Migranti jako alternativní zbraň i oběti
Přemýšlet o budoucnosti z hlediska bezpečnosti znamená také uvažovat o možném budoucím ohrožení z pohledu nejkatastrofálnějšího scénáře. Tím může být problém migrantů. Malým varováním byly evropské nepokoje Kurdů na protest proti zadržení vůdce kurdských separatistů Abdullaha Ocalana a jeho uvěznění v Turecku. Nevíme jaká bude politická situace za deset či patnáct let. Nikdo by ještě před půl rokem neřekl, že Kurdové mohou nastartovat tak velké protesty, že v některých evropských městech hlídkovali policisté se samopaly... A možná nejsou vůbec velké, ale jsou jen nepatrným náznakem, co by se mohlo jednou stát, kdyby...
Pokud v budoucnosti dojde k závažným konfliktům na dohled Evropy, což nelze předem vyloučit, můžeme se setkat s novým válečným fenoménem - se zneužitím migrantů. Teprve si zvykáme na fakt, že styk s migranty a jejich usměrňování bude patřit nejen mezi humanitární činnosti, ale také mezi jeden z druhů bojové činnosti.
Migraci (z hlediska evropské zkušenosti) můžeme rozdělit do tří kategorií:
a) ekonomická migrace - všude lépe než doma. Tvrdý postup proti těmto migrantům je logický, protože by rozmnožovali v cílových zemích řady nezaměstnaných nebo brali tamnímu obyvatelstvu práci. Vítáni jsou pouze specializovaní odborníci.
b) migrace jako panický jev - propuknutí anarchie podobného typu jako v Albánii. Násilí a rabování vojenských skladů a střelba ze zbraní kýmkoli kdekoli jako "folklór" vedly k panické, ale ve skrytu i k ekonomické migraci. Nepokoje propukly po kauze "pyramid", ve kterých statisíce Albánců utopily své celoživotní úspory v hodnotě více než dvou miliard dolarů. Mnohonárodní ochranné síly (MPF) o síle 7000 mužů byly rozmístěny v Albánii v dubnu 1997 na několik měsíců, aby zajišťovaly bezpečnost konvojů s humanitární pomocí, bezpečnost pozorovatelů OBSE a poskytovaly ochranu letišti v Tiraně a dvěma přístavům. Cílem bylo zajistit návrat země ke vnitřní stabilitě, aby Albánci neměli důvod k emigraci.
c) migrace jako důsledek politického pronásledování - typickým příkladem jsou od roku 1991 války na území bývalé Jugoslávie. Běženci zaplavili poklidně žijící západ Evropy a působili tak nepřímo jako politická zbraň Chorvatska a Slovinska proti Srbsku. Naopak běženci vytlačovaní ze svých domovů v Bosně a Hercegovině nejen Srby, ale i Chorvaty a muslimy narušovali svým útěkem do okolních zemí snahu o etnicky čisté oblasti, kterou státy EU odmítaly.
V té době v ČR např. v okresech Ústí nad Labem a Teplice (včetně slavné E55) byl člověk z "bývalé Jugoslávie", Chorvat, Srb, Makedonec, apod., vnímán intuitivně spíše jako možný kriminální živel než běženec.
Mise jednotek OSN v oblasti bývalé Jugoslávie byly z tohoto pohledu chápány jako prostředek k uklidnění tamní situace, aby se západní Evropa zbavila postjugoslávských migrantů jejich repatriací.
Běženci pátou kolonou agrese
Vzhledem k neustále se zvyšujícímu podílu špičkové bojové a průzkumné techniky ve výzbroji armád musíme uvažovat, že jednou z možností jak snížit účinnost armád je vytvořit v jejich zázemí s minimem prostředků rozsáhlý chaos. Pokud by v budoucnosti došlo k rozsáhlému konfliktu poměrně blízko hranic Evropy, ve strategickém plánu agresora by mohl být úmysl vyprovokovat ohromné vlny běženců donucené k útěku vyhrůžkami a persekucemi.
Ale i bez tohoto úmyslu panické útěkové vlny albánského typu se mohou stát krutou realitou. Vlny běženců by zaplavily evropské hranice, tedy hranice NATO. Migrační vlny by se na první pohled jevily jako masa vystrašených, zoufalých a proto často i agresivních lidí, kteří mají jediný cíl - bezpečí.
Jsou ochotni tohoto cíle dosáhnout paradoxně i násilím. Pokud by došlo ke konfliktu, který má mj. rozvrátit akceschopnost a integritu Evropy, agresor může vyvolat masové vlny migrace řádově statisíců osob. Vyčistí si tak prostor od nežádoucího obyvatelstva a počítá zároveň s tím, že tak rozsáhlé migrační vlny jsou schopny významně narušit dosavadní politicko - sociální klima, které se ve státech Evropy buduje léta na základě postupných kompromisů všech vrstev obyvatelstva. Oběti by se staly proti své vůli "teroristickým výsadkem" v evropském zázemí.
Jedná se o fantastickou vizi? V roce 1918 také nikdo netušil, že po patnácti letech bude mít v Německu dominantní slovo hnutí založené na starých pohanských mýtech, nejtvrdším antisemitismu završeném vyvražďováním Židů, antiklerikalismu a s vizí teutonské diktatury.
Tehdy se migrační vlny objevily jen v omezené míře, protože do poslední chvíle se Evropané oddávali iluzi zachování míru.
Před evropskými státy v případě nejhoršího scénáře nebude jiná alternativa než migrační vlny zadržet na hranicích, resp. v pohraniční oblasti. V takovém případě bude možné za pomocí armády vybudovat provizorní utečenecké tábory či spíše "města" a obehnat je zátarasy a střežit je za pomocí jednotek vyzbrojených obrněnými vozidly a vrtulníky.
Humanita se omezí na pouhé poskytování léků, jídla a nejzákladnějších prostředků proti chladu a mokru. Nebude se při zvládání stovek tisíc lidí jednat o strádající migranty, ale problém na vzdálenost dostřelu ručních palných zbraní. Běženci mohou být v takovém případě vyzbrojeni nejen ručními palnými zbraněmi, ale i lehkými protitankovými a protiletadlovými, které ukořistili.
Lze předpokládat, že se jich zmocní na útěku, ale je nutné počítat s ještě horší variantou: Ten kdo masy vyhání, chce, aby se určitého množství zbraní zmocnili, aby tak byli migranti v cílové zóně útěku hůře zvládnutelní. Běženci se mohou "shodou náhod" zmocnit na útěku (poblíže hranic) i určitého počtu zastaralé obrněné techniky.
Zároveň mohou být mezi utečenci komanda, která mají vyprovokovat střetnutí migrantů s policií a armádou evropských států a skupiny kriminálních živlů použijí migrační skupiny jako krytí svého přesunu do nových teritorií.
Dvě fronty
Nelze vyloučit, že jednotky NATO budou muset zvládat (kontrolovat) napjatou situaci ve vojenské oblasti a přitom migrační vlny otevřou druhou neformální frontu. Mají být vpuštěni migranti za hranice států NATO nebo mají být na hranici nekompromisně zastaveni? Agresor může donutit svým tlakem migranty i k násilnému přechodu hranic. Objeví se dilema použití nášlapných min? Pokud budou vpuštěni do pohraničních oblastí, budou ochotni imigranti přijmout život v provizorních koncentračních táborech ? U utečenců je osudovým problémem ztráta iluzí, zatrpklost, vykořenění. Nelze dopředu odhadnout kolik běženců v migračním davu bude muset být v kritických situacích zastaveno střelbou bez ohledu na věk a pohlaví migrantů, aby byl udržen nejzákladnější pořádek, protože dav se od určitého okamžiku podobá spíše živlu, než lidskému společenství, a lze prý modelovat určité reakce davu i za použití matematických modelů z fyziky plynů...
Média ráda zachytí drastické scény zvyšující atraktivnost jejich zpravodajství. Budiž předpokládáno, že v té době bude zavedena cenzura jako jedno z prvních opatření proti vydírání. Agresor bude počítat s destabilizací společnosti na základě traumatických jevů rozšiřovaných médii. Na to všechno se musíme připravit. Střety migrantů s policií a vojskem mohou být rozbuškou pro "místní cizince" - např. v SRN a ve Francii. Kurdský "experiment" je ještě velmi živý... I tato vnitrostátní etnická pnutí mohou být profesionálně připravena protivníkem.
Nepodceňovat teritoriální vojsko
Z těchto důvodů je např. v rámci Armády ČR nezastupitelné vojsko územní obrany, které je prozatím spíše statickým přívažkem armády. Ale z pohledu problému migračních vln je vojsko územní obrany stejně důležité jako jednotky pozemního (polního) vojska vyzbrojené těžkou technikou. Úkolem vojska územní obrany je zajištění druhé fronty nejen proti hrozbě terorismu, ale i proti pronikání hysterických a agresivních skupin lidí. K průniku na území ČR může docházet na velmi široké frontě, resp. ze všech směrů.
Odmítání migrantů jako psychologický jev
Přes veškerou snahu po pozitivním obrazu moderního člověka bez předsudků, základní psychologické tendence se po staletí nemění. Migranti byli a budou vždy obtěžujícím fenoménem. Jsou nepříjemní tím, že náhle kladou na obyvatele regionu, do kterého přicházejí, nároky sociálního i finančního charakteru. Nejproblematičtější je, že se lidé stávají běženci v podstatě přes noc, kdy naděje v normální život se zlomí většinou při chladně prokalkulovaném politicko - vojenském rozhodnutí v násilí a život ve strachu z pronásledovaní.
Naděje jako past
Po katastrofě v roce 1914 - 1918 se válka pro většinu lidí na Západě stala nemyslitelnou. V prosinci 1938, pouhé tři měsíce po Mnichově, Llyodova společnost v Londýně tipovala 32 : 1, že válka v roce 1939 nevypukne. Dne 7. srpna 1939 uveřejnil londýnský Daily Express výsledek průzkumu mezi evropskými respondenty. Deset ze dvanácti soudilo, že "letos válka" nebude. A o tři týdny později přepadl Hitler Polsko. Zdá se, že tyto názory byly silně ovlivněny přáním. I židovská inteligence v Evropě se jen z menší části snažila uniknout stínu Hitlerova režimu - a tím i holocaustu. Ačkoli byl známý postup Hitlerova režimu vůči židům v Německu, nenastal ve chvíli ohrožení sousedních států masový exodus židů. Přitom tři tzv. norimberské rasové zákony začaly být v Německu uplatňovány od roku 1933 a k vyvrcholení došlo nařízením ze dne 12. listopadu 1938 o vyřazení židů z německého hospodářského života a následně zcela viditelnými násilnými persekucemi. Židé tušili budoucí vývoj událostí, ale ani v nejčernějších snech netušili holocaust. Emigrace by představovala naprosto revoluční změnu v jejich životě. Židovské rodiny by musely ze dne na den opustit své dlouho budované zázemí a prostředí, jež důvěrně znaly. A "jen kvůli strachu" by musely žádat o vízum do některé ze zemí, kam by se chtěly uchýlit. K tak revolučním krokům se uchýlilo jen málo židovských rodin. Kdyby se, zcela hypoteticky uvažováno, našli charismatičtí vůdci, kteří by dokázali přimět židovské občany, aby po Mnichově, na podzim 1938, odešli z Československa, náhlý exodus desítek tisíc rodin během několika týdnů až měsíců by se ukázal nereálným. Podobný osud by potkal masový odchod polských židů. Tehdy by se ukázalo, že jejich nepřítelem není jen nacistická ideologie, ale v podstatě celý svět. Kdo by chtěl přijmout desítky stovky tisíc utečenců? Problémy s vystěhováním měli i jedinci.
Český rok 1938
Příkladem jak traumatizující faktor představují běženci jsou restrikce, které uplatnil úřednický aparát ČSR vůči vlastním lidem v roce 1938 při migrací Čechů z obsazených Sudet do českého vnitrozemí. Archivní materiály z archivu města Ústí nad Labem mluví jednoznačně. I uvnitř státu se tvoří velmi rychle migrační hranice.Pro některé Čechy bylo nepříjemné překvapení, když jim bylo v odchodu ze Sudet bráněno a byli posíláni zpět do svých domovů. Smůlu měli především ti, kteří měli domovskou obec v Sudetech a neměli kam jít. Pražské úřady se snažily všemožně zabránit odchodu obyvatelstva do vnitrozemí. Utečenci by zvyšovali chaos, vyvolali by těžko zvládnutelnou bytovou a zaměstnaneckou krizi. Bylo nutné ponechat je v náručí dobrotivého Adolfa. I tak byl útěk českého obyvatelstva značný. Ve vnitrozemí se snažilo najít přístřeší na 120 000 lidí. Řeč dokumentů o tendenci českých úředníků je jasná:
Rozkaz presidia zemského úřadu v Praze z 1. října 1938:
Okresní úřad v Ústí n. L. Čís. 988 pres.
Dne 1. X. 1938. Věc: Stěhování civilního obyvatelstva.
Policejnímu ředitelství v Ústí n. L.
Okresnímu četnickému velitelství v Ústí n. L.
Všem četnickým stanicím.
Z rozkazu presidia zemského úřadu v Praze jest nutno zabrániti stěhování civilního obyvatelstva ze zdejšího okresu, a to bez příkazu ministerstva vnitra. O tom Vás vyrozumívám se žádostí o dozor.
Okresní hejtman: Dr. Včelák v. r.
Zajímavý je i telegram presidia zemského úřadu v Praze z 1. října 1938:
T E L E G R A M
nutno provadeti stoprocentne negativne a bez prikazu ministerstva vnitra nesmi se ze sveho mista civilni obyvatelstvo v zadnem pripade stehovati =presidium zemskeho uradu. +
Nejedná se jen o ojedinělé dokumenty.
Obdobný požadavek byl vysloven také v tomto telefonogramu ministerstva vnitra ze 6. října 1938:
Telefonogram ministerstva vnitra, předaný vrch. odborovým radou Dr. Novotným.
Podle rozhodnutí mezinárodního výboru v Berlíně bude německým vojskem ve dnech 7. až 10. října 1938 část tamního okresu okupována až do doby, než bude definitivně rozhodnuto o tom, které území bude odstoupeno Německu. Připravte evakuaci úřadů. Úřady nechť však až na další pokyn vytrvají na místě. Zařiďte, aby civilní obyvatelstvo zůstalo na svých místech. Bližší pokyny následují. Poslechněte rozhlas v 7 hodin. Předáno okresním úřadem v Litoměřicích vrch. r. Dr. Böhmem, převzato v 6. 55 hod. ráno drem Studničkou.
Páni přednostové všech stát. úřadů vyrozuměni.
Vzato na vědomí. X. 1938.
Provedeno
Faktem je, že kdyby se Češi stáhli do neokupované části Čech, vznikla by pracovní a bytová krize. Vždyť jen k 1. listopadu 1938 bydleli utečenci provizorně asi v 6000 vagónech. Velké vagónové kolonie byly zvláště na Ostravsku, kam utíkali Češi před Poláky. V oblasti obsazené nacistickou administrativou zůstalo 420 000 Čechů. Pro mnohé rodiny tyto úřední tlaky měly smutné důsledky. V ústeckém městském archivu jsou uloženy magnetofonové kazety s výpovědí osob žijících v době okupace pohraničí v Ústí n. L.
Při přepisu svědectví uvádíme jen křestní jméno, protože svědkyně si nepřeje být jmenována.
Chce se vyhnout případným "nervózním" reakcím těch, kteří se snaží hledět na události roku 1945 jako na návrat ráje...
Mluví paní Božena z Ústí n. L.:
"Češi, kteří měli kam odjet, chtěli pryč, ale mnohým se to nepodařilo. Např. Bilingrovi. Měli přátele u Berouna. Snažili se tam odjet. Vzali si do auta věci a jeli do Čech. Tam je zastavili a obrátili, věci jim u Berouna (vojáci) vzali a museli se vrátit s prázdnou, bez nábytku, zpět. Naštěstí byt ještě nebyl obsazený, a tak se nastěhovali zpátky do prázdného bytu... Když jsme se chtěli také přestěhovat ke známým do Humpolce, viděli jsme, že pro nás tam byt není a museli jsme zpátky. Podali jsme si žádost do Prahy o vystěhování a odepsali nám, že jsme Češi rození tady v Ústí a patříme do Německa, a musíme tu zůstat. Nevím, co jsme komu udělali, že jsme se narodili v severních Čechách... V roce 1938 nás honili a tloukli henleinovci a v pětačtyřicátém nám zase říkali, že jsme kolaboranti. V práci nás zpočátku nechtěli taky, že jsme kolaboranti. Dodnes nevím, co si o tom mám myslet..."
Co dál?Politický vývoj konce století naznačuje, že počátek 21. století bude také politicky nestabilní. Je třeba se připravit na alternativu rozsáhlé krize.
Máme výhodu, že v případě migračních krizí jsou hranice ČR až ve druhém či spíše třetím sledu ohrožení od nejbližších problémových oblastí? Říkejte to ale dnes po kurdských nepokojích berlínským policistům. Vysmějí se vám...
Na druhou stranu je jisté, že tak malý stát jako ČR by i na zvládnutí poměrně malých problémů v rámci nejhoršího scénáře musel vyčlenit prostředky, které by se nám dnes mohly zdát nepřiměřeně velké.
Bohužel, budoucnost je otevřena nejrůznějším variantám možného...
Poznámka JČ: Jen bych idealisticky připomenul, že by se při věcném, strategickém uvažování o těchto otázkách nemělo zapomínat na humanitární ohledy. I kdyby nakrásně chtěla vyvolat nějaká nepřátelská mocnost chaos v českém zázemí vyvoláním vln uprchlíků, nezapomínejme, že většina těchto lidí budou vždycky lidé ve velmi tísnivé osobní situaci, bez vlastní viny. za podobných okolností pracují i mezinárodní charitativní organizace. Dobře vědí, že například v miliónových táborech uprchlíků po genocidě v Ruandě hrály hlavní slovo polovojenské organizace vražedného ruandského režimu. Znamenalo to snad, že se měly humanitární organizace méně lidsky chovat k postiženým civilistům a dětem? Dále bych rád slyšel eticky přesvědčivé zdůvodnění, jakým právem zabraňujeme tzv. "hospodářským uprchlíkům", tj. lidem, kteří hospodářsky strádají, v příchodu do naší země.
