Globalizující se svět, odumírající stát, integrující se ekonomika...
A co my?
Se zájmem jsem si přečetl Čulíkův článek s podobným názvem (odkazy jsou zde a zde, kompletní verzi překladu článku profesora Rosecrance najdete zde) a také připojené odkazy na články o pracích a z prací Rosecrancových, Angellových, Hoggartových a Tofflerových. Z přečteného jsem zmaten a zklamán.
Zmaten a zklamán z toho, že, zdá se přední, myslitelé světa nejsou schopni nebo ochotni nabídnout eventuality k demokratickému výběru. Že nenabízejí pro budoucnost v podstatě nic jiného, než svým způsobem návrat k feudalismu či ještě předfeudálním společnostem, ke kastovnímu uspořádání společnosti a k obrovským, řádovým rozdílům ve spotřebě, vzdělání, způsobu života, mezi lidmi. To vše ovšem podloženo technologiemi současnosti.
Nejsem filosof, nejsem makroekonom, nejsem sociolog, nejsem ani futurolog nebo politolog. Možná nerozumím odborné mluvě všech těchto profesí a nechápu obsah jejich sdělení. Možná si jej dokonce vykládám zcela jinak, než autoři zamýšleli. To je možné, ale při vší povinné skromnosti, která se v mé generaci u autora veřejného vystoupení předpokládá, se považuji za více než průměrně inteligentního a více než průměrně vzdělaného občana státu, který, přes své současné potíže, patří k té civilizačně i ekonomicky vyspělejší části světa. Jak jsem již řekl, je možné, že nechápu obsah sdělení uvedených autorů. Pak jsem tedy zmaten a zklamán z toho, že moje úroveň už nestačí k chápání současného světa, jeho perspektiv a jeho budoucnost.
Vzdor své zmatenosti a svému zklamání, ať už jsou způsobeny kterýmkoliv z uvedených či jiných, důvodů, si dovolím uvést několik poznámek k tématům z titulku.
Proměnlivost nového světa?
Obraz nového světa, světa třetí, postindustriální vlny, který je nám předkládán, často a výrazně dává důraz na proměnlivost a dynamičnost nového uspořádání ekonomických a sociálních vztahů. Na to, že vše je rychle změnitelné malými a nepříliš nákladnými, případně rychle návratnými, zásahy. Na to, že rozhodující pro radikální proměnu ekonomických a tím i sociálních vztahů jednotlivců, komunit, států i celých světadílů, je spíše novost nápadu, než jeho propracování a promyšlení jeho možných následků a souvislostí. Postavení jedince nebo komunity v budoucím světě je prý značně a rychle proměnlivé podle momentální úspěšnosti a neotřelosti, obecně ekonomického nápadu. Zřetelně by tedy mělo platit, že toto postavení trvá jen do doby vzniku a uplatnění jiného nového a neotřelého nápadu.
Takováto tvrzení, takovéto představy, se mi zdají jen velmi málo opřeny o empirickou zkušenost. Spíše se mi zdá platit, že v posledních letech je jasně patrná tendence k zvýrazňování stávajících ekonomických a společenských rozdílů. Jak mezi jednotlivci, tak mezi komunitami a státy nebo nadstátními korporacemi. V obecném vyjádření "bohatí bohatnou a chudí chudnou" stále více. Se samozřejmými důsledky do vztahů sociálních a mocenských.
Odumírání hmotné výroby?
Ve vizích postindustriální společnosti se také často zdůrazňuje pokles významu hmotné výroby. Obvykle natolik, že vzniká dojem, že hmotná výroba je nevýznamná nejen relativně, ale i absolutně. Argumentuje se nejčastěji tím, že dnes není problém přesunout jakoukoliv hmotnou výrobu do kteréhokoliv místa na zeměkouli, bez ohledu na vzdálenost a naopak s ohledem jen na výrobní náklady. Argumentuje se tím, že stále větší část hrubého produktu všech ekonomik je spojena obecně se službami a v nich také vytvářena.
Zdá se mi ale nepochybné, že hmotná výroba nemůže v absolutním vyjádření klesnout pod jistou míru v žádné společnosti. Obecně pro svět jako celek pak asi bude platit, že hmotná výroba ještě velmi poroste. Nikoliv zanedbatelná část lidstva totiž uspokojuje své hmotné potřeby mnohem méně, než naše část lidstva.
Je pravděpodobné, že i v naší části světa bude ještě klesat podíl lidské práce na hmotné výrobě. Na nějaké, mně dnes neznámé, hodnotě se ale tento pokles zastavit musí. Tak jako se zastavil pokles podílu práce v zemědělství. V té souvislosti ještě připomínka. Pokles pracovníků v zemědělství by nebyl ani ve Spojených státech (dnes 3%) tak velký, kdyby se bral do úvahy fakt, že před sto, sto padesáti lety farmy vyráběly produkt více se blížící konečnému spotřebiteli, než je tomu dnes. Kdyby se místo podílu práce v zemědělství uváděl podíl práce na výrobě potravin, nebyl by zřejmě za uvedená léta patrný tak velký a razantní pokles. To je ovšem problém všech statistik. Těžko srovnávat podíly výroby a služeb ve stavu, kdy dříve výrobní podnik dodával své výrobky téměř až do prodejny na rohu, a dnes je celosvětově rozprostřený velkobchod téhož výrobce veden v oboru služeb.
Odborníci mohou vést diskuse o tom, který přesun krabic je ještě výrobou a který už službou, ale je nepochybné, že nejdřív je nutné vyrobit ty krabice i jejich obsah. Možná se v budoucnu ukáže, že některé potřeby, uspokojované dnes spotřebou hmotných statků, je možné uspokojit něčím nehmotným, ale dovolím si o tom pro dobu dohlédnutelnou i někým jiným, než autory sci-fi, dost pochybovat.
Tvorba hodnot pohybem obrazu hodnot?
Naprostá většina laických pozorovatelů a účastníků ekonomické činnosti, tedy tzv. normálních lidí, chápe, že hodnoty se ve společnosti vytvářejí nejenom hmotnou výrobou. Chápe, že nová hodnota vzniká i ve službách. Nejenom těch přímo spojených s oním už zmíněným přesunem krabic, ale i ve službách a jiných činnostech na první pohled zcela odtržených od čehokoliv hmotného. Nakonec snad ve všech jazycích existuje obdoba rčení "Dobrá rada nad zlato".
Co však zcela přesahuje chápání laiků, je současná tvorba hodnot na finančních trzích. Jakou novou hodnotu přináší pro společnost třeba to, že tzv. tvůrce trhu dokáže zařídit pokles třeba brazilského realu za šest měsíců od data plánování spekulace a tím získá nemalé množství amerických dolarů? A když to nejsou nové hodnoty, kde se tedy ten zisk spekulanta vezme? V pohledu laika pro uvedený příklad pochází zisk spekulanta ze ztrát Brazilců a jejich obchodních partnerů. Obecněji pak ode všech na celém světě prostřednictvím tichého okrádání trvalou inflací.
Jen trochu poučený laik chápe, že přesun zboží z místa A na místo B je tvorbou nové hodnoty, nebo přidáním hodnoty k onomu zboží. Chápe i to, že i zcela nehmotná služba typu dobré rady nebo třeba uložení nebo naopak půjčení peněz je, když ne přímo tvorbou nové hodnoty, tedy prostředkem umožňujícím tvorbu nových hodnot jinde nebo jiným. Fakt, že už dnes ne jenom část, ne pouhá většina, ale téměř všechny finanční operace jsou v celosvětovém měřítku pouhými přesuny obrazů hodnot, zcela fiktivních a ničím konkrétním nekrytých peněz, za účelem dosažení zisku bez vytvoření nových hodnot, laické chápání přesahuje. A vnucuje se otázka. Nejsou ekonomické podklady a ekonomická zdůvodnění zmiňovaného nového postindustriálního světa něčím stejně neuchopitelným a zcela fiktivním, protože se právě o takovéto operace a jejich fiktivní, novými hodnotami nepodloženou, výhodnost opírají?
Obecná rovnost lidí už není ideálem?
Zdůrazňováno je často také, že zdrojem a předpokladem oněch nápadů, schopných proměňovat svět, bude a je vzdělání. Já bych ještě dodal bohatství, nebo alespoň snadnější přístup k prostředkům pro uskutečnění nápadu. Ve svých důsledcích to musí nevyhnutelně vést k petrifikaci vztahů v budoucím světě. Jen bohatí budou mít na dostatečně dobré vzdělání pro příslušníky své komunity, jen z jejich řad se budou rekrutovat autoři úspěšných nápadů. I kdyby se narodil a sebevzdělal mezi chudými mimořádný jedinec, narazí na meze potřebných prostředků pro uskutečnění svých nápadů. A naopak, mezi bohatými ani nedostatek invence nebude na překážku dalšího bohatnutí, protože zisk zůstane vždy spíše u toho, kdo poskytne pro uskutečnění nápadu prostředky. A když zde mluvím o bohatých a chudých, mám na mysli jak jednotlivce, tak komunity, státy, nadnárodní útvary.
Naše civilizace je založena a byla budována na principech lidské rovnosti. Už antika nám dala základy obecné rovnosti a pociťovala rozpor mezi rovností svobodných občanů a existencí otroků ("otroci nebudou nutní, až člunky na stavu budou běhat samy" Aristoteles?). Křesťanství přineslo rovnost duchovní, přeneseně rovnost šancí, rovnost lidských jedinců. Doba osvícenecká dodala rovnost občanskou, rovnost před zákonem nezávislou na původu a třídě. Doba moderní dodala ještě rovnost sociální, rovnost v praktických možnostech.
Které z těchto rovností se budeme muset, jako lidstvo i jako jednotliví lidé, vzdát v nové době? Vždyť nový systém bude, podle svých apoštolů, vytvářet a prohlubovat nerovnosti, už svou samotnou existencí a fungováním. Nerovnost sociální mezi bohatými a chudými, nerovnost šancí a příležitostí, nerovnost ve vzdělávání atd. Někteří lidé, některé komunity, se dokonce mohou dostat do zcela nesvéprávného, nerovnoprávného postavení až téměř rovnému postavení otroka. Zůstane-li formálně zachována rovnost občanská před zákonem, jsou už dnes (viz USA) pochyby o reálné možnosti uplatnění tohoto práva. Nebude tato ztráta rovnosti příliš vysoká cena, kterou budou muset, nakonec vždy konkrétní jednotliví lidé, zaplatit za uskutečnění vize postindustrialismu?
A co my?
K novému postindustriálnímu světu, jehož vizi předkládají nejen v úvodu zmínění autoři, lze mít spoustu výhrad. Některé jsem se pokusil uvést. Zároveň si ale jsem vědom, že tyto vize nejsou jen něčím plánem, že jsou téměř s jistotou skutečným obrazem světa pro nejbližší desetiletí, že jejich počátky můžeme už dnes vidět uplatněné v praxi. Otázka co my v novém světě, jaké bude naše místo v něm, se proto nabízí zcela sama. Co my jako jednotlivci i co my jako jako obyvatelé České kotliny*, mluvící mezi sebou převážně česky. Jako jednotlivci si budeme muset odpovědět nejspíš každý sám, maximálně každý za svoje děti. Jako společenství na tuto otázku nakonec odpoví za nás naše politická reprezentace. Ať už v Praze nebo, podle optimistů**, v Bruselu či Strasbourgu. Jaké jsou ale naše šance v novém světě, s čím bychom mohli se ctí obstát, jak se udržet alespoň na dohled těch úspěšnějších?
Mám pocit, že nemáme vůbec žádnou šanci vyrovnat se těm v novém světě nejúspěšnějším. Vyrovnat se v tom, kam oni povedou svět. Nejsme tak silní, tak mocní, tak početní ani tak důležití, abychom mohli stačit jejich tempu nebo aby nám oni považovali za nutné pomoci to tempo neztrácet. To není projev bolestínství "malého národa", to je realita. Z hlediska těch úspěšných jsme na periférii jejich světa. Nejsme, jako třeba stejně lidnatá Belgie, geograficky mezi nimi. A přitom jsme od "mocných neúspěšných" dále, než třeba Pobaltí od Ruska nebo Korea od Číny. A navíc samozřejmě máme dnešní stav. Stav po čtyřiceti letech budování jiné společnosti, nepříliš úspěšném budování, a po deseti letech náprav, nepříliš úspěšných náprav.
Co tedy můžeme dělat, v čem může být naše konkurenční výhoda v onom novém světě? Jenom v tom, co se v tomto státě vyrábělo posledních skoro dvě stě let, ve strojírenství, v technickém umu a tradici. Nemůžeme ovšem konkurovat tím, že budeme pro svět nabízet pračky, ledničky, opékače topinek nebo automobily, v designu, trvanlivosti a použitelnosti zcela zaměnitelné s kterýmikoliv jinými pračkami, ledničkami, opékači topinek nebo automobily. Vždyť téměř každý spotřební výrobek je na tom dnes už téměř tak, jako osobní počítač. Když si dnes koupíte PC, nesmíte si cestou koupit nějaký počítačový časopis. V něm byste se totiž dočetli, že váš nový počítač beznadějně morálně zastaral už jen za tu dobu, co jste si jej nesli domů. Naší doménou, oním ekologickým výběžkem, onou nikou, kterou můžeme obsadit, je trvanlivost, spolehlivost, snadná opravitelnost i mimo specializované opravny. Nejen u spotřebního strojírenského zboží, i u jiných komodit. Ale hlavně ve strojích, výrobních linkách, celých továrnách. Znovu opakuji. Naše síla může být jen v trvanlivosti, spolehlivosti a snadné opravitelnosti i venkovským kovářem. Samozřejmě také s ochotou spolu se stroji do nové továrny kdekoliv na světě poslat i lidi na zaškolení a výcvik pracovníků, dohled nad výrobou a jejím rozjetm. Tak, jak to ostatně dělaly nejúspěšnější české firmy vždy. Nepodléhejme dojmu, že ve světě je prodejný jen sofistikovaný výrobek high-tech úrovně. Většině lidí na světě ještě stále chybějí laciné hrnce, boty, vodovodní trubky atd. atp. A to ani nemluvím o pračkách, ledničkách, automobilech. Ti všichni si budou chtít dříve či později produkovat vlastní spotřební zboží. Buďme těmi, kteří jim k tomu dají možnosti***. V našem vlastním zájmu bez ohledu na to, zda naši dnešní spojenci zrovna jim zrovna s jejich současnou vládou přejí či nikoliv.
Moje odpověď na to, co dělat, je možná až příliš zjednodušená, možná dokonce naivní. I tak by se mi ale zdála být lepší, než jiné odpovědi, odpovědi, že o naše nezaostávání se postará zcela sama nějaká neviditelná ruka, že se o to postará administrativa EU po našem vstupu, že kapitál přivábený lácí práce zde ponechá významné a dostačující drobky a podobně. Nebo naopak, že nedobrý stav potrvá jen do nové světové revoluce.
Poznámky
*) Geografové prý název "Česká kotlina" vůbec neužívají a z jejich pohledu nic takového neexistuje. Ostatně asi by bylo stejně nutné dodat "...a Moravských úvalů", aby byl pojem alespoň trochu úplný a přesný. Ale vzdor tomu mi tento nepřesný a neexistující termín připadá hezčí, než termín "Česko". Mně přijatelný termín "Čechie" není snad vůbec nikdo ochoten používat a tak se obvykle uchyluji k podobným opisům.
**) V roce 1963, tedy před šestatřiceti (číslicemi 36) lety sestavilo tehdejší Evropské hospodářské společenství pětiletý plán přistoupení Turecka. Od té doby byl plán mnohokrát novelizován. Dnešní stav vstupu Turecka do nynější EU je, že za pět (číslicí 5) let... Aneb příběh o tom, jak nebýt optimistou, že každý může být členem klubu. Proto v textu není nic o našich možnostech v rámci EU. Stav v zemích jakýchsi neplnoprávných nebo jen volně připojených členů, v nejoptimističtějším případě od Bruselu vzdálených připojených okrajových provinciích, ať je zajímavý pro Brusel, ne pro nás.
***) Pravděpodobně nic na světě, s výjimkou zisků finančních spekulantů, neroste tak rychle, jako výroba osobních počítačů. Přesto je pravdou, pro někoho možná překvapivou, že přibývá na světě lidí, kteří s osobním počítačem nikdy nepracovali.
Poznámky JČ: Texty a úvahy, s nimiž Jiří Novák v tomto článku polemizuje, nejsou psány autory, kteří by chtěli vznikající svět, jaký autoři budují, aktivně budovat. Autorům se pravděpodobně líbí ještě méně než Jiřímu Novákovi. Jenže přiznávají, že tento svět vzniká nezadržitelně, v důsledku technického pokroku, bez vůle jednotlivých lidí. (V tom je jejich přístup, ač většinou kritizován levičáky jako "pravicový", vlastně až fatalisticky marxistický.) Nynější vznikající vývoj extrapolují do budoucnosti a před tím varují, upozorňují, že by se lidé na to měli připravit. Nemyslím, že by vznikajícím světem byli nadšení nebo ho sami činně vytvářeli.
Jakou hodnotu vytvářejí spekulanti na finančních trzích? Burzovní makléři jsou většinou placeni za to, že komunikují a poskytují informace. Dám-li dohromady podnikatele s průbojnou myšlenkou a majitele kapitálu, toto spojení má finanční hodnotu a makléř je po zásluze odměněn. Finanční i jinou hodnotu mají i informace o cenách jednotlivých komodit v různých místech světa, a tyto informace komunikují právě finanční spekulanti.
Rovnost lidí. Právě rušení vzdáleností v důsledku počítačových sítí vytváří daleko větší rovnost příležitosti, než jaká kdy existovala předtím. Vyskytla se celá řada dvacetiletých počítačových nadšenců, kteří vyrobili počítačový produkt a začali ho prodávat na internetu a zbohatli. To nebylo v minulosti možné, ani nebylo možné, aby jediný člověk vydával zcela bez kapitálu tři roky celosvětově přístupný a relativně vlivný internetový časopis - třeba jako Britské listy.
Co Češi v české kotlině. Izolovanost a uzavřenost do českého jazyka je skutečně velký problém, nejen kulturní, ale i ekonomický. Ideální by bylo, aby si Češi uchovali češtinu pro domácí komunikaci, ale mají-li hospodářsky přežít, budou muset všichni zvládnout angličtinu. Bohužel.
