Poznámka k poznámce pana Čulíka
Ve své poznámce se pan Čulík pustil na tenký led. Věta, že "...měřítkem novinářské etiky je ...zda publikovaná informace je ve veřejném zájmu" totiž naráží hned na dvě úskalí: 1. Co je veřejný zájem?
2. Kdo je oprávněn posoudit, zda publikování informace je ve veřejném zájmu?
Ad.1. Lidstvo si svou kultivací vytvořilo zákony a morální a etická pravidla. Dobrý kodex je dnešní Listina práv a svobod, u nás součást Ústavy, tudíž zákon nejvyšší právní váhy. Mimo jiné zaručuje poštovní a telefonní tajemství a ochranu dat a informací. Jistě bychom odhalili mnohem více skandálních politických afér, kdybychom lidem odposlouchávali telefon, otevírali poštu, natáčeli skrytými kamerami, nachávali je sledovat. To bychom ovšem porušovali zákon, což by rozhodně nebylo ve veřejném zájmu. Veřejný zájem formuluje v demokratické společnosti parlament, výstupem jsou platné zákony.
Ad.2. Při rozhodování o zveřejnění je třeba posoudit, zda informace byla získána zákonným způsobem. To je dosti obtížné a případ od případu jiné. Zde kromě zákonů nastupuje novinářská etika - viz příspěvek Táni Zajícové na Fóru BL. Ještě důležitější je posoudit pravdivost informace, což je někdy těžké, ne-li nemožné ověřit. Přístupem k pravdivosti a zákonnosti si každé medium nastavuje svou výšku laťky, pod kterou nejde. Tím se vytváří široká paleta - od seriózního listu po bulvár. Každopádně editor, který o zveřejnění sporné informace rozhodne, bere na sebe odpovědnost (je vždy pod tlakem případných žalob).
Snaha po komerčním úspěchu dělá ze solidních novinářů papparazie. Na případu Lady Diany jsme viděli, že touha po senzačním snímku zvítězila nejen nad etikou a zákonem, ale i nad povinností poskytnout první pomoc. Skryté metody natáčení, které nepochybně k papparazivskému arsenálu patří, jsou neetické a ani sebesenzačnější informace nemůže jejich používání ospravedlnit.
(Viz též např. tento text Jiřího Jírovce k této problematice. JČ)
