Můj president?
Asi každá doba přináší svoje slovní vazby - fráze. (Vlastně, houbeles doba,
politici a pisálkové za to můžou, podle četnosti použití zavedených rčení
lze
bezpečně hodnotit kvalitu žurnalisty). Nechci ale nikoho dráždit nebo snad
rozsteskňovat příklady z doby "reálného socialismusu". Všimněme si dnešní
novořeči.
Jak hluboce se vžilo a zdomácnělo právnicky fundované úsloví "legitimní
úvaha"
nebo lyrický obrat "ideologické zabarvení", půvabné je i rozhořčení nad
"spikleneckým výkladem dějin" či "nálepkováním". Nevynechejme ani
"bezbřehou
liberalizaci", odsuďme "neviditelnou ruku trhu" a vlastně celé "tržní
hospodářství bez přívlastků".
Jednou s často slýchaných frází, která se objevuje v souvislosti se jménem
Václava Havla je opakované tvrzení "nesporná morální autorita", časté je i
jeho hodnocení jako "osoby s vysokým morálním kreditem".
Jak to vlastně s Václavem Havlem a jeho "kreditem" je, jak moc sporná je ta
nespornost?
Hledám odpověď na tuto otázku. Jako občan, táta rodiny, majitel firmy, nebo
pivní popovickej strejda.
(V žádném případě však názory zde uvedené nereprezentují stanovisko stálých
hostů velkopopopovické restaurace Na Stadionu - JP)
Chci-li se poctivě dobrat výsledku, musím si položit otázku další. Jak a
odkud
znám Václava Havla?
Pro odpověď se musím vrátit o pár let zpátky, do doby výjezdních doložek a
výkrmu brojlerů. Přes šum krátkých vln jsem slýchal zprávy o zatčení
"známého
dramatika" i nepřiliš zdařilý song o paragrafu šavle. Havlova dramata jsem
neznal, neznal jsem nakonec ani jeho hlas, ani jeho podobu. Havel byl pro
mě
jedním z těch, kteří aktivně bojovali proti komunismu - a vědělo se o něm.
(Aktivní boj velkopopovického výčepního Karla Skály, který se nikdy
neúčastnil
bolševické volební frašky by zůstal, kdybych se o něm zde nezmínil, asi navždy
historikům utajen).
Když jsem onoho pátku sedmnáctého mašíroval s demonstranty po nábřeží,
křičel
jsem k ohluchnutí "Ať žije Havel" ne proto, že bych věděl, že stojím pod
okny
jeho bytu, ale proto, že to řvali ostatní. Nevzpomenu se, kdy jsem poprvé
uviděl jak Havel vypadá, jestli to bylo na známém plakátu o lásce a pravdě,
nebo snad v televizi. Ten chlápek mi byl na první pohled sympatický. Mluvil
zajíkavě a nesměle a říkal přesně to, co jsem chtěl slyšet. Vystál jsem s
paní
Paříkovou, co tehdy vlastně ještě paní Paříkovou nebyla, frontu na hradním
nádvoří abych mohl do pamětní knihy k zvolení Havla presidentem napsat:
"Václave, díky!".
Havel se pak stal hvězdou mé černobílé obrazovky. Ta obrazovka mého mládí
se
asi podepsala na mém vidění světa. Bylo mi, a zdá se, že i doposud je,
velmi
zřetelně jasné co je správné a co správné není. Že komunisté nejsou
charakterní a čestní lidé, že fízlové patří za mříže, a že pozvat do
vlasti
cizí hordy je vlastizrada, která se oceňuje popravčí četou. Ale prrrrr.
Nejsme
jako oni! Udělějme tlustou čáru za minulostí!
Nechápal jsem jak je možné, že si chartista Havel může tak dobře rozumět s
exkomunistou Čalfou nebo furtkomunistou Vackem. Zato asi můžou ti
presidentovi
poradci. President Havel, je morálka sama, duše čistá a naivní, to oni, ti
zlosyni proradní, ho manipulují. Neoblíbenost presidentových poradců té doby
snad předčí jen odmítání současné "první" dámy.
Že je president Havel odtržen od reality, mi potvrdila reportáž z jeho
návštěvy
na sídlišti Jižní Město. President v parka bundě, opřen o kontejner s
odpadky,
se překvapeně rozhlížel a udiveně se ptal domorodců:
"V tomhle teda jako žijete?"
Pamatuji se, že jsem se tenkrát strašně rozčílil. Vztekle jsem běhal jsem
po
obýváku 4x5 metrů a řval, "ty vole, tenhle tvůj panelovej kurník jsem
stavěl
svépomocí sedum let, vo sobotách vo nedělích, vo dovolený, kde to žiješ,
mamlase nafoukanej" a paní tehdy již Paříková, mě uklidňovala a sama mi
dokonce otevřela lahvového kozlíka první pomoci. Od té doby moje důvěra v
presidenta klesala - ten "morální kredit" vybudovaný poslechem krátkých
vln,
však zůstával. "Ať si je Vašek jakej chce, je to statečnej chlap, co se
nebál
komančů."
Pak přišel spor s Petrem Cibulkou. "Ten chlap přeci taky bojoval proti
komunistům, byl zavřenej, tejranej, špiclovanej, pokořovanej. Neměl Havlův
fešáckej kriminál s dopisy Olze. Proč mu to Havel dělá?".
"Vašku, jsi prase" tenkrát zaznělo a já Cibulku chápal, měl jsem stejný
pocit.
Dosáhne-li člověk vrcholu, má v podstatě pech. Nemůže už výše, jen dolů.
Havel
měl medii vybudovanou pozici mravní super star. Nemohlo mu to vydržet, i
kdyby
se snažil sebevíc. On se však snažil málo, nebo snad vůbec, nebo nakonec
snad
i protisměrně.
Omyly a pochybení vrší Václav Havel požehnaně. Deklaruje nadstranickost,
zřetelně však straní, jisté jedince a partaje protěžuje. Ztratil smysl pro
humor a nadsázku - soudí se se svými občany o dlouhé peníze kvůli hloupé
reklamě. Moralizuje a nabádá k toleranci a lásce, připustí však ponižující
rodinný spor o zděděný majetek, který přenechá pochybné firmě za podivných
okolností. S podlomeným zdravím popíjí s naganskými gladiátory, aby se
druhý
den neomluvitelně nedostavil na dlouho připravované setkání se stařičkými
hrdiny protikomunistického odboje. Z resustitačního oddělení udílí amnestie,
aniž by měl šanci se s případem vůbec seznámit.
Nakonec sám navrhuje své nástupce (prý ho "kdosi" k tomu donutil) a to tak
absurdně, že o jeho soudnosti vážně pochybují i mírní polointeligenti.
("Prej,
že jako gentleman nic neví vo věku Buzkový, tak ji teda - skorotřicítce,
jako
gentleman, hádá nad čtyřicet. To jseš teda gentleman, bambulo.")
Část národa připisuje Havlovi veletoče neblahému vlivu jeho paní Dagmar,
která
jakoby každým svým činem chtěla dokazovat pravdivost staročeského přísloví
o
nákupech v apatyce. Jiní, nebo titéž, mluví o Havlově kamarile, pro další
za
všechno může Pehe.
Já tvrdím, že to sám Havel je takový. Jeho obraz nám lživě vymodelovala
media, uvěřili jsme jim a proto jsme zklamáni.
Tak nějak se stalo, že president Havel, přestal být pro mě "nespornou
morální
autoritou" a patřím do té poloviny národa, která mu nevěří.
Havel není můj president, ale stále je to president té druhé půlky. Je to
hodně, nebo málo?
