Domnívám se, že introverze, s níž pan Hanley staví do protikladu pojem "občanská společnost" s pojmem
"stát a jeho politické aspekty", je ryze účelová, a vyplývá z nepochopení určitých pojmů. Pan Hanley staví pojem "občanská společnost" jako samostatný aspekt, a poněkud zapomíná, že jde jen o pojmové vyjádření celého konglomerátu obecných vztahů občana státu ke společnosti v níž žije.
Trvám na tom, že oba pojmy jsou natolik provázané, a do značné míry totožné, že mezi nimi není možné rozlišovat, aniž je stavět do protikladu, alespoň nikoli z hlediska společnosti vyjádřené demokratickým státem, takové společnosti (byť v jádře samotné představy poněkud ideální), žijící v takovém státním zřízení, které samo o sobě vyjadřuje a representuje momentální zájem společnosti, jež daný stát vytváří.
Nedávno se kdosi na stránkách BL zmínil o pojmu odpovědnosti ve vztahu ke společnosti. A co jiného je stát a celá politika, než určitý víceméně nedokonalý retranslační model vztahů občanů ke své společnosti, daný momentálně uznaným státním zřízením a většinově schválenou politikou? Může stát a politika existovat bez společnosti? Bez svých občanů? Pokuste se si na tu otázku odpovědět, a bude Vám jasné, v čem pan Hanley chybuje.
Když jsem četl překlad páně Hanleyova článku, uvědomil jsem si poměrně jasně, že pan Hanley si, asi z důvodu osobního neporozumění, zaměňuje poněkud zprofanovaný abstraktně intelektuální pojem "občanská společnost" s čistě konkrétním pojmem "občanská zodpovědnost ve vztahu ke společnosti".
Jenže občanská zodpovědnost za celou společnost, zodpovědnost každého konkrétního občana libovolného státu, není samostatný abstraktní aspekt. Je totiž přítomna nejen v onom pojmu "občanská společnost" ale i v jakémkoli vztahu jakéhokoli občana jakéhokoli státu ke společnosti v níž žije. Tedy ve všem, o čem pan Hanley mluví.
Je snadné říci, že "svět je špatný", a z čistě statistického hlediska vztahu ke konkrétním událostem je v tom směru dokonce možné mít alespoň v polovině případů pravdu. Ale současně toto tvrzení logicky nesprávné, protože pomíjí vše, co je na světě dobré, jako by toto ani neexistovalo. Stejně tak snadné je říci, že "pojem občanská společnost je celý chybný, neb realita se opožduje za nadějemi a očekáváními." A obecně vzato je stejně nelogický.
Pan Hanley argumentuje následovně: "Pojem občanská společnost, tak jak já ho chápu, se nějak neosvědčuje. Občané neprojevují v konkrétních případech dostatek zodpovědnosti ve svém vztahu ke státu, a tím i ke společnosti, kterou stát representuje. Proto by asi stálo za to uvažovat o tom, jak tuto "zodpovědnost" převést v širší míře na stát, a tím občany zbavit povinnosti, s níž se jaksi nedokážou vyrovnávat."
Mohu-li suše konstatovat, tak tohle už tu, myslím, bylo. Celá úvaha pana Henleye je z tohoto hlediska naprosto chybná, a to dokonce, mohu-li si dovolit podotknout, chybná v první řadě svou filosofií. I filosofické narážky v článku pana Hanleye, včetně citací, se totiž týkají vztahu občana ke společnosti, potažmo ke státu, jakožto representaci společnosti, a nikoli, prosím, k samotnému pojmu "občanská společnost".
Obecně vzato, nakousl pan Henley abstraktní dilema na vyšší úrovni:
Jak dalece by měl moderní demokratický stát, jako representant své společnosti, současně i representovat onu zodpovědnost svých jednotlivých občanů, a tedy, kolik svobody by měl svým občanům poskytnout, aby sám zůstal plně funkční?
Podotýkám, že míra té svobody určuje i míru oné zodpovědnosti jednotlivce ke společnosti.
V totalitní diktatuře byla a je ona míra svobody, a tedy i míra zodpovědnosti v podstatě nulová.
Naopak v abstraktně pojaté naprosté anarchii, by byla míra občanské svobody maximální, ovšem, zde nelze klást rovnítko mezi svobodou a zodpovědností. Abstraktní naprostá anarchie by totiž také vyžadovala k tomu, aby její občané mohli svých svobod využívat, od všech svých občanů maximální míru zodpovědnosti ke společnosti, a to je, jak jistě uznáte, fikce.
Totalitu uznat nelze. Ananrchii také ne. Takže, kde je ta adekvátní hranice občanských svobod, a tedy i občanské zodpovědnosti, kterou by měl stát (konkrétně co nejlépe fungující stát demokratický), svým občanům poskytovat?
Podle mého názoru nelze tuto míru nějak konkrétně specifikovat. Je to vždy záležitost té které konkrétní společnosti, záležitost množiny jednotlivců, danou společnost tvořících, alespoň pokud po generacích nedojdeme k nějaké té globální společnosti, jejíž jednotlivci budou shodně občansky vychovávaní, a jimž bude ten pocit odpovědnosti od útlého mládí shodně vštěpován, tak aby ho převzali za svůj, a formovali podle něj svůj postoj ke společnosti. Pak jim bude možno poskytnout i příslušnou stanovenou maximální míru příslušných občanských svobod. Ona totiž právě ta individuální zodpovědnost podmiňuje ve funkčním státu ony občanské svobody, nikoli naopak, jak se někteří liberární, či konservativní intelektuálové mylně domnívají.
Je nutno uznat, že tak, jako nikdy nedochází k případu, že by ve vztahu k občanské zodpovědnosti na tom byli všichni občané daného státu stejně, tak ani nelze požadovat, aby politikové a representanti státu řešili otázku občanských svobod podle nějakého ideálního mustru v různých státech, representujících odlišné společnosti s různou minulostí, shodně. Vztah politických representantů k této otázce vykrystalisovává vždy postupně z pochopení stávající situace v daném státu. Obecný postoj jednotlivce ke své společnosti lze vždy charakterisovat snahou o co nejvyšší míru osobní svobody. Teprve pocit osobní zodpovědnosti daného jednotlivce usměrňuje, a nutí ho k tomu, aby se části svých svobod vzdal ve prospěch celku. Úměrně k tomu, jak dalece pociťuje u svých spolubližních onu míru odpovědnosti.
Princip všech těchto komplikovaných a vzájemně se ovlivňujících zpětných vazeb v čase pak dává dohromady konkrétní statut státu ve vztahu ke společnosti, kterou representuje.
Tam, kde se onen zabstrakcionalisovaný pojem zodpovědnosti občanů dlouhodobě nemění, což je v dnešním světě rychlých a markantních změn dosti vyjímečné, tam lze během času dospět i k jisté rovnováze v oblasti občanských svobod ve vztahu k občanské odpovědnosti.
A je vždy lepší ty svobody přidávat postupně, v souvislosti se vzrůstem průměrné zodpovědnosti občanů ke své společnosti representované státem, než poskytnout je jen tak, bez ohledu na zodpovědnost občanů, jen na základě jakýchsi liberárních představ, že občan by měl mít ta a ta práva, a pak, když je občané začnou zneužívat, je zase jednotlivcům odebírat ve prospěch státu, nemyslíte?
Nutno rovněž uznat, že právě k tomu, v našem státě po roce 89 došlo. Státu byly odebrány rozhodovací pravomoci nad množstvím našich svobod, a formálně a nekontrolovaně byly přesunuty na jednotlivce. Jde především o ekonomické svobody. V blahém domění, že demokracii společnosti presentují tyto svobody, nikoli individuální zodpovědnost jednotlivců. Současně ovšem také nutno uznat, že tehdy sotva kdo z dosti amatérských "nových" politiků měl přehled o tom, co lze občanům bez obav poskytnout, aniž by to mělo za následek kolise vztahů mezi občany a státem, způsobeným právě oním nedostatkem zodpovědnosti. Vítězové svého času asi viděli jen možnost změny společenského řádu presentované právě oním rozdílem svobod, a zodpovědnost průměrného občana pominuli jako nepodstatnou. Což byla frapantní chyba, s jejímiž následky se nyní potýkáme, pane Henley. Ale Váš pokus o odvození definice míry těch svobod ze současné situace je stejně chybný, jako úvahy tehdejších representantů OH. Bez ohledu na to, že oni representanti lidem svého času něco poskytnout museli, protože se to od nich očekávalo. A že těch svobod poskytli občanům neúměrně moc? Chyba odhadu. Neexistoval tehdy žádný precendent. Neexistovalo měřítko. Neexistovalo nic. Jen odhad.
Ale Vy nyní, po letech, vidíte souvislosti jasněji, a přesto děláte stejnou chybu, byť s opačným znaménkem. Proč, pane Henley?
Jste si vědom, že občanské svobody se snadněji přijímají, než odebírají? Jste si vědom, že onen Vámi presentovaný pojem "občanská společnost" ve skutečnosti jen v intelektuální veřejné mluvě kryje poněkud nepopulární pojem "osobní zodpovědnost jednotlivců vůči společnosti"? Divíte se pak, že v různých veřejných vyjádřeních byl tento pojem zaměněn za onu "občanskou společnost"? A že tím bylo jasně konstatováno, že zde, z toho ohledu, je občanská zodpovědnost na velmi nízké úrovni? Ale, pane Henley...
Jinak: Vaše teze, že stát by měl nějakým vhodným způsobem ovlivnit onu individuální občanskou zodpovědnost ve vztahu ke společnosti je správná. Otázkou je jak to udělat. Aby posttotalitní stát v průběhu přechodu k demokracii správně fungoval, musely by se napřed některé ze stávajích občanských svobod omezit v jeho prospěch, přesně v intencích průměrné občanské odpovědnosti jednotlivců. A to je dosti nereálné, protože občané, jako jednotlivci, by to obecně chápali jako návrat k jisté formě totality.
Především ti, kteří cítí onu zodpovědnost, a respektují ji, se současně se nehodlají nechat ve svých svobodách omezovat jen proto, že kdesi kdosi onu odpovědnost nemá. Možná Vás to udiví, ale je to právě mírou nízké osobní zodpovědnosti ke společnosti a neschopností pochopit, že třeba jen fakt, že když já sám nekradu, i když krást mohu, nechci být tedy ve svém svobodném rozhodnutí, zda krást či nikoli, omezen státem, může být z hlediska společnosti v daném okamžiku chybný. Ale zkuste s tím něco udělat...
Z tohoto důvodu nepokládám za smysluplné úvahy o převodu ani části individuálních svobod zpět na stát. Společnost by to neakceptovala. U Vás, na západě, snad, ale zde nikoli. U Vás je jiná situace. Daná nejen úrovní občanského cítění, ale i té zodpovědnosti z ní plynoucí. Na rozdíl od postkomunistické společnosti po deseti letech.
Nemyslím totiž, že by současná zdejší společnost chtěla nějak napodobovat západ. Ale, když jsme se vydali na cestu k demokracii, bylo nutno určit nějaký konkrétní cíl, něco co by masy občanů dokázaly přejmout, a ztotožnit se s tím. Nějakou tu vizi, něco co se vyplní, když po oné vybrané cestě dostatečně dlouho půjdeme.
Z nedostatku lepších a kvalitnějších představ bylo formálně vybráno právě ono připodobnění západu. Nemusí se Vám to líbit, pane Henley, ale zatím nikdo nespecifikoval kvalitnější vizi.
S těmi vizemi je to zde ostatně velmi úzký profil. Ani nejúspěšnější současní političtí exponenti zatím nic jako vizi pro tento stát a tuto společnost, nemají. Což společnost nese velice nelibě...
Je tedy od Vás sice hezké, že poukazujete na to, že západ není nic, co by nám mohlo být vzorem, ale je to také dosti destruktivní, pokud nám souběžně nenabídnete lepší vizi.
Máte nějakou v zásobě, pane Henley? Že nikoli? Tak by asi bylo lépe, kdybyste nám ty stávající představy nevymlouval. I blbá vize západní občanské společnosti se všemi svými nevýhodami je stále lepší než nic.
Je možné posuzovat různé formy státních intervencí na podporu "občanské společnosti" za víceméně neefektivní. Pokud ale jejich výsledkem bude vzrůst nejen onoho občanského sebeuvědomění, ale i té odpovědnosti vůči společnosti, pak jsou jakékoli tyto státní aktivity kladné, bez ohledu na efektivitu.
Podstata totiž netkví v tom, jak se stát k "občanské společnosti" staví, ale ve vztahu jednotlivců ke svému státu, a přeneseně i ke společnosti v níž žijí. Ten je důležitý, nikoli samotný pojem "občanské společnosti", pane Hanley.
