Kde ty všechny prachy jsou?
Nějakou dobu jsem váhal, zda mám dát veřejně najevo svoji základní nevědomost ohledně peněz - tedy ne těch vlastních (o nich vím, kam putují, až moc dobře). Pořád jsem s tím bojoval, až přišel impuls ve formě zprávy, že jakýsi investiční fond v USA by zbankrotoval, kdyby do něj skrz skoro přes noc nenapumpovali tři miliardy federálních dolarů.
Zpráva o záchraně byla doplněna fotografii čyř zkrachovanců, kteří ten fond vedli. Nikde sice není řečeno, že člověk, který dostane Nobelovu cenu za ekonomii, musí umět investovat, ale protože z těch čtyř výtečníků měli právě tuhle nobelovku hned dva a třetí byl údajně expert přes finanční operace vůbec, vzbudila tato okolnost ve sdělovacích prostředcích zájem.
Musím připustit, že jsem v prvním okamžiku pociťoval jakési zadostiučinění - laureáti a investujou stejně blbě jako já (tedy s tím rozdílem, že mně žádná finanční instituce na pomoc nepřispěchá).
Jenže o nějaký den později a několik zpráv dál mi totiž došlo, že jim nešlo o investice v tom pravém slova smyslu, totiž podpořit něco "nosného" a pak se podílet na zisku. Tito lidé geniálně, bez kontroly a sofistikovaně využili chamtivost investorů způsobem po nás potopa. Protože mají geniální nobelovské mozky, dovedli k dokonalosti metodu jíž se říká "leverage". Tento anglický výraz je odvozen od slova lever (páka) se používá pro finanční operace, v nichž se vidina snadného zisku jakoby zhmotní do garance, na jejímž základě lze vypáčit z investorů další peníze na další investování.
K pochopení tohoto procesu jsem si vytvořil myšlenkový model: V hospodě se sejdou tři lidi, každý s tisícovkou v kapse. Tato společnost má tedy k dispozici tři tisíce peněz, podložených měnou v kraji obvyklou. V rámci zmíněného modelu vytáhne jeden z přítomných kus papíru, udělá na nej třeba tři křížky rukou vlastní a důvěrně sdělí sousedovi, že má cosi podnikatelského za lubem a že mu ten papírek prodá za pět set a že to je "kauf", protože se bude podílet na jeho zisku a nebo může ten papírek prodat dál, protože až se vesnice dozví o co jde, jeho cena vyletí. Soused tedy koupí a pak se lákání, nabídka a koupě opakuje až ten cenný papír koupí třetí - o stovku dráž tedy za šest set. Na konci tohoto investičního kola má první host 1500, druhý 1100 a třetí 400 + ten cenný papír. Ve druhém kole je papír nabídnut k vedlejšímu stolu, kde sedí Kampelička. Tomu hostinský potvrdí, že podle toho co viděl a slyšel jde tenhle cenný papír na velmi na odbyt a tak Kampelička koupí za sedm set. Tím se první skupina investorů dostane do aktiva, protože k původním společným třem kilům přibylo sedm stovek.
Pánovi od Kampeličky stoupne vidina zisku do hlavy a tak se vydá do okresní spořitelny. Tam se vytasí s tím, že má zdroj cenných papírů, které ponesou a že by si na jejich nákup půjčil a to právě proti cennosti, kterou zrovna koupil. Když sdělí, že i hostinský si myslí, že to má daleko větší cenu než těch sedm set, tak mu spořitelna žádaných sedm stovek ráda půjčí - jsou přece kryté cenným papírem. Pán od Kampeličky má tedy 700 od spořitelny a cenný papír, což je dobrý základ pro investiční fond. Nabídne hostinskému, aby s ním šel do party, když se tak dobře vyzná a má konexe. Koupěj víc takových cenných papírů a proti nim si, když už je na to okresní spořitelna malá, vypůjčí v krajském městě.
Fond roste, Kampelička z něj již dávno oddělil těch původních sedm set, které "tratil" na začátku. Když se pak občas podaří investovat některou z půjček úspěšně a proti rostoucímu obhospodařovanému fondu si půjčit ještě víc, zbyde nejen na dobré živobytí, ale i na obesklenou budovu se znakem fondu a heslem "Svěřte peníze odborníkům" na fasádě. Všechno probíhá hladce, až do chvíle, kdy o cenné papíry tak nějak není zájem a začne se dokonce proslýchat, že Kampelička jejich prodejem nepokryje ani úroky z dluhů. V okresní, krajské a bůhví jaké bance nastane bázeň o půjčené peníze. Ale protože jde o horentní sumy, přispěchá bankéř až z hlavního města a napíše dočasně zachraňující šek.
Nevím, jak čtenář, sám tomu až sem celkem rozumím. Ale dál už ne.
Není mi jasné, kam se poděly peníze, které byly od počátku ve hře. Přesněji řečeno, nevím, proč by měla vypuknout krize kvůli tomu, že kdosi kdesi narušil ilusi, že růst už tak přemrštěných cen akcií bude dál pokračovat. Až do této chvíle se totiž nedělo nic neobvyklého. Kdo včas prodal, vydělal - a naopak. Část peněz je možná někde ve štrozoku, neboli slamníku, připravená na nákup akcií, až se doba polepší. Ale ten zbytek přece obíhá - každý koupený Mercedes dal práci dělníkům v automobilce, abych zůstal v představitelné rovině.
Před nějakým časem se v Kanadě mluvilo o miliardových ztrátách investorů do společnosti Bre-X. Ta vydala akcie, aby financovala průzkum údajně největšího ložiska zlata. Ve vhodnou dobu pak pustila do světa zprávu, že ho tam je pro všechny, až oči přecházejí, čímž cena akcií vylétla astronomickou rychlostí vzhůru. Ti, kteří nakoupili akcie za pár šupů byli najednou papírově milionáři a někteří z nich, ukázali tyhle papírky v bance a ta jim ráda půjčila (na jiné akcie, na nový dům). Na jedné straně páky byl příslib takového zisku, že tím druhým snadno posunuli trochu oběživa směrem k sobě. Pak se ovšem ukázalo, že jediné zlato ve hře je to, které obohatilo geologické vzorky těsně před jejich analýzou a že akcie oné společnosti mají cenu tak nejvýše pro sběratele důkazů lidské chamtivosti.
Jenže zase jsme u společného jmenovatele oběhu peněz. Peníze dočasných milionářů, ty papírky podložené prací a aktívami, jak kdysi stávalo na odružstevníkovaných bankovkách, někde fyzicky existují. Nebo se snad mýlím?
Jiří Jírovec
