Britské listy

Táňa Zajícová i někteří čtenáři mi vyčítají, že jsem nedávno v přehledu zpráv "Co je nového v České republice" (a už předtím několikrát v Britských listech) zpochybňoval výrazy "pravicový" a "levicový" a přitom jsem v reakci na článek Táni Zajícové upozornil na to, že při informování o návrhu začlenit i středoevropské země do Severamerické zóny volného obchodu cituje jen pravicové či ultrapravicové názory. Tak jak to tedy myslím?

Táňa Zajícová i Tomáš Pecina se mylně domnívají, že mi pravicové či ultrapravicové názory nějak vadí, z toho apriorního titulu, že jsou "pravicové". "Vymítáte ďábla?" ptá se Táňa Zajícová. Tomáš Pecina píše, že snad "mohu být pohoršen 'ultrapravicovou' deformací pisatelčiných názorů, mám však argumentovat ad rem, nikoliv ad hominem".

Zaprvé: proč jsem v článku, reagujícím na text Táni Zajícové, použil slov "pravicový" a "ultrapravicový", když jinde píšu, že tato slova jsou pasé?

To, že jsou pojmy "pravicový" a "levicový" v dnešním světě už vlastně mrtvé, není naprosto žádná speciálně vymyšlená čulíkovská informace - obecně se ve světě debatuje už dosti dlouho o závažné myšlence, že jak svět vstupuje do globální éry, kvalitativně hodně odlišné od veškerých předchozích zkušeností lidstva, (zejména se tato nadcházející éra projevuje zrušením vzdáleností, se všemi dopady, kladnými i zápornými, jaké to bude mít na ekonomiku a sociální soudržnost či naopak rozklad), dosavadní ideologická pravicová či levicová ideologická řešení se projevují jako zastaralá.

Proto je stejně směšná francouzská "levicová" vláda premiéra Jospina či nová, velmi tradičně sociálně demokratická vláda Gergarda Schroedera v Německu, jako britští "pravicoví" konzervativní euroskeptikové, či třeba Conrad Black. To jsou lidé, kteří se z emocionálních důvodů nestačili zbavit ideologických klapek na očích a přidržují se zastaralých řešení, která v nové situaci selhávají.

Některé vlády - možná do určité míry vláda amerického prezidenta Clintona a britského premiéra Blaira (kterážto od Clintona bezostyšně v mnoha oblastech, zejména v ekonomice, opisuje) snad dokázaly trochu se zbavit původních ideologických brýlí a snažit se reagovat pružně a pragmaticky, a předvídat - v Americe se zdá, že je důkazem této pragmatické pružnosti dosti podstatný hospodářský rozvoj; v Británii uvidíme, jak dlouho ta flexibilita a předvídavost blairovcům vydrží.

Je zcela zjevné, že v mnoha částech světa si donedávna "pravicové" či "levicové" strany navzájem kradou ekonomicky a voličsky nejúspěšnější politický program. Ideologie je v dnešní době pasé. Psal o tom nedávno velmi dobře Jiří Jírovec.

Ty, kdo si změny, k nimž v dnešním světě velmi rychle dochází dosud neuvědomili, a setrvávají u ideologických přesvědčení z minulých dob, nazývám "pravičáky" či "levičáky".

Ještě jednou opakuji, že mi svým obsahem nevadí ani "pravicové" ani "levicové" myšlení kromě toho, že každá ideologická konstrukce je zjednodušením skutečnosti a tedy je proto nutně mylná a zavádějící. Sledování ideologií vede do katastrofy. Dokázal to spektakulárně po čtyřiceti letech v Československu komunismus, a pak po necelých deseti letech klausismus. Záporný hospodářský růst zaznamenává Česká republika v současnosti proto, že žádná česká vláda nebyla schopna projevit flexibilitu, operativnost, moudrost a předvídavost. Žádná česká vláda v podstatě nikdy nevěděla a dosud neví (mnoho nynějších českých ministrů ani neumí anglicky) co se děje ve světě - co se živelně chystá.

Jsem stále přesvědčen, že od Táni Zajícové bylo neférové neupozornit ve svém článku, že autoři, které cituje, patří k úzce ideologicky zaměřenému myšlenkovému proudu, v tomto případě k pravici. Myslím, že bylo záhodno poukázat na to, že tyto "nové, zajímavé myšlenky", které nám zprostředkovala, shodou okolností jaksi velmi dobře zapadají do jednoho ze zastaralých ideologických arsenálů posledních let. Táňa Zajícová by měla možná také vysvětlit, proč se pravicovým ideologům, o nichž se zmiňuje, tak líbí myšlenka včlenění Británie či středoevropských zemí do Severoamerické zóny volného obchodu. Bylo by prostě férové to vysvětlit.

V daném případě jsem skutečně považoval za důležitější vyslovit se k formálním aspektům debatního příspěvku Táni Zajícové a k meritu věci samotné až poté.

Je zajímavé, že ideologické dědictví komunismu působí v ČR po téměř deseti letech od jeho pádu pořád silně - tak si Tomáš Pecina myslí, že když někoho označím za pravicového či ultrapravicového, je to pro mě nadávka, snad proto, že tyto výrazy užívalo Rudé právo jako nadávky? Znovu opakuji, že je to atribut zcela neutrální: nevyjadřuji se k politickému obsahu pravicové víry. Jen tím, že na přítomnost ideologie poukazuji, zdůrazňuji, že jde o zúžené, černobílé vidění světa, jehož nekritické nepřijímání může vést k průšvihu.

Nechtěl jsem se původně příliš vyjadřovat k meritu věci, totiž k možnému přičlenění středoevropských zemí do Severoamerické zóny volného obchodu, i když jako první se naskýtají dvě námitky, z nichž první je, že se toto začlenění nejeví zcela praktické, a druhá je, že je velmi pravděpodobné, že by středoevropské země byly v Severoamerické zóně volného obchodu v daleko podřízenějším postavení než v Evropské unii.

Brojím tady v tomto článku proti ideologicky zúženému vidění světa, ať už z jakéhokoliv úhlu - Conrad Black nebo Ken Livingstone.

Pikantní je, že mnozí debatéři na Fóru Britských listů vyloženě zúženě ideologické vidění skutečnosti vyloženě požadují - nechtějí samostatně a kriticky rozebírat nejrůznější názory a postupně tak aproximovat k pravdě. Nechtějí žít ve "společenství otřesených" (Jan Patočka), nevědí, že jedinou autentickou zkušeností v tomto světě je permanentní pochybnost.

Je to přirozeně jejich právo, mít takto zúžený pohled - osobně bych se domníval, že i česká zkušenost posledních osmi devíti let se zjednodušenou ideologií je značně varující. Ale pokud se ani nad tím nechtějí někteří čtenáři zamyslet, je to jejich věc.