Jan Čulík v roce 1995 ve své přednášce (přetištěné v BL, 27.3. 1998,) říká, že (Britové) dobře vědí, že školství je jednou z nejdůležitějích společenských oblastí, která rozhodne o tom, jestli bude národ v budoucnosti společenstvím hrdých, vzdělaných a hospodářsky úspěšných lidí, anebo národem nedovzdělaných slouhů, ekonomicky podřízeným jiným mocnostem. Neplatí tato myšlenka náhodou i pro Čechy?
