Britské listy

občas se podívám do materiálů publikovaných prostřednictvím Internetu a narazil jsem i na vámi redigovaný deník Britské listy. Zaujala mne vysoká úroveň i kultura listu, která v sobě spojuje Vaši invenci, možnost skutečně nezávislé publicistiky produkované v zahraničí a demokratické tradice převzaté z britského prostředí. Právě to je ukázkou, že demokracii nelze někde nastolit diktátem zvenka či prostřednictvím tupého uplatňování práva, ale zejména vysokou kulturou a tradicí. Proto Británie, přestože často nese mnohem méně formálních znaků demokracie než jiné země (např. formu monarchie), je fakticky jednou z nejdemokratičtějších zemí na světě.

Moje zkušenosti se současným politickým systémem jsou, na rozdíl od většiny přispěvatelů do Vašich listů, mnohem horší a v podstatě stejné jako zkušenosti s komunistickým režimem. Byl jsem již pronásledován za urážku dvou hlav států: Gustáva Husáka a Václava Havla, zažil jsem policejní výslechy a persekuci za obou režimů. Poznal jsem osobně útoky teroristických bojůvek s portréty vůdce Václava Havla na kabátě, zažil jsem série výhružných telefonátů (o to hlubší pochopení mám pro osud Karla Čapka v roce 1938), před horším mne snad ochránily určité styky s organizací "Amnesty International" v Easton Street v Londýně. V letech 1992-1996 jsem působil jako poslanec České národní rady ČSFR, po rozbití Československa jako poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za SPR-RSČ. Pro úplnost dodávám, že jsem se s touto stranou rozešel, v roce 1995 jsem se mj. podílel na vytvoření Vlastenecké republikánské strany, ale vzhledem k ovládnutí této strany policejně orientovanými lidmi a její faktickou nefunkčností jsem i tu opustil, v současnosti nepracuji v žádné politické organizaci.

Pokud jsem projevil nějakou politickou aktivitu, vždy jsem na to nějak doplatil; předpokládám, že i na konci mého posledního zaměstnání měla svůj podíl organizace typu CIA (samozřejmě důkazy nemám a mohu se mýlit). Proto svůj příspěvek posílám prostřednictvím poštovního serveru nezávislého na jakémkoliv zaměstnavateli.

RNDr. Jiří Šoler CSC

Reakce na články Seana Hanley: KSČM - zosobnění zla, článek Petra Jánského: Sean Hanley a KSČM a některé další

Proč lidé volí KSČM?

Jiří Šoler

Přečetl jsem si v Britských listech polemický článek Seana Hanleyho "KSČM - zosobnění zla" a odpověď Petra Jánského "Sean Honley a KSČM". Oba tyto články se zabývají voličskou základnou KSČM a dopouštějí se stejného omylu: příliv voličů KSČM vyplývá z toho, že lidé této straně stále více důvěřují.

Moje osobní zkušenost je spíše opačná. Stálými voliči KSČM jsou samozřejmě také oni povětšinou starší lidé, kteří uznávají hodnoty komunistického režimu a přáli by si návrat k minulosti, podobně je to se starší členskou základnou této strany. Tato voličská a členská základna je dokonce určitou brzdou vývoje funkcionářů KSČM, kteří, jak správně píše Sean Hanley, směřují k novým reformovaným formám socialismu a komunismu, ale musí držet krok s konzervativní členskou základnou.

Další voličská a členská základna komunistických a levicových stran vzniká kupodivu mezi vzdělanou mládeží. Pamatuji se, jak někdy v roce 1995 uspořádali pražští studenti setkání s poslanci Parlamentu u příležitosti nového vysokoškolského zákona a zejména povinnosti platit školné. V této studentské generaci (měřeno délkou vysokoškolského studia okolo 5 let, kdy se studenti kompletně vymění) již chyběli oni bití z listopadu 1989. Byli tam studenti různého politického zaměření, ale jako organizované skupiny vystupovalo pouze několik anarcho-komunistických skupin různé orientace, pravicově či středově orientované skupiny zcela chyběly.

Tady nám roste nová generace Gottwaldových vnuků, často zejména jako reakce na neuspořádané a ostudné poměry v zemi. Pravda, levičáctví je nemocí mládí a mnoho z nich časem své názory změní. Zatím měli tito lidé podobné zkušenosti s represivním charakterem polistopadového režimu jako já, ale také měli touhu samostatně myslet a neviděli svou roli při poslušném hajlování kolem národního vůdce s knírkem.

Z těchto lidí se proto rodí nová voličská a členská základna komunistických a levicových organizací hrozící, symbolicky řečeno, novým střílením z Aurory. Přitom se nejedná o nějakou tupou masu, na kterou by zabrala primitivní propaganda typu televize NOVA nebo Lidových novin. Nejedná se ani o blazeované primitivy, kteří tleskají komukoliv, kdo dokáže rozehrát strunu falešného intelektualismu, jako tomu bylo v krypto-komunistické Chartě 77.

Jedná se o samostatně uvažující myslící lidi, které lze těžko zastrašit a získat je lze pouze otevřenou diskusí a věcnými argumenty, ne mlácením do stolu či policejními obušky. Obávám se, že současné chartistické vládní struktury si takovou otevřenost nemohou dovolit. Konečně, loňské události kolem pražské Global Street Party to jasně dokázaly.

Řečeno jazykem Seana Hanleye, jde spíše o stoupence Miroslava Grebeníčka než jeho otce Aloise. Ovšem když už jde řeč o rodinných klanech u prominentů postkomunistických stran, proč nezmínit Jana a Jiřího Rumla, klan Mlynářů, či dokonce Václava Havla, jeho otce Václava a strýc Miloše, odsouzené za kolaboraci s nacismem? Proč jim měřit jiným metrem?

Konečně není nesmyslnou ona úvaha Petra Cibulky, že komunista zůstane komunistou celý život a případná výměna stranické legitimace nemění nic na jeho přesvědčení, zejména pokud se týká jeho touhy po kariéře, úplného vítězství (jakékoliv) ideologie nad zdravým rozumem a poučky o tom, že účel světí prostředky a že stranická legitimace je stupínkem ke kariéře. Proto nevím, proč bych měl více důvěřovat těm soudruhům, kteří rychle převlékli kabát a zakotvili v některé "pravicové" straně, než těm, kteří zůstali věrní svým idejím. Nevím, proč bych měl více důvěřovat panu ministru financí, kopie jehož přihlášky do KSČ kdysi putovala sněmovnou, než těm, kteří opomněli převléknout kabát a zůstali ve své rodné straně? A proč bych měl více důvěřovat panu premiérovi, který takovou přihlášku též podal, ale komunistickým kádrovákům se nelíbil jeho původ? Zvláště, když jim všem čouhá jejich minulost z kapsy?

Hlavním smyslem mého příspěvku je ale zmínit jiné potenciální voliče (ne členy) KSČM, kteří nefandí ani Miroslavu Grebeníčkovi, ani jeho otci Aloisovi. Jedná se o občany, kteří si plně užili realitu komunistického režimu (ti starší dokonce nacismu) a rádi by v naší zemi viděli po více než 60 letech skutečný demokratický režim založený na skutečně svobodných volbách. Ti, kteří z duše nenávidí komunistické a chartistické kádrování, kteří si přejí, aby o tom, kdo smí být volen (a tedy připuštěn k volbám jako kandidát) nerozhodovali žádní Gottwaldové, Husákové, Havlové či jejich poskoci. Ti, kteří již mají dost arogance moci, která programově ignoruje principy občanské demokracie, nedemokraticky boří státy a žene jejich občany do nedůstojného područí. Ti, kteří věří, že všichni občané jsou si rovni a proto nelze omezit volební právo pouze na ty, kteří si dokázali nakrást na povinnou volební kauci. Ti, kteří mají dost nesvobodného a zmanipulovaného tisku, pronásledování a persekuce odpůrců režimu, kteří mají dost politických procesů. Ti, kteří si myslí, že policie a jiné bezpečnostní složky mají sloužit ochraně občanů proti vnitřnímu a zahraničnímu nebezpečí a kriminalitě a ne k potlačování práv a svobod občanů a jako nástroj vzájemného boje různých politických gangů. A tito občané mají ve volbách pouze dvě možnosti: buď zůstat doma nebo volit dnes jedinou skutečnou a všemi falešnými "demokraty" opovrhovanou opoziční KSČM. A doufat přitom, že tato strana se nestane natolik silnou, aby převzala moc a dovedla zemi, nedej bože, k bývalým socialistickým metám. Pokud se podíváte na výsledky posledních voleb, není jich málo.

Mnoho lidí podlehlo falešné chartisticko-leninské propagandě a pokládalo pečlivě připravovaný ústup komunistických prominentů na předem připravené pozice v listopadu 1989 za přechod ke skutečné demokracii. O to bolestnější bylo probuzení z této iluze, pro mne s konečnou platností během parlamentních voleb v roce 1990. Dodnes nezapomenu, jak tehdy Václav Havel (záruka svobodných voleb!) jako vrchní kádrovák požadoval odstoupení hlavního kandidáta ČSL dr. Bartončíka z voleb, a když se potom dr. Bartončík zhroutil a bojoval po infarktu na resuscitačním oddělení o život, neváhali tři Havlovi nohsledi Jan Ruml, Michael Žantovský a Pavel Rychetský rozebírat celý případ v přímém televizním přenosu bez ohledu na to, že postižený se nemohl bránit. Že tím ohrozili život dr. Bartončíka není pochyb, konečně o tom později vydalo prohlášení několik erudovaných lékařů. Naplnili tak skutkovou podstatu zločinu mučení ve smyslu mezinárodních právních předpisů, např. "Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání" přijaté Valným shromážděním OSN 10. prosince 1984, platné u nás od 6. srpna 1988 a vyhlášené pod číslem 143/1988 Sb. . O porušení volebního zákona a elementárních pravidel slušnosti během voleb v roce 1990 nemluvě.

Zbývá dodat, že při posuzování zločinu mučení není podstatná vina oběti, konečně pozdější lustrační skandály prokázaly, že záležitosti kolem spolupráce s StB sloužily zejména jako zástěrka k tiché likvidaci nepohodlných, ti důležití si lustrační osvědčení vždy nějak obstarali; zvláště falešně potom zní z úst chartistických vůdců. Není též podstatné, že postižený nakonec nátlaku nepodlehl a byl dokonce zvolen. Zbývá též dodat, že osobně jsem neměl žádný vztah k dr. Bartončíkovi ani jeho politické orientaci a na celé věci mně vadila zejména ona zvláštní forma nelidskosti, se kterou byla provedena. Forma, kterou by bylo snad možno pochopit u politiků deklarující drsnou tvář, ale ne u tzv. humanistů. Proto jsem si zařadil její aktéry do stejné skupiny lidí, do jejíhož čela řadím Hitlera, Stalina a Eichmana, a asi těžko budu někdy podporovat politickou stranu, ve které bude někdo z nich působit nebo která bude některého z nich podporovat.

Konečně podobné případy ukazují, že zlu se nemá člověk podávat, ale pokud to lze (a právě nebojuje se smrtí), je nutno se mu postavit. Když byl podobný postup aplikován proti panu Zilkovi, občanu jiného suverénního státu, skončilo to ostudou pro iniciátory.

Lidská práva totiž nejsou pouhým politickým heslem sloužícím mocným ke zdůvodnění jakéhokoliv zla, ale sytém národních a mezinárodních právních dokumentů. Přitom jedním ze základních dokumentů jsou též závěry Mezinárodního vojenského soudního tribunálu v Norimberku. Na rozdíl od pana Petra Jánského se domnívám, že každý skutečně demokratický systém musí být připraven na to, že jeho činnost bude kdykoliv posuzována i podle těchto norem, které jsou dnes jednou z hlavních součástí mezinárodního práva.

Zpracoval jsem v roce 1995 rozsáhlou interpelaci na premiéra Václava Klause s dlouhým seznamem hříchů, kterých se v tomto směru dopustil chartistický režim po roce 1989; cituji z odpovědi pana premiéra: Obviňujete státní instituce z politických zločinů, státního terorismu, manipulace voleb a sdělovacích prostředků, diskriminace některých politických stran apod. ... Žádáte mne, abych učinil zásadní nápravu v mnoha oblastech našeho současného života. Musím Vás však, pane poslanče, zklamat.

Jak přesně to odpovídá logice komunistického režimu od 50-tých do 80-tých let. Pokud si povšimnete, většinu mezinárodních dokumentů o lidských právech, včetně citované Úmluvy, přijalo a ratifikovalo Československo ještě v dobách komunismu s tím, že komunismus je automaticky nejdemokratičtější formou společnosti a proto se s jejich dodržováním si nemusí dělat starosti. Přesně tak postupuje i režim současný.

Konečně politický model jednotného Občanského fóra přijatý v roce 1990 není nic nového, ten už objevil stařičký Benito Mussolini ve formě korporatistických Svazků či komunisté jako Národní frontu; referendum nabízené v roce 1990 bylo ve skutečnosti volbou mezi komunismem a sametovým fašismem, pro pluralitní demokracii jaksi nezbylo místo. A takto vytvořený politický systém fakticky tvá dodnes a nezamaskuje ho ani hraná pluralita či "opoziční smlouvy". Aby tuto politickou stoku nešlo vyčistit, byla postavena hráz volebních kaucí, k zastrašení tisku byly pořádány politické procesy (připomenu pouze proces proti Josefu Tomášovi, redaktoru týdenníku Politika). Podobně byli zastrašováni noví disidenti (připomenu pouze kauzy Zdeňka Spálovského z Kroměříže a Pavla Karhánka z Nového Jičína odsouzených za urážku hlavy státu), když hrozilo nezvolení vůdce, byl dokonce uvězněn opoziční poslanec.

Obracel jsem se na různé exponenty tohoto režimu formou parlamentních interpelací, obracel jsem se na různé evropské a mezinárodní instituce s žádostí o nápravu, ale zbytečně. Nekritickou podporu těchto struktur nedemokratickému Havlovu režimu proto považuji za zradu demokracie podobného typu, jakou byla Mnichovská dohoda v roce 1938; proto si nic neslibuji ani od NATO a EU. Život v této zahnívající stoce mne však radostí nenaplňuje. Ovšem dokud bude národ ochotně hajlovat kolem totalitního vůdce, změny k lepšímu se těžko dočkáme. A komunistická opozice je v současnosti jedinou nadějí, že se to tady alespoň trochu provětrá. I když nadějí poněkud připomínající ruskou ruletu.

V této zemi žijí lidé různé nátury a s různými zkušenostmi; někteří si uvědomili prohnilost chartistického režimu dříve, jiní později. V každém případě těch probuzených a nespokojených přibývá. A pokud jejich jedinou variantou je bojkot nedemokratických voleb nebo volba KSČM, potom situace vypadá přesně tak jako dnes. V autobuse a v hospodách občas člověk dokonce slýchá i obvyklou českou frázi "kdy už to praskne". Doufejme, že to nebude stejnou formou jako v Bosně nebo v Kosovu. Nebo to je snad konečným cílem nové mocenské elity, aby tu NATO a bratrská vojska mohli konečně udělat pořádek? Jako v Chartúmu či v Bagdadu? Nedej Bože ...

Konečně, když jsem v roce 1996 sháněl podpisy pod ústavní stížnost pro nedemokratičnost volebních kaucí, jedinými, kteří se plně angažovali, byli poslanci KSČM, Levého bloku a několik členů Sociální demokracie. Vzhledem k tomu, že ústavní soud později stížnost odmítl, posloužila tato záležitost aspoň jako prověrka toho, komu se jedná o skutečnou demokracii a komu jenom o formální "demokraturu". Nebo opět pouze jako další zástěrka skutečné demokracie? Kdož ví ...

Jiří Šoler

Poznámky JČ: Zdá se mi, že některé vývody a charakterizace pana Šolera jsou předsudečné.

Myslím, že je nespravedlivé a věcně nesprávné konstatovat, že otec Václava Havla byl odsouzen za kolaboraci s nacismem. V případě jeho strýce Miloše jde o daleko složitější problém, daný politováníhodnou poválečnou situací. (Mimochodem, strýc Miloš živil za války české herce, kteří by jinak byli totálně nasazeni v Německu.)

Dále, zdá se mi, že je nespravedlivé označovat Chartu 77 za kryptokomunistickou: byli v ní činní lidé nejrůznější politické orientace. Stejně je nespravedlivé označovat režim v Československu/České republice po roce 1989 za chartistický. Dovoluji si v této souvislosti znovu citovat Ivu Kotrlou, její příspěvek po debatě o úloze českých vzdělanců v klášteře Teplá (viz též zde) v roce 1995: (Listy č. 1/1996, str. 105):

Je projevem diletantismu, píše-li se s vážnou tváří, že lidé z disentu získali vhodné společenské uplatnění po listopadu 1989. Dávám za pravdu názorům bývalé mluvčí Charty 77 Heleny Klímové, která spolu s Alenou Hromádkovou zpracovala (dotazníkovým způsobem) véce než tisícovou společnost signatářů Charty: ve většině zůstali na společenském dně po Listopadu, stejně jako před listopadem 1989 . (:..) Dnes na Jihlavsku například nemohou již chodit zase ani do hospody, aby jim ti, kteří kdysi nad jejich signatářstvím kroutili hlavou, v lidové samopravedlnosti nevyčítali: To jsi v Listopadu pěkným dacanům pomáhal k moci! Co jim já mám říci, když se mi o této své zkušenosti vesnických traktoristů zmiňují v roce 1995? Jsem přesvědčena, že osamocenost lidí z disentu (pokud je Bůh nevybavil nějakým vyjímečným talentem) dál v polistopadovém prostředí pokračuje a mnohdy je doprovázena propadem pod sociální síť. (Je nutné i zmínit desítku signatářů Charty 77, kteří po listopadu 1989 spáchali sebevraždu.)

Dále: princip kolektivní viny protiřečí zásadám evropské civilizace. Být komunistou a vyznávat komunistickou ideologii může být z něčího hlediska pošetilé, není to však a nemůže to být v demokracii trestný čin, ani nic politováníhodného. Trestejte občany za to, zda se v minulosti dopouštěli trestných činů. To, zda to jsou či nejsou komunisté, je však vedlejší.

Pan Šoler by měl věcně dokázat, jaké "předem připravené pozice" měl "chartisticko-leninský establishment" po roce 1989. Zdálo se mi, že je politický vývoj v Československu/ČR po roce 1989 poněkud chaotičtější, než by naznačovala spiknutí, povědomí o nichž navozuje pan Šoler.

"Sametový fašismus" se mi zdá pro československý/český režim po roce 1989 příliš silným přízviskem. Měli bychom si ponechat silná slova jako "fašismus" pro skutečně vražedné režimy. Český či československý režim po roce 1989 neposlal do koncentračních táborů 6 miliónů lidí.

Jiří Šoler k tomu dodává:

Pokud Vás uráží moje paralely mezi současností a nacismem, mohu Vám doporučit podobnou úvahu britské provenience v knize "Rodney Atkinson, Norris McWhirter:Treason at Maastricht, The Destruction of the National State", second eddition 1995 vydané nakladatelstvím Compuprint Publishing, 1 Sands Road, Newcastle-upon-Tyne, NE16 3DJ, kapitola 18: "Nacistický původ Evropské unie". Autoři samozřejmě nesrovnávají politický systém, ale ekonomický.