Myslím, že nad politickou kulturou je ještě politická vyspělost a kultivovanost. O nedostatečné politické vyspělosti svědčí například raketový vzestup Unie svobody (v jistých chvílích, kdy nikdo netušil, kolik má členů nebo jaký má program) či Důchodců za životní jistoty. U posledně jmenované strany nikdo nezná její představitele a ani jediné slůvko z jejího programu. Jsem obrovsky zklamán ze zploštěného uvažování, že bude-li strana důchodců ve vládě, budou vyšší důchody. Tady se projevuje naše hrozná politická nevyspělost.

Ne, určitě bych nedělal politiku ani o milimetr jinou. To je strašlivá mystifikace, myslet si, že jsme se těmito zdánlivě neekonomickými disciplínami nezabývali. Vím, že liberalizace (liberalizace nejen politická, ekonomická, ale i myšlenková) u nás nejdříve narazila na návyky, na zvyklosti, na podivné výhody, které v komunistickém režimu požívala část příslušníků disciplín jako je věda či kultura. Vím, že náš vědec či umělec na tom byl v absolutním slova smyslu podstatně hůř než jeho partner v Holandsku či Švýcarsku, ale svým společenským postavením na tom byl asi relativně lépe. Měl horší auto, ale podstatně vyšší společenský statut, ať už byl oblíbencem nebo neoblíbencem minulého režimu. Někteří lidé z těchto skupin nepřijali závan svěžího vzduchu, který sem vnesl názorový pluralismus, svoboda, demokracie, trh, konkurence na trhu zboží a myšlenek. Tito lidé mimochodem jako první ostře zareagovali už na začátku roku 1990. První boje jsem nesváděl s horníky nebo železničáři, ale s vědci a uměleckými pracovníky, na to si už asi málokdo vzpomíná. Dříve než pan Dušek nebo Rath se ozvala paní Chytilová. To je strašně smutná kapitola naší nedávné historie.

Prestiž že klesá? Myslím, že ne. Prestiž těchto disciplín či oblastí se dostává tam, kam patří, to znamená na autentickou prestiž jednotlivých osobností, jednotlivých zástupců těchto disciplín, a nikoli na neautentickou prestiž, kterou komunismus právě těmto disciplínám přiděloval. Mnoho z nás žilo ve světě, který fyzickou práci a nevznešené profese považoval za cosi, o čem není třeba moc mluvit, naopak na piedestal sestavěly intelektuální, vědecké profese. Koneckonců jsem byl jedním z těchto lidí, nemluvím jako šofér, železničář či horník, který se pošklebuje vědcům nebo umělcům, u mě je to sebereflexe a prosím, aby to tak bylo bráno.

Pokud se nemýlím, měl jsem debatu na toto téma se studenty pedagogické fakulty v Ostravě. V největší posluchárně, kterou ta škola má, narvané do nedýchatelna, se mnou takto hovořili studenti, budoucí učitelé. Zeptal jsem se tedy, když si tak všichni stěžují, proč vlastně tu fakultu studují. Víte, jaký je tam poměr přihlášených a přijatých uchazečů o studium? 5:1. Tvrdit, že o učitelské povolání není zájem, je potom mystifikace. Autentická prestiž konkrétního středoškolského učitele v okresním městě není dána projevy prezidentů, předsedů parlamentu. Několik generací ví, že tam a tam učí matematiku pan profesor ten a ten, češtině paní profesorka ta a ta, od nich jsme se my a naši rodiče něco naučili, uctivě je zdravíme, když je potkáme na ulici. To je prestiž, kterou mám na mysli. Nemůžete žádat apriorně prestiž pro celou profesi.

Já jsem ji nezakládal, myslím, že to byla úlitba pana ministra některým zástupcům kultury, nevím, nakolik do toho byl vmanévrován a nakolik to byl jeho autentický názor. Sám to považuji za bezcenné, zbytečné, irelevantní. Letos v únoru jsem byl ve Valdštejnské jízdárně svědkem udělování Ceny Karla Čapka (Jiřímu Kratochvilovi za dilogii Siamský příběh a Nesmrtelný příběh). Ta událost se mi zdála neskutečně trapná, také pro svou formální stránku, totální nepřipravenost. Předseda PEN klubu pan Stránský jako hlavní moderátor neznal program, zapomněl udělit slovo, komu měl, atd. Byla to největší ukázka naší pokleslosti, ukázka toho, že ještě nejsme standardním evropským státem. Hluboce jsem se styděl, na takovýchto akcích nemusím být vůbec přítomen. Karla Čapka si vážím natolik, že si nepřeji, aby jeho jméno bylo takto degradováno.

Jsem rád, že jste si toho povšiml. Z Klause totiž dělali tachnokrata či hokynáře, který nemá ke kultuře co říci. Dostal jsem se do jisté škatulky a nevím, jak se tato škatulka dá opustit. Vždycky jsem navštěvoval koncerty, výstavy, divadelní a filmová představení, četl jsem knížky - v letech šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých. Jediný rozdíl je snad v tom, že se v letech devadesátých zúžil můj individuální výběr. Z pozvání tam, kde mám pronést zahajovací projev, jsem si pečlivě vybíral, vážil jsem akce, které mají proběhnout pod mou patronací, a podobně. Už jsem si ale při změněném pracovním stylu nemohl otevřít měsíční kulturní přehlked a zaškrtat si dopředu výstavy, divadla a koncerty, které chci navštívit a jít si koupit do předprodeje lístky. A k tomuto způsobu jsem se zatím nevrátil ani v půlroce, kdy už nejsem předsedou vlády.

Celý můj koncept privatizace i ona slavná kupónová privatizace byly založeny na myšlence, že nejsme žádná banánová republika a že nemáme vyprodat celou zemi kamsi do ciziny. Nebyla v tom xenofobie a nebyl v tom strach před velkými a mocnými zahraničními firmami. Byl to pokus o nalezení přirozené vlastnické struktury, která by zahrnovala i domácí vlastnictví kapitálu i přiměřenou míru kapitálu zahraničního. Nemyslel jsem si, že všechny naše noviny budou v cizích rukou. A myslím, že vlastník nevystupuje seriózně. Mám vám něco prozradit na majitele Mladé fronty Dnes? Jednou za rok za mnou přijdou a ujišťují mě, že jsou největšími fandy Václava Klause a že jsou rádi, že pro to něco také dělají svým deníkem Mladá fronta Dnes. Pokaždé se usmívám a říkám, vy naštěstí neumíte česky, tak můžete žít v této iluzi, já však mám pocit, že váš deník je největším nepřítele Václava Klause. A oni nevěří svým uším, tváří se, že si budou muset nechat přeložit nějaké texty... Takže: buď je to totální ignorace, vlastníci sledují pouze měsíční, čtvrtletní, roční finanční výsledek a vůnec je nezajímá, co je tam napsáno, nebo - radši nebudu říkat co.

Náš program nereaguje na nejnižší pudy voličů, oslovuje ty, kteří chtějí přemýšlet, kteří chtějí slyšet argument, kteeří nechtějí televizní program typu Kotel, raději by byli pro televizní program - dávno zrušený - typu Studio dialog. Náš program snad oslovuje ty, kteří si dříve, než uvěří uvedeným číslům, položí otázky: Je použita stejná metodika? Započítává se do toho i školství vysoké, střední, učňovské, soukromé, státní, rekvalifikační kursy, atd.? Používá se správný měnový kurs na přepočet hodnot? Atd. Náš program by mohl oslovit voliče, kteří vědí, že život není o napodobování jakýchsi optimálních struktur výdajů na armádu, vědu, školství, životní prostředí, ale kteří vědí, že se pohybujeme v reálném světě metodou - a teď si dovolím pro Literární noviny cizí slovo - inkrementalismu. To znamená, že se pohybujeme změnami "at the margin", chceme-li se dobrata k nějakému výsledku, musíme nastolit jistou tendenci, musíme například říct, že platy ve školství mají růst dejme tomu o 12- 13 procent, když v celé zemi rostou o 10 procent. To je jediná cesta, jak se dostat k jiné proporci. A ne zablokovat na rok růst platů v jiných oborech a ve školství je zvýšit o 100 procent. Věřím, že čtenář Literárních novin je člověk, který ví, že jsme se celých osm let pohybovali "at the margin". A že si neprohlédne jen billboard, ale že si třeba přečte i moje knihy. Podtrženo - myslím si, že moje filozofie a politika, politika a filozofie ODS, dala právě čtenářům Literárních novin to, co jim v minulosti snad nejvíc chybělo: dala jim svobodu, osvobodila je ode všech administrativních kontrol toho, co mohou číst, psát, kam mohou jezdit. Nejsou-li to rozhodující hodnoty například pro důchodce po celoživotní práci v zemědělském družstvu kdesi v Polabí, pak pro čtenáře vašich novin jistě ano. Vždyť to jsou ti, které potkávám v Muzeu moderního umění v Paříži, v Art Institute v Chicagu či v katedrále v Lausanne. Dávají se se mnou do řeči a děkují za možnost cestovat a poznávat svět.

Otázky: Jaromír Slomek

Klaus: Myslím, že nad politickou kulturou je ještě politická vyspělost a kultivovanost.

Špatné užití terminologie. Termín "politická kultura" neznamená, že se národ chová "politicky kulturně". "Politická kultura" je výraz označující určitou politickou civilizaci, s určitými typickými rysy. Ten výraz nehodnotí nic kladně ani záporně. (Hypotetický příklad: "Součástí politické kultury australských domorodců je pít pivo na předvolebních mítincích.")

Klaus: O nedostatečné politické vyspělosti svědčí například raketový vzestup Unie svobody (v jistých chvílích, kdy nikdo netušil, kolik má členů nebo jaký má program) či Důchodců za životní jistoty. U posledně jmenované strany nikdo nezná její představitele a ani jediné slůvko z jejího programu. Jsem obrovsky zklamán ze zploštěného uvažování, že bude-li strana důchodců ve vládě, budou vyšší důchody. Tady se projevuje naše hrozná politická nevyspělost.

Svatá prostoto! Lidem je přece úplně jedno, jaký program má Unie svobody či Důchodci za životní jistoty. Hlasují pro ně z protestu, protože je zklamal a selhal právě Klaus! Hlas pro Unii svobody či Důchodce přece není kladným hlasem pro tyto "strany", ale záporným hlasem pro Klause! Vůbec nejde o to, že tyto strany nemají žádný program, ale o to, že Klausův program pro posledních šest let byl špatný a zklamal.

Klaus: Vím, že liberalizace (liberalizace nejen politická, ekonomická, ale i myšlenková) u nás nejdříve narazila na návyky, na zvyklosti, na podivné výhody...

Všimněte si, jak silně je Klausovo vyjadřování ovlivněno prázdnou politickou rétorikou. Známou součástí rétorického stylu politiků je vyjadřovat se často v trojích pojmenováních. Politiky to často učí psychologičtí odborníci na kursech líbivého veřejného chování. Opakovat všechno třikrát, pokaždé s použitím jiného slova, je sice obsahově prázdné, ale zní to dobře.

Klaus: Vím, že liberalizace (liberalizace nejen politická, ekonomická, ale i myšlenková) u nás nejdříve narazila na návyky, na zvyklosti, na podivné výhody, které v komunistickém režimu požívala část příslušníků disciplín jako je věda či kultura. Vím, že náš vědec či umělec na tom byl v absolutním slova smyslu podstatně hůř než jeho partner v Holandsku či Švýcarsku, ale svým společenským postavením na tom byl asi relativně lépe. Měl horší auto, ale podstatně vyšší společenský statut, ať už byl oblíbencem nebo neoblíbencem minulého režimu. - Prestiž (vzdělání, vědy, kultury) že klesá? Myslím, že ne. Prestiž těchto disciplín či oblastí se dostává tam, kam patří, to znamená na autentickou prestiž jednotlivých osobností, jednotlivých zástupců těchto disciplín, a nikoli na neautentickou prestiž, kterou komunismus právě těmto disciplínám přiděloval.

Nepřesvědčivá argumentace: mnoho vědců a umělců byli zatracení komunisté, kteří se dodnes nemohou smířit s tím, že je totalitní režim korumpoval "vysokými platy". To je podstatou stížnosti, že Česká republika neinvestuje dostatečně do vzdělání a do kultury a nepřipravuje se na počítačovou éru, kdy ekonomicky přežijí jen vzdělaní lidé schopní invence.

Klaus: Víte, jaký je tam poměr přihlášených a přijatých uchazečů o studium? 5:1. Tvrdit, že o učitelské povolání není zájem, je potom mystifikace.

Jenže Jaromír Slomek v otázce neříkal, že není o učitelské povolání zájem. Hovořil o tom, že klesá prestiž učitelů. To je přece něco úplně jiného. Je-li v ČR nedostatek míst pro studenty na vysokých školách, není divu, že se na ně hlásí šestkrát více lidí, než školy přijmou. Učiníme-li přístup k univerzitnímu vzdělání neobyčejně obtížný (v ČR je dostat se na univerzitu mnohokrát těžší než dostat se na univerzitu v Británii), obrovská poptávka po minimu studentských míst přece neznamená, že věda, kultura a vzdělání mají ve společnosti stále velkou prestiž, tak jako v minulosti. Škoda ale, že Slomek nesrovnává situaci se západními zeměmi, že se dívá do minulosti předválečné Československé republiky. Situace směrem zpět je totiž nesrovnatelná.

Klaus: Autentická prestiž konkrétního středoškolského učitele v okresním městě není dána projevy prezidentů, předsedů parlamentu. - Nemůžete žádat apriorně prestiž pro celou profesi.

Skutečně? Prestiž středoškolských učitelů jistě není dána projevy prezidentů ani předsedů vlád, ale činy předsedů vlád a ministrů školství. Schopní politici vytvoří takový systém, který by ve školství odměňoval a povzbuzoval samostatné myšlení a kvalitu. - Je zajímavé, jak i Klaus svým obrazem "středoškolského učitele v okresním městě" zůstává někde v hluboké minulosti - kolem roku 1900 studentských románů Fráni Šrámka. Je znepokojující, že nemá ponětí o dnešním světě ani o tom, kam dnešní svět směřuje.

Slomek: Z iniciativy ministra kultury Pavla Tigrida byla za vaší vlády zřízena, respektive obnovena státní cena za literaturu. Domníváte se, že stát má hodnotit spisovatele?

Existence státní ceny za literaturu snad neznamená, že stát hodnotí spisovatele. Mělo by to znamenat jen to, že stát poskytuje tu cenu, ale spisovatelovo dílo hodnotí - mají-li se vůbec vytvářet žebříčky podle hodnoty literárních děl a udělovat nějaké ceny - nezávislá porota.

Klaus: Celý můj koncept privatizace i ona slavná kupónová privatizace byly založeny na myšlence, že nejsme žádná banánová republika a že nemáme vyprodat celou zemi kamsi do ciziny. Nebyla v tom xenofobie a nebyl v tom strach před velkými a mocnými zahraničními firmami. Byl to pokus o nalezení přirozené vlastnické struktury, která by zahrnovala i domácí vlastnictví kapitálu i přiměřenou míru kapitálu zahraničního. Nemyslel jsem si, že všechny naše noviny budou v cizích rukou.

Voliči, prosím, čtěte předchozí odstavec velmi pozorně. "Můj koncept privatizace byl správný, nemůžu za to a ani nevím, jak se to všechno tak špatně zvrtlo, moje vina to není." Klaus přiznává, že jeho privatizace selhala, nepociťuje však za to žádnou vinu, myje si nad tím ruce a už se chystá do další politické činnosti. Je rozumné takto volit politika s takto neseriózním přístupem?

Klaus:Byl to pokus o nalezení přirozené vlastnické struktury, která by zahrnovala i domácí vlastnictví kapitálu i přiměřenou míru kapitálu zahraničního.

Je Klaus skutečně tak ekonomicky neznalý? Nevěděl, že rozdá-li státní majetek, který tvořil úspory občanů na stáří, nahradí tyto úspory zvýšenými daněmi, uvalenými na lidi v pracovním procesu, a státní majetek dá občanům, kteří ho právě v této nyní ke starobnímu zabezpečení nepotřebují, tito občané ho samozřejmě prošustrují, utratí ho za luxusní zboží a majetek se dostane do zahraničních rukou?

Otázka: Proč se vydává v ČR na školství tak málo? Klaus: Náš program nereaguje na nejnižší pudy voličů, oslovuje ty, kteří chtějí přemýšlet...

Výmluvy. Počet vysokoškolských studentů v ČR je nízký.

Slomek: U nás jdou na školství jen 4 procenta hrubého domácího produktu, zatímco v Maďarsku 6,7 procent, v Polsku 5,5 procenta. - Klaus: Používá se správný měnový kurs na přepočet hodnot?

???

Cenu za stylistický výkon dostává Václav Klaus za tuto poněkud snobskou větu:

Náš program by mohl oslovit voliče, kteří vědí, že život není o napodobování jakýchsi optimálních struktur výdajů na armádu, vědu, školství, životní prostředí, ale kteří vědí, že se pohybujeme v reálném světě metodou - a teď si dovolím pro Literární noviny cizí slovo - inkrementalismu.

(Britský satirický čtrnáctideník Private Eye má speciální rubriku pro pompézní a snobské formulace politiků a novinářů. Možná, že by se to v Čechách mělo taky zavést.)

Definice kultivovanosti?

Klaus: Věřím, že čtenář Literárních novin je člověk, který ... si neprohlédne jen billboard, ale že si třeba přečte i moje knihy.

Premiér Osvoboditel!

Klaus: Moje filozofie a politika, politika a filozofie ODS, dala právě čtenářům Literárních novin to, co jim v minulosti snad nejvíc chybělo: dala jim svobodu, osvobodila je ode všech administrativních kontrol toho, co mohou číst, psát, kam mohou jezdit. Dávají se se mnou do řeči a děkují za možnost cestovat a poznávat svět.

(Pokud si mohou dovolit získat u  českých bank úvěrovou kartu a jejím prostřednictvím si koupit knihy ze zahraničí, pokud mají dost peněz na cesty na Západ.)

Obyčejní občané, to je póvl, který skutečným hodnotám, které jsem se snažil vštípit českému národu, nerozumějí, ale vy elita, vy ano.

Klaus: Nejsou-li to rozhodující hodnoty například pro důchodce po celoživotní práci v zemědělském družstvu kdesi v Polabí, pak pro čtenáře vašich novin jistě ano.

Nevím o západním politikovi, který by si dovolil veřejně takto vyjadřovat pohrdání nad částí voličů.

Jan Čulík