"Měli bychom všichni chválit moc britského svobodného tisku"
O minulém víkendu se britská vláda dopustila mediálního fiaska. Ve středu tento týden bude zveřejněna oficiální vládní zpráva o tom, jak britská policie vyšetřovala rasovou vraždu mladíka Stephena Lawrence, který byl před několika lety usmrcen na londýnské ulici jinými mladíky, jen proto, že nebyl běloch. Oficiální analýza kritizuje velmi ostře britskou polici za vážné projevy rasismu a požaduje radikální změny v její struktuře, v jejím etosu a v jejím způsobu práce. Týdeník Sunday Telegraph získal před zveřejněním výtisk oficiální zprávy a přinesl z něho v neděli rozsáhlé výňatky. To přimělo ministra vnitra Jacka Strawa, aby zažádal soud o vydání soudního příkazu, jímž bylo zveřejnění těchto informací zakázáno. Sunday Telegraph musel přepracovat titulní stránku, avšak stejně bylo pozdě, protože tisíce výtisků tohoto týdeníku už byly v distribuci a na Skotsko, které má samostatný právní systém, se soudní příkaz stejně nevztahoval. Straw se hájil tím, že prý byl informován, že citace z oficiální zprávy v týdeníku Sunday Telegraph jsou pouze dílčí, vytrhané z kontextu a že je jejich zveřejnění neférové vůči rodině usmrceného mladého muže. Avšak jak na to v pondělí poukázal deník Guardian, každá informace o rozsáhlejší analýze může být ve sdělovacích prostředcích jen selektivní. A co se týče neférovosti vůči rodině Stephena Lawrence, postižení této rodiny nemohlo být tak drastické, vzhledem k tomu, že celá zpráva o případu bude stejně oficiálně zveřejněna ve středu. Britský ministr vnitra byl za méně než čtyřiadvacet hodin donucen, aby soudní příkaz, zakazující zveřejňování citací z oficiální zprávy před její středečním plným zveřejněním zrušil.
V deníku Independent se v pondělí rozepsal jeho zakladatel Andreas Whittam Smith, nyní předseda Britské rady klasifikace filmů a předseda ombudsmanské rady dohlížející na funkci britského sektoru finančních služeb o tom, jak je podle jeho názoru důležité, aby v demokratické společnosti byl mocný tisk. Citujeme:
Rekapitulujme, jak se za posledních pětadvacet let změnila v Británii rovnováha politické moci. Před pětadvaceti lety musela vláda zápasit s dvěma soupeřícími silami - komunálními úřady a odbory. Naproti tomu byl fyzický provoz tisku natolik zotročen odbory, že byly deníky na celostátním politickém jevišti jen velmi chabou silou. A kromě toho, jejich majitelé a šéfredaktoři byli většinou loutkami Konzervativní strany.
Komunální a místní úřady měly daleko větší prostor pro samostatné rozhodování než mají dnes. Odbory dokázaly relativně velmi lehce donutit zaměstnavatele, aby dělali, co chtějí odborářští předáci. Bylo nemožné provádět protiinflační hospodářskou politiku. Odbory byly také arogatní, obří, nedemokratické organizace. Komunální úřady a odbory dokázaly neutralizovat rozhodnutí ústřední vlády.
Vláda Margaret Thatcherové, která se dostala k moci v roce 1979, schválila celou řadu zákonů, které postupně tyto dva soupeře britské ústřední vlády zlikvidovaly. V případě odborů to vyžadovalo odvahu. Nicméně železná dáma zvítězila. Autorita státu byla prosazena a posílena.
Avšak moc, o kterou přišly odbory a komunální úřady, se nevypařila. Převzal ji tisk a nátlakové skupiny. Zejména denní tisk, který byl nyní osvobozen od nadvlády odborových svazů, který začal odrážet vznik třetí britské politické strany a jehož etos byl do značné míry ovlivněn daleko méně poslušnou britskou společností, než jak tomu bývalo do té míry, začal přímo útočit na vládu.
Bylo by chybou domnívat se, že moc získaly denní listy teprve za vlády Tonyho Blaira. První rány vládě uštědřil tisk totiž nejprve Johnu Majorovi.
Nynější zoufalé úsilí vládních propagandistů, tzv. "spin doctors", prezentovat zprávy a události tak, aby to bylo příznivé pro vládu, je od vlády přiznáním, jakou obrovskou moc mají dnešní britské noviny. Tzv. "spin doctoring", vládní snaha ovlivňovat sdělovací prostředky, je v podstatě defenzívní technika. Je to úsilí předvádat a odrážet rány, které od sdělovacích prostředků mohou přijít.
Když nedávno konstatoval tiskový mluvčí Tonyho Blaira Alastair Campbell, že se v budoucnosti vláda pokusí vyhýbat se dennímu tisku a bude hovořit jen s rozhlasem a televizí, bylo to přiznání porážky.
V Británii totiž existuje zásadní rozdíl mezi elektronickými médii a tiskem. V otázkách veřejné politiky si mohou noviny psát, co chtějí, zatímco zpravodajství elektronických sdělovacích prostředků je striktně regulováno, aby bylo nestranné. V rozhlase a v televizi jsme informováni o státní politice jen jediným, nepříliš pronikavým způsobem - vláda řekne to a to, opozice řekne opak, jinými slovy po tvrzení následuje jeho popření. Je to nudné. Právě proto vycházejí elektronická média ve svém zpravodajství z toho, co napsaly denní listy. Čtvrtým stavem jsou britské celostátní deníky - není to BBC.
Můžeme poděkovat celému tomuto trhu sdělovacích prostředků, že nám k aktuálním otázkám dne pořádají každý den nekončící seminář. Jakmile jednou bylo "hlavní téma dne" definováno, zkoumá ho každý publicistický pořad každé rozhlasové stanice, každé televizní zpravodajství, každý denní list. Jak že zní ta doktrína o reinkarnaci, o níž hovořil tak zmateně Glenn Hoddle? V co skutečně věří v této věci hindové a buddhisté? Co je dobrého a co je špatného na geneticky modifikovaných potravinách? Kdo jsou Kurdové a proč násilnými prostředky protestují? Když si přeje nemocnice operovat vaše nemocné dítě, co to vlastně znamená, když rodiče nemocnici poskytnou "informovaný souhlas"?
Příští týden se bude celá britská společnost podílet na debatě o otázkách, na které poukázala zpráva o smriti Stephena Lawrence - zda je či není britská policie postižena rasismem. Pokud se nerozhodnete v rádiu poslouchat jen hudbu, v televizi se dívat jen na zábavné seriály, a noviny úplně vynechat, ne doslova nemožné vyhnout se této celonárodní debatě, která přechází, bez jediného ohlédnutí, plynule z jednoho tématu k druhému. A právě proto jsou lidé daleko lépe informováni, než tomu bývalo dříve..
Jistě, anarchištější a méně odpovědná a podvratná část sdělovacích prostředků a celostátního tisku skutečně systematicky útočí na vládu a na celý establishment. Proto si dávají vládní úřady pozor a občas jednají jen velmi opatrně.
Co je na tom špatného? Viděl jsem zblízka státní moc. Je obrovská, nezastavitelná a nemilosrdná. Když útočí tisk na vládu, je to, jako když lehce ozbrojená, pohyblivá vojska útočí na těžké obrněnce. A co se týče takzvaných státních institucí, dohlížím osobně na dvě z nich. Vykonávám své funkce na základě, že tisk má plné právo, pokud to uzná za vhodné, na mě a na úřady, v jejichž čele stojím, útočit.
