O kolik je Václav lepší než Bill?

(Tento komentář Daniela Johnsona, který vyšel v deníku Times v pátek 21. srpna, trpí, zdá se mi určitou idealizací, v důsledku velké vzdálenosti autora od Čech a neznalosti češtiny. Nicméně, myslím, pořád je to lepší než třeba komentáře Mladé fronty Dnes, třeba Karla Steigerwalda ke třicátému výročí srpnové invaze. JČ)

Toto je příběh dvou prezidentů. Jeden z nich má všechno - je mocný, populární, fotogenický, fyzicky je fit - jenom nemá morální autoritu. Druhý přišel o všechno - o zdraví, o atraktivní vzhled, o vliv - kromě morální autority.

Bill Clinton a Václav Havel nemají nic společného. Pokud se první chvástal, že nevdechoval marihuanu, druhý vdechoval příliš mnoho tabáku. Havel přežívá jen s jednou plicí po naléhavé tracheotomii a po několika operacích rakoviny. Je pravda, že oba muži jsou úspěšní nejen v politice, ale i u žen. (Loni, ve věku šedesáti let, se Havel oženil s mladou herečkou Dagmar, po smrti jeho pozoruhodné první manželky Olgy.) Ale tento český bohém je gentleman: Američan je jen sprosťák.

Tento týden však, jak Clinton bojuje v televizi o svůj politický život a Havel bojuje o samotný život v nemocnici, srovnání nám vypovídá mnohé o podstatě morální autority Co je ona nedefinovatelná vznešenost osobnosti, kterou Clinton tak zoufale potřebuje, a která mu tak zjevně chybí, a která z Havla vychází dokonce i na jeho nemocniční posteli? Co je podstatou morální autority?

Oba prezidenti samozřejmě vycházejí z velmi odlišného intelektuálního a sociálního zázemí. Havel jasně patří k nejlepší politické a literární tradici ve své zemi: jeho vzorem je Tomáš Masaryk, předválečný prezident. Jeho předchůdci jdou až k Janu Husovi, k reformátoru z patnáctého století - k prvnímu českému disidentovi.

Jako spisovatel využívá Havel dvou českých tradic - tradice Karla Čapka, jehož science fiction satirizovala totalitářství ve třicátých letech, a Franze Kafky, s něhož zážitky absurdity tyranie se Havel blízce identifikoval. Ale ostře se po invazi Varšavského paktu před třiceti lety názorově rozcházel se svým současníkem Milanem Kunderou: Kundera věřil v Dubčekův "socialismus s lidskou tváří", zatímco Havel ho viděl jen jako krok k demokracii a vládě zákonnosti. Kundera emigroval, Havel zůstal, šel do vězení a zničil si zdraví.

Havel myslitel využívá idiom fenomenologie: vidí Martina Heideggera jako "největšího filozofa naší doby", ale se zájmem přijímá humanistickou kritiku Heideggera od Emmanuela Levinase - staví se, stručně řečeno, na židovskou stranu proti nacistickému existencialismu. Havlův učitel Jan Patočka, nynější papež a mnoho dalších, kteří odporovali komunismu, pocházejí z téže filozofické tradice. Sympatozují s ní křesťané i atheisté: Havel stojí někde uprostřed, je stoupencem toho, co britský autor Don Cupitt nazývá "náboženství Bytí". Jeho slova a činy vycházejí z hlubokých rezerv čtení, uvažování a sebeanalýzy.

Clinton žádné zázemí nemá a ani mu to nechybí. Není intelektuál: kdyby byl, nebyl by prezident. Cestuje bez zátěže: literární a filozofická zavazadla se pro jeho zaměstnání nepožadují a jediný muž, který si je v tomto století přinesl do Bílého domu byl Woodrow Wilson - nebyl příliš slibným precedentem. Kromě toho, že se občas klaněl různým guru, Clinton se ve svých veřejných projevech sklání jen k nejvyšší morální autoritě - k Bohu.

Není důvodu pochybovat o upřímnosti zbožnosti tohoto amerického prezidenta - jen to jak se zdá nemá naprosto žádný dopad na jeho činy. Opravdu, nejpozoruhodnější na tom, jak Clinton reaguje na svou dlouhou sérii skandálů, která vyvrcholila aférou Lewinsky, je, jeho naprostý nedostatek jakýchkoliv morálních měřítek, které by řídily jeho činy. Clinton, jak se zdá, před sebou samým neustále utíká.

Kultura u státníka něco znamená: sofistikovanost, rafinovanost, však často maskuje morální chaos či prázdnotu. Daleko důležitější v morální autoritě je být počestný, především in foro interno, na soudu svědomí. Obojí se ozřejmuje v oné pozoruhodné pasáži v evangeliu svatého Jana, když Ježíš říká Pontskému Pilátovi: "pro tuto věc jsem se narodil, abych svědčil o pravdě" a Pilát odpovídá: "Co je pravda?"

Aby mohl být člověk svědkem vlastní pravdy, musí se k ní stavět skepticky: musí zároveň hrát roli Krista i roli Piláta. Máme-li se naučit, jak být věrni sami sobě, musíme se nejprve sami zradit.

Havel zkoumal tyto problémy v hrách jako je Pokoušení, Vyrozumění a Largo Desolato. Ale nejpřísněji odhaluje svou duši ve vězeňské korespondenci se svou první ženou, nazvané Dopisy Olze. Vyčítá si své vlastní kompromisy, konkrétně žádost o propuštění, kterou podepsal během svého prvního zatčení v roce 1977.

"Napsal jsem svou žádost způsobem, který se mi tehdy zdál neobyčejně taktický a chytrý, zároveň jsem ale nenapsal nic, o čem bych si býval myslel, že to není pravda. Prostě jsem 'přehlédl' skutečnost, že pravda neleží jen v tom, co je řečeno, ale i v tom, kdo to říká, komu, proč, jak a za jakých okolností. V důsledku tohoto drobného 'přehlédnutí'(přesněji, tohoto drobného podvodu, spáchaného na sobě samotném) jsem se dostal nebezpečně blízko až k tomu, co úřady chtěly slyšet."

Havel zjistil, že byl propuštěn, ale zdiskreditován: "nejtemnější období mého života". Teprve o pět let později si uvědomil, že jeho "podvod, spáchaný na sobě samotném" byl "hluboce pozitivní a očistný". Tím, že své selhání přijal bez váhání a plně, nalezl Havel pokoj, dokonce i to "čemu křesťané říkají milost". Dál už nemusíme hledat, odkud pochází zdroj jeho morální autority.

Clinton zmeškal šanci čelit tváří v tvář vlastní nepoctivosti. Dal přednost tomu, obvinit jiné - zejména Kennethe Starra, počestného prokurátora, jehož nynější nepopularita je vysvětlitelná jen ve světle amerického komplexu z mccarthyismu. Prezidentský váhavec zapomněl na Pilátovu otázku. Kristovou odpovědí bylo ukřižování. Havel našel svou odpověď až po trojím věznění. Obávám se, že pro Billa Clintona je už pozdě, i kdyby byl za mřížemi.