Poznámka k příspěvkům Pavla Boudy a Zdeňka Šámala do BL
Jak známo, BL věnují určitou pozornost úrovni zpravodajství ČT a to ve dvou rovinách. V té první jde o výběr informací a jejich zpracování. Veřejnoprávní sdělovací prostředek, v tomto případě ČT, má v tomto směru nezastupitelnou roli přinášet objektivní informace, na jejichž základě si občan může vytvořit svůj pohled na svět a v jeho rámci se rozhodnout, jak reagovat (ve volbách, referendu, ve vztahu ke svým voleným zástupcům atd). To je důležité stejně tak v ČR jako v Británii nebo Kanadě. Ledaže v ČR neplatí základní princip demokracie, totiž ten, že všechna moc a rozhodování vychází z lidu. Nemá-li občan řádné informace, nemůže se v událostech orientovat a posléze udělat (na své úrovni) kvalifikované rozhodnutí.
Je rovněž známo, že obecná nespokojenost s úrovní ČT (kterou BL mohly jen těžko vyvolat) vedla k odvolání generálního ředitele a že nově nastoupivší Jakub Puchalský považoval za nutné změnit šéfredaktora zpravodajství. Jmenoval na tento post Ivana Kytku, kterého během několika týdnů vyměnil (pro údajnou manažérskou neschopnost) Zdeňkem Šámalem. Nevěrohodnost Puchalského argumentace stejně tak jako přetrvávající ochablost zpravodajských relací vede k nutně k druhé rovině zájmu o ČT (doufám, že ne jen u Britských listů). Zdá se, že jde především o politické manévrování, jehož cílem je udržet kontrolu nad ČT a v důsledku toho i nad informacemi, které se jejím prostřednictvím k divákům dostávají.
Zdeňek Šámal vnesl svou (ne)odpovědí (BL 13.7. 1998) na třináct otázek Tomáše Peciny do celé věci jasno. Kdyby mu šlo o úroveň zpravodajství (což má v náplni práce), pokusil by se alespoň na některé otázky odpovědět a ty ostatní by zahrál do autu (jako zdatný manažer by měl vědět jak, musí přece pracovat s různými lidmi a reagovat na různé i nepříjemné názory). Místo toho se projevil jako člověk s duševním obzorem a praktikami zhruba na úrovni dřívějšího obvodního tajemníka strany.
Stojí za povšimnutí, kolik invektiv se mu podařilo vtěsnat do jediného odstavce dopisu. BL jsou předpojaté, obvykle nepříliš fundované, mají často hrubě urážlivý a bezdůvodně nenávistný přístup vůči zpravodajství ČT (Šámalův přístup k BL je zřejmě důvodně nenávistný, něco jako třídní boj - poznámka JJ). Zdeněk Šámal nepřímo naznačuje, že ví, kdo je hlavním strůjcem mnohdy až goebbelsovského profilu BL a vyslovuje názor, že se BL měly ptát dříve než proti zpravodajství ČT vyrukovaly s polopravdami, zkreslenými a lživými informacemi a bezdůvodnými urážkami (co je důvodná urážka?).
Zdeněk Šámal udělil, jak se možná sám domnívá, Britským listům lekci z přístupu k žurnalistice. Doufejme, že si jí povšimne i jeho nadřízený Jakub Puchalský. Od člověka, který nedokáže zvládnout kritiku a komunikovat s lidmi (ať se mu již jejich názory jeví jakkoli špatné nebo provokativní) se totiž na postu, který momentálně zastává, nedá moc očekávat.
Pavel Bouda v obšírném dopisu Janu Čulíkovi (BL, 13.7. 1998) používá poněkud umírněnější slovník. Kritiku sice považuje za napadnutí a BL za elektronický plátek, ale jinak se, na rozdíl od svého šéfa Šámala, snaží spíš dokázat, jak je pro ČT nepostradatelný (pravděpodobně i pro ČR - když má přístup k Solanovi). Věnuje tomu podstatnou část svého textu jímž reagoval na Čulíkovu kritiku (BL, 10.7. 1998) své reportáže z 12. června 1998 věnované vývoji kolem Kosova .
Čulíkova kritika měla svou slabou stránku, to je pravda - její autor předpokládal, že čtenář-divák ví, o čem je řeč. Tuto chybu napravil až ve své odpovědi Pavlu Boudovi (BL, 13.7. 1998) tím, že zveřejnil plný text Boudovy reportáže. Doporučuji čtenářům BL, aby si její text přečetli a pak se vrátili k tomu, co o pořadu Jan Čulík napsal 10.7. a pak znovu, jak reagoval Pavel Bouda.
Škoda, že Pavel Bouda považuje BL za plátek. Kvůli tomuto odsudku mu možná unikl článek, který jsem o Kosovu napsal 1. června 1998. Nejsem profesionál a tak netvrdím, že to je novinářský skvost. Nicméně článek obsahuje několik otázek, které z problému Kosova nelze vyčlenit a kterými by se novinář Boudova formátu měl zabývat. Mohl se tajemníka Solany zeptat třeba na to, jaké kontakty udržuje NATO s rebely (teroristy, separatisty, či jak se jim správně říká) v Kosovu. Není totiž žádný důvod, proč by se český divák nemohl dozvědět to, co třeba divák kanadský, totiž, že Miloševič je v neřešitelné situaci, protože vlastně nemá s kým jednat. Mohl se rovněž zeptat, jak si NATO budoucnost Kosova představuje a čím se jeho posice liší od bělehradské.
Pavel Bouda by při té příležitosti patrně zjistil, že jeho styky se Solanou a jinými až tak moc neznamenají, nikdo z nich mu stejně nic podstatného neřekne. Solanovo sdělení pro ČT je jen opakováním toho, co se o NATO ví několik měsíců. Zmínka o tom, že generál Sergějev nedal najevo, jak budou Rusové hlasovat v Radě bezpečnosti není víc než upozornění na vlastní důležitost (mluvil s generálem). Jinak jde o výplňový blábol, protože do hlasování RB je daleko a navíc takovou věc nikdo dopředu neřekne.
Podle slovního popisu Boudovy reportáže je zřejmé, že použil propagandisticky ověřené klišé. Obrázky bojové techniky (jistě přitažlivé pro značnou část mužské populace) a přenesení odpovědnosti na "bad guys". Tvrzení, že "Prst na spoušti má ve skutečnosti Bělehrad" je víc než nepřesné. Prst na spoušti má ten, kdo může "celou vojenskou mašinerii rozběhnout opravdu naplno anebo zastavit".
Soudě podle textu reportáže, Pavel Bouda je buď, přes všechnu samochválu, neschopný připravit hodnotnější reportáž, nebo mu v tom brání současné klima v ČT. Druhá ze zmíněných možností je vskutku na pováženou.
