Hlas lidu:
Můj senátor?
Říkají o mě, že jsem pruďas. Malej a vzteklej.
Tak to říkají.
To je snad jediné, v čem si moje žena rozumí s mojí matkou.
Máma ovšem ví mnohem víc, dodává totiž zpravidla “to má po tátovi" což táta zpravidla odmítá slovy “tak vo kom se bavíme, vo mladym, nebo vo mně" a bere krabičku cigaret a po prásknutí dveřma odchází trucovat na zahrádku k rajčatům. Aby toho nebylo málo, máma za ním z okna pokřikuje “a nekuř furt tolik" a táta jen pouští páru. Já na něj zase zpravidla volám, “že máme novej zákon vo rodině, a že mám novýho právníka, a ten že nás těch bab už nějak zbaví, a jinak, že je taky řešení houpnout fén do vany, že kdyby se na to náhodou přišlo, že to nebyla nešťastná náhoda, tak by nám stejně dali jen tři roky s barevnou televizí, protože by každej soudnej soudce pochopil, že s takovejma babama se žít prostě nedá".
Načež jsem také vypuzen k rajčatům.
Tím chci říci, že o zběsilosti své povahy vím, a bez ustání s ní zápasím.
Jsou chvíle, kdy mě ale vztek přemůže. Třeba když se musím celej pivovarskej kopec plazit za avií nahybnutou nealkoholickejma láhváčema, nebo když se v nedělní Sedmičce objeví dvojdomek Píťa. Pak kleji bez zábran a kazím našemu nezletilci slovník.
Jakej Píťa? Ale, znáš ho. Ten malej, kulaťoučkej, romantickej komunista. Z bolševického papaláše synek, prej polepšenej v demokrata. No ten, s tím indiánským jménem “Ten co slyší trávu růst".
Mistr konsensu, vcítění se, a sraní si na hlavu. No, jasně, ten, co se stal náčelníkem senátu silou jednoho, protože svého, hlasu. No vidíš, a pak že prej mu nemůžu přijít na jméno!
Senát, rada starších, tak nějak to je, nebo ne? Ústavodárci, když si tuhle bejkárnu vymýšleli jako odkladiště pro bejvalý federální poslance, si tak nějak asi chtěli posichrovat, aby se mezi ně nedostal nikdo rovnej. Proto předepsali, že musí mít každej senátor najeto v dobách reálsociálismusu minimálně čtyřicet let. To je minimálně dvacet dospělých let hrbení se, dvacet let držení huby a placení příspěvků ROHatejm.
Ksakru, chcípnout do Bosny osumnáctiletýho kluka klidně pošlou, ale do senátu - tak to prrr, tady jde o moc důležitý věci na to, aby to udejchal nějakej mlaďoch. Není to na facku?
Ale Píťa není můj senátor, kandidoval přece někde na Vysočině. Ne že by jako byl odtamtaď, to zas ne, ale má k tomu kraji “svůj zvláštní vztah". Dvakrát tudy totiž projížděl a jednou měl dokonce i stažený vokýnko.
Můj senátor taky není od nás. Jsem sice popovickej kozel, ale trvale jsem hlášen ve stověžatý. Taky kvůli autu. Nechci, aby na každým semafóru na mě pořvávali voražený Pražácí: “tak, co je, hni s tou károu, burane" tak, jak jim velí mravní kodex řidiče vozu s poznávací značkou začínající na A.
Tak senátor, kterýho jsem nafasoval, je nějakej Klausner. Vlastně o něm nic nevím. Jen kdysi, před volbama zaperlil jako pornostár na nějakém falzifikátu (paní Paříková si ale myslí, že to falzo nebylo, páč mu to prej kouká z vočí, a na to má paní Paříková teda čuch).
Vlastně, pak se ještě jednou zaskvěl v světle ramp, když chtěl vystěhovat z Nuslí všechny, co neplatěj obci něco déle činži, ale protože množina těchto je totožná s množinou našich čmoudů (jen si smlsni Andrewe) byl osočenej z rasismu, návrh neprošel a neplatící bubáci zůstali tam kde jsou.
Páč nejsem z Nuslí (Andrew asi taky ne), tak si mě tím moc nenaklonil ale ani nerozhněval (řekni fuj, Andrewe). Že by pak pro mě udělal něco jinýho moc nevim.
Vlastně o senátorech je vůbec málo vědět, snad jen když se vožerou a bouraj auta a pak to zatloukaj, nebo když se pro změnu zlískaj jak děla, a blbě v senátu žvaněj a nějakej nepřítel lidstva to vynese ven.
No jasněže, slyšel jsem ty blafy, o ústavní pojistce, záruce demokracie a tak. Kecy. Když se chce, přemalujou si papaláši ústavu, jak se jim líbí, jako tuhle s těma předčasnejma volbama.
Říkám, kecy.
Šlo o šuplík pro federály a když to neklaplo, nevadí. Šuplík se hodí vždycky. Zašoupne se tam huhlavej jezevec Benda, co se mu tak dlouho hledalo bidýlko od inšpektóra armády po Wiesenthala na bolšány, korýtko se najde pro politické turisty - sociálistu Vyvadila, polepšenýho soudruha Rrrychetskyho i tentokrát zase “křesťana" Pitharta.
Honza Rumlů, ten náš David Copperfield - aneb mistr odchodu naší politické scény, se už těší, že si bude v senátu nahřejvat prdýlku, na senát se třese i cop nášeho nekonvenčního mistra kaňky a břitkého slova. (Ten si prej rozparceloval berounskej okres jak spojenci Drážďany na čtverce a bude tam sypat a sypat...)
Nechci žádnej senát, nic mi nedává, jen bere. Nejsem sám, senát nechce dobrých 80-90 procent Čechů . Ale to je fuk. Těch pár fouňů nahoře se může akorát tak vykašlat na mínění národa, a na celou demokracii. Jsme prostě nedospělí, nesvéprávní, nerozumíme, nechápeme. A ještě, přece byla by narušena trojjedinost, Presidenta, Premiera a Ducha ústavy.
Prd na tom, že se senátních voleb z protestu proti instituci senátu nezúčastnily tři čtvrtiny obyvatel vlasti. Prej že, když se nám nelíbí senát, máme volit partaje, co v programu maj jeho zrušení, povídal hloupej Honza R. (to jako abychom zblbli a volili repy nebo komanče, Jeníčku?).
Nejvíc mě ale štve, že k senátním volbám jsem musel jít, ač si senát nepřeji. Věděl jsem, že ti druzí tam u voleb budou jak jeden muž (vlastně soudruh). To mě fakt žere a hněvá.
Říkám, jsem děsně vzteklej a velmi, velmi se snažím se naučit ovládat.
Můj senátor a můj senát mě moc šancí k tomu ale nedává.
7.10. 1998
(Tento článek vyjadřuje mínění stálých hostů velkopopovické restaurace Na Stadionu - JP)
