Britské listy

Pane Čulíku, ještě něco k občanství: obávám se, že argumentace pana Jírovce o dvojím občanství (BL 22.2.99 ) stejně tak jako interpretace článku 12 Ústavy českými úřady a institucemi je zatížena myšlením doby minulé.

Článek 12(1) praví, že Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon a článek 12(2), že Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.

Zákon podle čl. (1) nesmí porušit čl.(2), jinak jsme opět v socialismu, kde platila ústava, pokud zákon nestanovil jinak.

Ovšem §17 zákona 40/1993 stanoví, že Státní občan České republiky pozbývá české státní občanství okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství či narozením.

Tady zákonodárce omezuje nepřípustně platnost čl. 12(2) spekulací, že každý občan nabytím cizího občanství se vědomě vzdává občanství českého.

Jsou totiž občané, kteří s vědomím, že proti jejich vůli jim nikdo nemůže české občanství vzít, si pořídí i občanství další, pokud proti tomu hostitelský stát nic nenamítá.

§17 postihuje kolektivně, ačkoliv ze znění čl. 12(2) jasně vyplývá nutnost individuelního projednání, aby se zabránilo odnětí občanství proti občanově vůli. Ale o tom už jsem v BL psal.

Dnes bych rád upozornil na jiný, mnohem důležitější aspekt. Kdysi, t.j. v roce 1994 jsem o tom psal panu poslanci Grulichovi" tehdy předsedovi parlamentní komise pro styk s krajany.

Co positivního může (§17) asi České republice přinést? Emigrace byla, je a bude a směrem západním budou asi odcházet převážně schopní lidé, kteří se musejí dát naturalisovat, chtějí-li se plně uplatnit a chtějí-li případně založit nějakou lobby pro zájmy ČR.

Při nabytí jiného státního občanství se někdy musejí svého původního (českého) občanství vzdát - v takovém případě není ovšem jejich vztah k rodné zemi narušen, prostě to jinak nešlo.

Jestliže jim krátce potom český konsulát sdělí, že byli podle zmíněného paragrafu zbaveni českého občanství, je to zásadně jiná situace, protože postoj českých úřadů je vnímán jako rána do zad, zvláště jsou-li v rodině děti, před kterými nelze v cizím prostředí postoj české vlády obhájit, pokud by se o to vůbec někdo pokoušel.

Obávám se, že si parlament, vláda a president republiky vůbec neuvědomili psychologické následky tohoto paragrafu pro vznik českých lobby v zahraničí. Podle mého názoru má vláda plné právo klást podmínky uchazečům o české občanství, ale zásadně by neměla ve vlastním zájmu podrážet zezadu krajany v cizině.

Pan Grulich, snad proto, že byl tehdy předsedou komise pro STYK s krajany, neodpověděl. Ale nemá snad ČR v současné nepříznivé situaci jiné starosti, než furiantsky záplatovat neudržitelné a pro ČR zjevně škodlivé zákony? J.T.