Co věda zjistila o spánku
(Upozorňuju na poznámku na konci tohoto článku.)
25. března 1997 narazila kontejnerová nákladní loď Cita s výtlakem 3000 tun na útesy u ostrovů Scilly, nedaleko Velké Británie. Posádka musela být odvezena pryč vrtulníkem, loď se rozlomila a potopila. O sedm týdnů později jiná loď havarovala a narazila na jeden z padesáti čtyř kontejnerů z lodi Cita, které plavaly v moři a dosud je nikdo nevylovil.
Při vyšetřování nehody se ukázalo, že všech osm členů posádky v době ztroskotání spalo. "Ekonomicky kompetitivní" pracovní rozvrh, vnucený jim firmou vlastnící loď Cita jim neumožňoval, aby odpočívali 10 statutárních hodin z každých 24. Hlavní důstojník spal předchozí noci jen tři hodiny.
V moderním katalogu katastrof, spojených s nedostatkem spánku, je ztroskotání lodi Cita jen relativní maličkostí, napsal týdeník Sunday Times. Havárie v Černobylu, jaderná nehoda v America na ostrově Three Mile Island, výbuch raketoplánu Challenger, při němž zahynuli čtyři astronauti, i katastrofa tankeru Exxon Valdez - ve všech těchto případech byl přítomen ospalý personál, který učinil v kritickou chvíli nesprávná - anebo neučinil žádná - rozhodnutí.
Cenou za členství v globální ekonomice je rostoucí spánkový dluh, alespoň u těch, kteří si chtějí zachovat zaměstnání. Zdá se, že lidé v současnosti spí každý den přibližně o 90 minut méně než před sto lety. Podle výsledků American National Sleep Foundation spí ve Spojených státech nyní 64 procent lidí méně než osm hodin denně a 32 procent lidí méně než šest hodin denně.
Podle jednoho britského průzkumu z roku 1995 spí Britové průměrně 7 hodin a 12 minut, o pětadvacet minut méně než v roce 1990.
Ovšem nedostatek spánku způsobuje, že lidé jednají daleko hloupěji než normálně. Přímý vztah mezi nedostatkem spánku a poškozenou mentální výkonností byl dosud potvrzen už asi 60 studiemi. Jedna hodina ztraceného spánku znamená ztrátu jednoho bodu IQ. Při ztrátě každé další hodiny spánku přijdete o dva body IQ. Narůstá to. Jestliže řádně nespíte a zkracujete si dobu spánku každou noc o dvě hodiny po celý týden, v pátek jste si snížili inteligenci o patnáct bodů. Normální lidé, kteří mají IQ 100, začínají jednat jako mentálně zaostalí s IQ 85. Ale i chytřejší lidé s IQ 115 jednají hloupěji. Přestává jim fungovat krátkodobá paměť, stejně jako pružné myšlení. Začnou mluvit frázovitě a jednat automaticky. Nedokáží si podržet v hlavě složité záležitosti.
Podobně jako kouření, pití alkoholu a nedostatek sportu, dlouhodobý nedostatek spánku způsobuje špatný zdravotní stav ve středních letech a předčasnou smrt, hlavně v důsledku vysokého krevního tlaku a srdečních komplikací a potíží s cholesterolem. Typické je, že u Řeků, kteří přestali odpočívat během siesty, vzrostlo výrazně procento infakrtů. Dosud se však přesně neví, jak nedostatek spánku poškozuje zdraví. Imunologie spánku je nová věda a výsledky výzkumu jsou dosud rozporné.
Nejvíc zřejmě škodí zdraví stres, který doprovází dlouhodobý nedostatek spánku. Zejména nebezpečná je práce na směny. Většina obyvatelstva se nikdy práci na směny nepřizpůsobí. Když je člověk v konfliktu s vlastními biologickými hodinami, zpětinásobuje se nebezpečí infarktů, ztrojnásobuje se nebezpečí mrtvice a vznikají gastrické choroby, deprese a neplodnost. Práce na směny by nebyla tak ničivá, kdyby se směny měnily po směru hodinových ručiček: pracovat nejprve ve dne, pak večer, pak v noci. To by tělu umožňovalo navracet se k normálu v poloviční době. Avšak z ekonomických důvodů je tomu běžně obráceně. Kdyby mohli lidé pracovat "po směru hodinových ručiček", vznikly by mezery a znamenalo by to, že by firma musela platit přesčasy.
Už jen jednohodinový nedostatek spánku má velmi výrazný záporný vliv. Pokaždé na jaře, kdy se přechází na letní čas, a den má tedy jen 23 hodin, po čtyři následující dny po přechodu na letní čas dochází k výrazně zvýšenému počtu automobilových nehod. I za normálních okolností způsobuje 23 procent dopravních nehod na britských dálnicích ospalost. Po 17 hodinách bez spánku jsou řidičovy reakce zpomaleny natolik, jako kdyby měl v krvi alkohol.
Podle amerických vědců spíme stále podle prehistorických zvyklostí. Dt. Tom Wehr z National Institues of Health v americkém státě Marylandu nechal žít skupinu dobrovolníků podle přirozeného světla v zimě - bez elektrického osvětlení. Uložili se k spánku, jakmile se setmělo. Nakonec spali ve dvou etapách. První etapa byla večer a trvala asi tři až čtyři hodiny. Druhá k ránu, a trvala stejně dlouho. Mezi tím bylo období tichého odpočinku. Po prvním období spánku se dobrovolníci spontánně probudili. Období tichého odpočinku trvalo asi dvě hodiny a velmi se odlišovalo od normálního bdělého stavu. Byl to jakýsi "pozměněný", třetí stav, meditativní a poklidný.
Wehrovu teorii archaických zvyklostí spaní potvrdil historik Roger Ekirch na technické univerzitě ve Virginii. Deset let studoval lidské chování v noci. Zjistil - studiem materiálu v Odysei, v historických dokumentech až do roku 1800, že existovala dvě období spánku, takzvaný "první" neboli "mrtvý" spánek a druhý, ranní spánek. Bdělé období uprostřed se nazývalo vigilie. Lidé takto měli ve zvyku spát, a my jsme to mezitím zapomněli.
Siesta je také výrazem pravidelných denních biologických rytmů. V každých 24 hodinách se nám dvakrát zpomaluje metabolismus: mezi jednou a čtvrtou hodinou ranní a mezi jednou a čtvrtou hodinou odpolední. Snažíme-li se jít spát v devět hodin večer, i po obtížném dni, to je nejobtížnější doba, kdy usnout. Ať jsme unaveni jakkoliv, tělo má své vlastní hodiny. Proto také stačí k osvěžení odpoledne patnáctiminutový spánek a nezpůsobí nespavost v noci.
Známými stoupenci siesty byli nejproduktivnější lidé v historii: Leonardo, Napoleon, Einstein a Churchill, který radil: "Mezi obědem a večeří se musíte trochu prospat. Uděláte víc práce."
Až do roku 1950 se vědci domnívali, že spánek je obdobím, kdy je mozek v podstatě v nečinnosti. Avšak, jak bylo zjištěno téměř náhodou v roce 1953, existují dva druhy spánku: hluboký spánek pomalých vln (SWS), k němuž dochází většinou v první části noci, a ten se střídá s obdobími spánku rychlých očních pohybů (rapid eye movement, REM), kdy se odehrávají sny. Spojení mezi funkcí mozku a mozkovou činností byl velký objev. Mozek však zůstává víceméně neprozkoumán, a tak je spánek do značné míry pořád tajemstvím.
Většina prášků pro spaní řádně nefunguje - působí ospalost, ale celkově spíše problém nespavosti jen maskuje. Proto se neurochemikové nyní velmi snaží objevit skutečný spací faktor - tělesnou chemikálii, která vyvolává spánek přirozeným způsobem.
Harvard Medical School nedávno dokázala, že vyspíte-li se dobře, následujcího dne budete jednat podstatně inteligentněji než dne předchozího, při některých duševních operacích až o čtyřicet procent. Vědci si postupně uvědomili, že spánek typu REM není jen odpočinek, ale že je to aktivní stav, který je velmi důležitý pro tvorbu paměti a pro učení. Důkazy o tom, že mají asi pravdu, vyšly najevo začátkem osmdesátých let, ve studiích o tom, jak se krysy učí identifikovat nové území. Když byly krysy umístěny do bludiště, ukázalo se, že následovala neobvykle dlouhá období spánku typu REM. Ukázalo se, že krysy homeostaticky přizpůsobovaly množství spánku typu REM požadavkům učení. A když byly umístěny do bludiště následujícího dne, po spánku se jejich znalost bludiště podstatně zlepšila ve srovnání s tím, jaká byla předtím.
Z dalšího výzkumu vyplynulo, že proces učení se týká dvou paměťových center: hippocampu a cortexu. Během spánku spolu obě tato centra komunikují. V první etapě spánku (SWS) "hovoří" hippocampus, v druhé etapě (REM) "mluví" naopak cortex. Posiluje to paměť. Druhý den umíme víc, protože jsme to celou noc opakovali.
Ale každé z obou paměťových center je specializováno pro jiný druh paměti. Hippocampus zaznamenává tzv. "deklarativně explicitní" materiál: vaše křestní jméno, co se stalo dnes, plus události velkého dopadu: kde jste byli, když jste se dověděli, že byl zavražděn prezident Kennedy. Celkem vzato je však hippocampus jen jakousi "přípravnou miskou" pro paměť. Mnohovrstevnatým, asociativním "skladem" paměti je cortex. Specializuje se na procedurální, implicitní paměť - například jak se lyžuje nebo jak se jezdí na kole a na vizuální pomůcky paměti. Když si nemůžeme na něco vzpomenout, necháme to být, a cortex to za chvílí z paměti vyloví.
Hippocampus zaznamenává fakta, ale cortex dokáže pracovat asociativně a v kontextu. Ve spánku typu SWS konstatuje hippocampus: "Stalo se toto." Ale ve spánku typu REM na to reaguje cortex: "To mi připomíná, že..." nebo "Jiným způsobem se o tom dá uvažovat takhle..." Proto je rozumné, máme-li problém, se na to jít vyspat.
Vědci v současnosti dělají testy vizuálního poznávání. Testované osoby mají rozeznávat sady předmětů periferním viděním. Testy se dělají večer a pak znovu ráno. Průměrné zlepšení výsledků přes noc je 24 procent, ale vyskytlo se zlepšení i o 40 procent. Zlepšení výsledků je přímo úměrné množství spánku typu SWS v první čtvrtině noci a množství spánku REm v poslední čtvrtině noci.
Každý člověk má každou noc čtyři až šest snových sekvencí. Během dne fungují lidské smysly víceméně jako filtry. Blokují vnímání toho, co je podružné pro to, co zrovna děláme, aby nedošlo k smyslovému přehlcení. Hippocampus řídí naši činnost, zatímco cortex, zdánlivě v nečinnosti, absorbuje atmosféru, charakterové zvláštnosti a vedlejší zápletky a připravuje si to k přehrávání během spánku typu REM. Spící mozek velmi silně spoléhá na obrazotvornost, metafory a symbolismus.
James Watt nemohl přijít na to, jak to udělat, aby části motoru mohly volně rotovat. Usilovně o tom přemýšlel, a pak se mu zdálo o tom, jak z oblohy padají roztavené kousky kovu a jak chladnou, žhavé kapky se proměňují v kuličky. A tímto způsobem se nejprve skutečně vyráběly kuličky pro ložiska.
Při vědeckých objevech hraje velkou roli logika, a proto mnoho z nich je důsledkem hypnagogického polo spánku. August Kekulé von Stradonitz, když se snažil objevit molekulovou strukturu benzénu v polospánku snil o hadech, kteří požírají vlastní ocas. Albert Einstein, proslulý polospánkem , nazýval tento proces "kombinační hrou". Složité vzorce mu vířily hlavou a nakonec z nich vznikl systém.
Velmi intenzívně využívala moci snů skupina malajských kmenů Senoi, která byla objevena ve třicátých letech našeho století. Kultura kmenů Senoi, od té doby zničená, byla v podstatě založena na snech - na představě, že bdělý stav i snění jsou stejně důležité. Každé ráno se v kmenech konaly snové poradny. Všichni vyprávěli své sny, zejména děti. Děti se učily přenášet určitou míru vědomí z bdělého stavu do snů. Když se jim zdálo, že létají nebo padají, bylo jim řečeno, ať se pokusí přistát někde, kde je to zajímavé, ať hledají něco cenného a přinesou to do bdělého života. Příslušníci kmenů Senoi tvrdili, že žijí bezkonfliktně a bez násilí, každý člověk podle svých potřeb. Noční můry znamenaly pro kmeny Senoi, že má člověk, jemuž se zdají, ve své duši nepřátelského "ducha". Když byly děti pronásledovány noční můrou, bylo jim řečeno, ať před ní neutíkají, ať se obrátí a mučiteli čelí tváří v tvář. Mučitel se promění v přítele nebo ve sluhu. Pokud chce mučitel bojovat, člověk, jemuž se noční můra zdá, má bojovat až do smrti.
Dnes je to standardní léčebná metoda pro navracející se noční můry.
V takzvaných živých snech si je člověk nejen vědom, že se mu sen zdá, ale může určovat, co se ve snu děje - může si koupit obsah celého obchodního domu, pokud se mu chce, debatovat s Aristotelem, vyhrát mistrovství světa ve fotbale, milovat se, s kýmkoliv chce.
V současnosti je na trhu několik pomůcek pro vyvolávání živých snů, zejména v Americe. Nejjednodušší je bzučák, který se načasuje a zazní do snu, aby si člověk uvědomil, že si může se snem dělat, co chce. Někteří psychiatři ale varují, že živé sny znamenají určité nebezpečí. Někteří lidé se oddávají živým snům s takovým nadšením, že se na nich stávají téměř drogově závislí. Jiní je těžko rozlišují od bdělé skutečnosti. Jeden psychiatr znal jednu dámu, která za volantem občas vrazila kolem do obrubníku. Pokud následovala rána, uvědomila si, že je to ve skutečnosti. Pokud se přitom vznesla nad střechy města, byl to sen. Nebyla si ale jista, dokud nevrazila tím kolem do obrubníku.
Toto je shrnutí rozsáhlého materiálu z týdeníku Sunday Times ze 17. ledna 1999. Informace v něm uvedené jsou citovány s přímými odkazy na výzkumná střediska, z nichž údajně pocházejí. Tyto podrobnosti jsem vynechal. Spolehlivost informací nemohu posoudit. Jeden český lékařský odborník ve středu ráno napsal:
Vazeny pane Culiku,
Ve clanku o spanku jsou chyby.
Nektere jsou patrne dilem autora originalu, jine mohou byt veci prekladu.
Hipocampus ani cortex (mozkova kura) pametovymi "centry" nejsou.
Clanek zcela vynechal funkcni oblasti mozkoveho kmene, ktere se podileji na regulaci REM faze, a ktere jsou klicove.
Zda ma REM faze neco spolecneho s pameti, je otazka.
Spici mozek na nic nespoleha.
Vsechny dosud zkoumane prirodni narody (s jedinou vyjimkou) mely a maji ve snech (mereno tzv objektivni analyzou snu) vic prvku agrese/nasili nez maji lide v prumyslove rozvinutych zemich, z nich tam maji nejvic agrese Americane.
Navod s bzucakem muze byt u nekterych lidi zivotu nebezpecny.
Takže dodávám: údaje o roli hipocampu a mozkové kůry při zpracovávání informací jsou přímou citací výroků dr. Boba Stickgolda z Harvard Medical School ve Spojených státech.
Odstavec o přehrávání denních zkušeností během spánku typu REM je citacemi od Dr. Petera Fenwicka, z Royal College of Psychiatrists, autory knihy The Hidden Door, "úvodu k historii a praxi snů". Nemohu z časových důvodů ověřit, zda citoval Sunday Times výroky odborníků zkresleně. Byl bych vděčen za další reakce odborníků, které zveřejníme. JČ
