úterý 8. prosince

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Volby v Jaroměři:
  • Je to dobře nebo špatně? ODS a US zvolily v Jaroměři zástupcem starosty člena KSČM Roger Scruton:
  • Ve východní Evropě věhlasný "pravicový" filozof je většinou považován v Británii za bigotní nežádoucí osobu . Ač provokatér, je podle listu Sunday Times autorem zajímavých myšlenek Debata o jaderné energii:
  • Kanada: Ekologické problémy na začátku výrobního procesu (Aleš Zeman)
  • Jak byte chtěl vyrábět elektřinu vy, pane Saxonbergu? (Petr Vařeka) Jak Amerika bojuje proti korupci:
  • Espyho úplatkářský případ před porotou Reakce:
  • K britské televizní diskusi o Pinochetovi (čtenář)
  • Čeští politikové vůči projevům rasismu nemlčí - poděkování (Jan Mezdříč)
  • "Život, který si lidé v ČR nevybrali...?" (Josef Schrabal)
  • Dopis pana Pavlíka do BL (Sepp)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • V ČR mnohými obdivovaný filozof Roger Scruton je považován britským akademickým establishmentem za bigotního pravičáka - a živí ho nyní v podstatě východoevropské vlády. Přesto je Scruton brilantní myslitel, argumentuje týdeník Sunday Times

    Začátkem osmdesátých let se postavil Roger Scruton na klavír ve svém bytě v londýnské intelektuálské čtvrti Notting Hill a požadoval od shromáždění konzervativních univerzitních učitelů, aby zahájili ofenzívu a zlikvidovali liberální establishment. Zdálo se, že konzervatismus ovládne britský akademický život. Vznikla revoluce, píše Sunday Times, a Scruton byl její Lenin. Scruton však je podle autora rozhovoru se Scrutonem v Sunday Times, Briana Appleyarda, novináře specializujícího se současné myšlenkové trendy, daleko chytřejší, než byl Lenin. Scruton přivedl podle Appleyarda filozofii k životu. Sloučil ji s kulturní historií a stal se autorem neobyčejně přesvědčivých a často krutě útočných polemik, zaměřených proti dnešnímu západnímu způsobu života.

    Konzervativní revoluce však selhala, píše dále v britském týdeníku Appleyard. Thatcherismus, v nějž vkládaly scrutonovské kádry tolik naděje, se odvrátil od kulturního konzervatismu a přijal primitivní hospodářský racionalismus. Na univerzitách se sice podle scrutonovců "levice" cítila zasažena, ale nikoliv poražena.

    Scruton vyjádřil otevřeně pohrdání vůči celému britskému akademickému establishmentu a britský akademický establishment ho vyvrhl. Scruton rezignoval na své místo univerzitního profesora v Birkbeck College na University of London, přijal místo na část úvazku na Bostonské univerzitě, a pak přestal učit i tam a vrátil se na tichý anglický venkov v jižním hrabství Wiltshire, kde rád jezdí na koni. Vždycky se ucházel o mladší dívky, teď má mladou ženu a právě se mu narodil syn.

    Scruton nyní žije z honorářů za své články a knihy (občas píše sloupek pro deník Times, články to bývají někdy přemýšlivé, jindy kontroverzní. Scruton v osmdesátých letech pomáhal pašovat do komunistického Československa konzervativní literaturu a naučil se proto sám česky, nedávno argumentoval v deníku Times, že je obecné kulturní povědomí v Čechách v dnešní době daleko silnější, než jaké je v Británii ) a také z peněz, které dostává od soukromé firmy, které organizuje kulturní poradenství pro vlády zemí ve Východní Evropě. Většina zájmu o Scrutona zdá se nyní pochází z Východní Evropy.

    Za éry Margaret Thatcherové redigoval Roger Scruton konzervativní časopis The Salisbury Review, kdysi vysoko hodnocený i nenáviděný jako platforma nové ultrakonzervativní thatcherovské intelektuální elity. Na mně osobně, poznamenává Jan Čulík, časopis příliš velký dojem neučinil. Možná je tento soud příliš příkrý, ale řekl bych toto:

    Británie má obrovské trauma soukromých internátních škol pro bohatší a bohaté lidi. Ve vyšších středních vrstvách bývá zvykem, že svého syna či dceru takovíto bohatí rodiče pošlou ve věku devíti nebo deseti let pryč z domova, na celý rok do přísné internátní školy, izolované od světa. Britská televize několikrát vysílala dokumentární filmy o tom, že je tato výhost dětí od rodičů do nepříjemného, přísného, školského světa, pro ně emocionální i mentální katastrofou. I britský princ Charles a další příslušníci královské rodiny svědčí o tom, že pobyt v internátní škole doslova nenáviděli.

    Absolventi internátních škol jsou dlouholetým pobytem v izolaci v nich poznamenáni doslova na doživotí. Možná právě z  těchto internátních škol pramení tradice tzv. "stiff upper lip", potlačování emocí a dodržování disciplíny za každou cenu.

    Četbou Salisbury Review jsem nabyl dojem, že je to časopis, který si pro sebe navzájem píší absolventi internátních škol pro bohaté, kteří jsou odtrženi od normálního světa a nevědí o ničem nic. Ale, jak říkám, opakuje Jan Čulík, možná je tento soud příliš příkrý. Brian Appleyard obdivuje v týdeníku Sunday Times Scrutonovo dílo - proud románů, knih o estetice architektury, dvě "brilantní analýzy současné filozofie" a nyní jeho nejnovější knihu, An intelligent Person's Guide to Modern Culture, Průvodce inteligentního člověka moderní kulturou.

    Tato nejnovější kniha je stručnou, ale hutnou anatomií historie pojmu kultury a velmi ostře odmítavou diagnózou nynějšího stavu. Scruton v díle "ostře ba brilantně" (Appleyard) napadá pop music, francouzské intelektuály a současné umění. Scruton interpretuje pop music jako neohrabané umění "nového lidského druhu". Pop music je "nereálná extáze," píše Scruton, " která proniká i do všeho, co je skutečné a pošpiňuje to. "

    Francouzští filozofové Jacques Derrida a Michel Foucault dělají podle Scrutona "ďáblovo dílo" a současné vysoké umění podle Scrutona vůbec "není novou formou umění, ale jen složitou hrou na umění, předstíráním jeho oceňování a předstíráním kritiky."

    Scrutonova kniha ostře kritizuje současnou západní kulturu a pochybuje dokonce i o našich schopnostech vytvořit smysluplný domov pro naše děti. Přicházející generace, píše Scruton "nemají žádnou náboženskou víru, mají jen slepé pověry, nemají žádné dospělé vzory, ale jen zkušené cizince, kteří si chvíli hrají na maminku a tatínka a pak najednou odcházejí, jak přišli, bez vysvětlení. Jejich sociální aspirace jsou odvozeny z reklamy a z rocku a popu. Uspokojování jejich žádostí není nikdy odložena ani na okamžik, aby mohla vzniknout alespoň šance na vyšší život - život oběti, v níž má místo svatost."

    Scruton je autorem celé řady polemických útoků: proti homosexuálům, proti právům zvířat, proti pop music, o tom, jak je dobré, správné a krásné lovit na britském venkově lišky (fox-hunting, hony na lišku, mají zvlášť ďábelské místo v hodnotovém systému britských liberálů - je to totiž zábava vyšších venkovských tříd, při niž jsou lišky podrobovány krutostem - mimo jiné i roztrhání psy za živa. Nebyl by to Scruton, aby se otevřeně nepostavil na obranu těchto zvyků).

    Scruton se dostal do ostré polemiky s velkým britským filozofem sirem Isaiahem Berlinem. Byl kritizován jako bigotní omezenec z vyšších tříd. Britská levice ho doslova nenávidí. Scruton přiznává, že ho to bolí.

    "Stávám se terčem obrovského množství kritiky od lidí, kteří se ani nesnaží pochopit, co říkám. Nevím, jak je to možné," stěžuje si. "Je zjevné, že když vás jednou identifikují jako pravičáka, dostanete se do kategorie odporných lidí jako je Hitler nebo Mussolini, kdežto, když jste levičák, jste zařazen do kategorie zdánlivě příjemných a slušných lidí."

    Podle Briana Appleyarda máme však ignorovat povrchní polemiky na stránkách novin a měli bychom se raději snažit číst Scrutona samotného. Nejzajímavější je prý právě jeho kniha o moderní kultuře. Je to jedna z jeho nejlepších knih a je to v každém případě velmi syntetické vysvětlení nejtypičtějších charakteristických rysů dnešní západní kultury.

    Katalyzátorem pro vznik knihy byl Boston. Na této neposkvrněně konzervativní univerzitě v obležení čelil Scruton krizi humanitních věd.

    "Američtí studenti jsou daleko zaostalejší než britští", argumentuje Scruton, "protože americké školství je strašlivé. Vzhledem k tomu, že ale platí za vysokou školu až 25 000 dolarů ročně, velmi intenzívně usilují všechno dohnat. Mají zcela otevřenou mysl, ale vůbec nemají kulturu."

    V Bostonu učil Scruton kurs pro postgraduanty o hudební teorii. Když psali studenti seminární práce, většina z nich nemohla užívat příkladů z klasické hudby, protože ji vůbec neznají. "Psali pořád jen o skupině Nirvana, a tak," konstatuje Scruton. "Tak jsem ty sračky musel poslouchat a snažit se pochopit, co se na tom lidem může líbit. To mě inspirovalo k tomu, abych se začal zamýšlet nad rockovou hudbou."

    Scrutonovy myšlenky jsou znepokojující. "Začnete přemýšlet o mladých lidech a o tom, odkud pocházejí jejich představy o tom, co má nějakou hodnotu." Scrutonova kniha hledá kořeny tohoto hodnotového vakua. Začíná od racionální deziluze, která postihla svět v období osvícení, když nahradil tradici a autoritu demokratický konsensus.

    Pak v období romantismu bylo náboženství nahrazeno vysokým uměním. Náboženství přestalo být zdrojem transcendentna a jeho zdrojem se stalo umění. Nakonec, v modernismu, se vysoká kultura naposledy zoufale pokusila vybudovat útržky civilizované kontinuity v jeden celek.

    (Zní to zajímavě, tato argumentace, ale je skutečně přesvědčivá? Například, byla předdemokratická "autorita a tradice", jejíhož rozkladu Scruton tak lituje, skutečně kvalitnější a lepší než posléze vzniklý demokratický konsensus? Kdo to rozsoudí?)

    Společná kultura však v období modernismu byla nahrazena masovou lidovou kulturou a vysoké umění ztratilo svou roli.

    Nyní žije s důsledky tohoto vývoje, v technologickém světě, který je neobyčejně efektivní při vytváření prostředků, je však neschopný definovat cíle.

    (To vůbec není nová myšlenka, najdete ji v Karlu Čapkovi už ve dvacátých letech.)

    V tomto vakuu, argumentuje Scruton, nezbývá skoro vůbec nic cenného. Lidová kultura je pasívní a nihilistická, vysoká kultura není ničím jiným, než předstíráním. (Je to skutečně tak? Je veškerá vysoká kultura jen předstíráním?)

    "Bohužel, protože jsem filozof," konstatuje Scruton, "říkám otevřeně, co si myslím, že je pravda, i když to není příliš chlácholivé. S nepříjemnou pravdou se dá žít jen potud, pokud máte k životu ironický a humorný přístup, a to vyžaduje tvrdou práci."

    Hlavní potíž je náboženství. Scruton nemá náboženskou víru. "V moderním světě prostě nemůžete věřit v náboženství, i když je možno víru respektovat. Zároveň má člověk povinnost nežít ve skepsi. Skepse by se měla považovat za osobní poškození nebo tragédii. Měli bychom skepsi definovat jako odmítání se angažovat v životě a ve světě, nikoliv jako svého druhu angažovanost."

    Scruton se ztotožňuje s Konfuciem a je přesvědčen, že jediná možná cesta je cesta zpět do minulosti. Chce pěstovat schopnost truchlit. "Lidé mají schopnost si pořádně uvědomit hodnotu života teprve tehdy, když truchlí, poté, co život přestal existovat. Potřebujeme se naučit truchlit, zkoumat to, co bylo a vidět do v celé slávě."

    (Otázka je, zda není tento romantizující idealistický konzervatismus poněkud zavádějící...)

    Scruton ovšem hájí hodnoty a významy, které už v lidové kultuře neexistují. Jedinou obranou proti tomu je prý, že musíme žít, "jako by na věcech absolutně záleželo, jako by lidská říše měla věčnou, absolutní hodnotu". Jen tak budeme totiž schopni se navzájem plně vnímat v naší absolutní etické realitě. Z toho by mělo vyplývat dodržování rituálů, v klíčových momentech života, které spojují lidský život s nadlidskou realitou.

    Je to prý možná všechno jen fikce, ale je to potřebná fikce, argumentuje Scruton: "Útěcha plynoucí ze skutečností, které si jen představujeme, není neskutečnou útěchou."

    I Appleyard nachází ve Scrutonovi určité absurdní a kontroverzní rysy. Jeho obhajobu honů na lišku shledává absurdní a infantilní, stejně jako jeho obranu tradičního anglického venkovského života, který nyní přežívá jedině v důsledku nerealistických zemědělských dotací z Evropské unie. I občasná Scrutonova obrana literárních i politických mediokrit vyvolává podle Appleyarda podezření, že Scruton není vždy tak seriózním myslitelem, jak lze soudit z jeho nejlepších knih, ale že je to prostě provokatér.

    Podle Appleyarda je možné, že je Scruton prostě jen "rodilý disident, který, kdyby musel v britské společnosti čelit předevšm konzervativnímu establishmentu, stal by se z něho nadšený levičák, jen pro tu možnost provokovat, tak jak je z něho dnes nadšený "konzervativec".



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|