 |
|
Pakliže bude potřeba a prostor, budeme problémy pojmenovávat Patří na televizní obrazovku ostrá slova? Tomáš PecinaJan Čulík se mýlí, pokud se domnívá, že Jakub Puchalský ve středu v rozhlase promluvil jako politik. Jakub Puchalský promluvil jako hlupák. Tolerance k hlouposti je zřejmě nejvážnějším problémem posttotalitní společnosti. Komunističtí papaláši dávno odešli do historie, ale princip papalášství, postavení privilegované skupiny osob mimo prostor mediální kritiky, přežívá v nových podmínkách neoslaben.Tým České televize odvedl v úterý večer vynikající práci. Ukázal dotud uctívanou modlu české alternativní pravice Jana Rumla v pozici kloučka, jehož dokáže setkání s bývalým stranickým bossem vyvést tak dokonale z konceptu, že po zbytek pořadu ztratí schopnost souvislé řeči a logické úvahy (jež se mu, soudě podle vysvětlujícího dopisu "odmítl jsem, ale ne kategoricky," nevrátila ani do následujícího dne).*) Neméně brilantní byla i následující reportáž z 'návštěvy' Václava Klause ve studiu. Očekával bych, že ředitel veřejnoprávní instituce, jejíž zaměstnanci projevili takovou míru profesionality a odvahy, bude den poté schopen zaujmout k věci stanovisko. Nestalo se. Britská veřejnoprávní BBC má ve svém emblému nápis "Nations shall speak peace unto nations". Česká televize by si mohla na fasádu nového producentského centra vytesat Puchalského výrok, který jsem použil jako nadpis této úvahy. Je totiž výstižný. Česká mediální demokracie zůstává, bohužel, prozatím demokracií v kondicionálu. Mí oponenti možná namítnou, že Česká televize jen plní společenskou poptávku. Lidé nejsou zvyklí, aby z televizní obrazovky zněla jasná slova, aby se moderátoři nespokojili s košatým projevem politiků, nenechali se "okulatit" a trvali na jasných odpovědích. To by bylo rušivé a jak známo, rušivé, cizorodé prvky nutno z televizního vysílání vymýtit. Jak ukázal fenomenální divácký úspěch Kotle na TV Nova, není tomu tak. Pomiňme skutečnost, že použitý dramaturgický formát učinil z Kotle politologicky bezcennou show, v níž se neargumentuje, ale kříčí, a kde se uplatňuje zákon pavlače. Kotel ukázal, že diváky zajímá "politika natvrdo," a asi podvědomě cítí, že frustrace a znechucení z politiky (blbá nálada) není jen selháním politické reprezentace, ale také produktem médii devět let praktikované "politiky naměkko." K předchozímu příspěvku v Britských listech jsem dostal řadu reakcí, mimo jiné od bývalého ředitele České televize Ivo Mathé. Autor bohužel nesouhlasil se zveřejněním svého, podle mého mínění velmi zajímavého, dopisu. V mnoha bodech s panem Mathé nemohu souhlasit, avšak v kritickém hodnocení svého nástupce má asi pravdu. Nový generální ředitel je člověk bez formátu, slabá osobnost, vybraná Radou ČT s přihlédnutím ke snadnosti, s níž bude možné mocensky ho ovlivňovat. Není pochyb o tom, že jsme byli svědky dalšího zásadního selhání Jakuba Puchalského: poté, co ředitel neuhájil svého klíčového muže ve funkci ani dva měsíce, v pořadu na Radiožurnálu selhal znovu, když místo odpovědí a stanovisek nabídl slovní a myšlenkovou břečku. Stát se může mnohé: snad Jakub Puchalský sám rezignuje, snad bude po několika měsících odvolán, snad - i to je možné - se stane poslaneckým mazlíčkem a ve funkci bude moci setrvat. Jedno je však jisté: určitě není a nebude člověkem, který by dodal České televizi sebevědomí a přenesl do ní cokoli ze západní zkušenosti. Tomáš Pecina, Praha 28.5.1998*) Pro ty, kteří tento případ nesledovali: Jan Ruml si odmítl sednout do studia Jednadvacítky s Václavem Klausem. Bylo to součástí zvyku, kdy byli čeští politikové léta navyklí diktovat České televizi podmínky, jedině za nichž jsou ochotni v televizi vystoupit, témata, oponenty, reportéry, někdy dokonce i otázky. Česká televize v úterý snad poprvé ve své historii od pádu komunismu tuto skutečnost v případě Jana Rumla zveřejnila. Ruml nejprve popřel, že by si na vystoupení v televizi kladl podmínky, pak přiznal, že do studia odmítl přijít, "ale ne kategoricky". (JČ) |
|
|- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|