Seminář měl v podstatě jen čtyři referáty - promluvili zde ředitelé Jakub Puchalský (ČT) a Vladimír Ježek (ČR) a potom dva zahraniční hosté - dr. Norbert Schneider z Porýní Vestfálska, který je šéfem tamějšího regulačního úřadu (Landesmedienanstalt) pro vysílání a dr. Werner Rumphorst, šéfprávník Evropské vysílací unie EBU.
Na seminář jsem se dostavil až odpoledne, takže jsem zmeškal referát Jakuba Puchalského na téma "Veřejnoprávní média a odpovědnost vůči společnosti." Měl jsem však možnost vyslechnout si generálního ředitele Českého rozhlasu, který pohovořil na téma Ekonomická, právní a věcná charakteristika pojmu "veřejnoprávnost". Nerad bych, aby došlo ke zkreslení prosloveného, ale dělal jsem si poznámky jenom u toho, co mne zaujalo. Dnes mám ve svém notesu zapsány např. tyto Ježkovy výroky:
Jak dát veřejnoprávnost do zákona? Je to otázka spíše citu, těžko pojmenovatelných definic a slov. Zákon by proto měl být proto co nejstručnější a co nejliberálnější a neměl by dávat možnost zneužívání pojmů.
Já vím, pan Ježek tam řekl ještě řadu trefných charakteristik a nepopiratelných faktů týkajících se rozdílné praxe veřejnoprávního a soukromého vysílání. Mne však zaujala jeho definice tzv. veřejnoprávnosti, kdy v závěru svého vystoupení opět opakoval: Veřejnoprávnost chápu jako vnitřní pocit nezávislé odpovědnosti vůči instituci...
Zřejmě jsem nebyl jediný, kdo nad takovým pojetím veřejnoprávnosti kroutil hlavou. Pan Rumphorst okamžitě reagoval na termín "veřejnoprávnost".
"Veřejnoprávní" je adjektivum převzaté z německé jazykové oblasti, je třeba si uvědomit, že označuje právní formu vysílací organizace, nikoli náplň její činnosti. Není důležité, že vysílatel je "veřejnoprávní", je důležité, zda vykonává "veřejnou službu." Tj. ČT a ČRo jsou vysílatelé veřejné služby.
Podle Rumphorsta by proto bylo dobré používat jiný slovník a diskutovat ne o tom, co je to "veřejnoprávnost", ale o tom, co si představujeme pod pojmem veřejná služba ve vysílání ČT a ČRo. Na to Jan Jirák reagoval: "na změnu slovníku je asi už bohužel pozdě, mezi politiky a novináři se pojem veřejnoprávnost zahnízdil natolik, že s tím teoretická fronta asi už jen těžko pohne."
Poté se ozval i pan Schneider z Porýní Vestfálska, který požádal Vladimíra Ježka, zda by mu mohl blíže specifikovat, jak se utvářejí a čím se řídí ony "vnitřní, subjektivní pocity" které vytvářejí onu "veřejnoprávnost". Na to jsem vystoupil a pokusil se panu Schneiderovi vysvětlit, že takové pojetí, založené na vnitřních subjektivních pocitech, odráží chabou úroveň diskuse o věcech veřejných v České republice, protože logické by bylo, aby obsah "veřejnoprávnosti", tj. veřejné služby, se odvozoval nikoli od subjektivních pocitů, ale od definování pojmu "veřejný zájem", a ten v našem politickém životě hraje spíše zanedbatelnou roli, neboť je buď odmítán (veřejný zájem vznikne součtem zájmů individuálních) nebo zneužíván k prosazování zájmů partikulárních.
Ta diskuse byla mnohem různorodější, než tady uvádím. Toto není nějaký objektivní zápis. Nicméně rád bych ještě vzpomenul vystoupení pana Rumphorsta, který se podivil nad tím, že se zde diskutuje o některých věcech, které by přeci našim politikům měly být dávno jasné. Byla to přece Praha, kde se 7.-8. listopadu 1994 konala 4. evropská ministerská konference o masmediální politice se dvěma hlavními tématy: Budoucnost vysílání veřejné služby a Svoboda žurnalisty.
A jestliže ministr české vlády spolu s ostatními ministry z evropských zemí v Praze podepsal závěrečné usnesení, v němž se zavazuje "udržet a rozvíjet silný systém vysílání veřejné služby v prostředí charakterizovaném vzrůstající konkurenční nabídkou programových služeb a rychlými technologickými změnami" (citováno ze znění dokumentu uveřejněném v periodiku ČT Svět televize 4/94, str. 68-78), a jestliže se v tom dokumentu uvádí devět hlavních úkolů veřejnoprávního vysílání, pak by snad neměl být problém, využít tento dokument nejen k diskusi o tzv. "veřejnoprávnosti" českých médií, ale také k tomu, aby tato média a její publicisté české vládě přijatý závazek neustále připomínali. Tolik šéfprávník EBU Werner Rumphorst.
Já jsem v této souvislosti sáhl do svého archivu a vytáhl studii, kterou jsem přesně před pěti lety, tj. v únoru 1994, vypracoval pro Úřady Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. (viz příloha, viz Obsah tohoto vydání BL) Když jsem si ji četl, padla na mne tíseň a pocit marnosti lidského počínání - to v okamžiku, když se člověk dozví informace o průběhu posledního zasedání Stále komise pro masmédia v parlamentu (právě minulý týden), nebo když je konfrontován v novinách s intelektuálními perlami z pera předsedy této komise poslance ODS Ivana Langera (právě před třemi nedělemi v Lidových novinách).
Jak už jsem nejednou veřejně prohlásil - nedělám si patent na rozum, mně nevadí, když lidé mají jiný názor na věc, naopak, vítám každý odlišný pohled opravující mé případné omyly. Nemyslím si tudíž, že moje studie byla nějak geniální. Ten smutek vyplývá spíše ze zjištění, že ani po deseti letech svobodné diskuse stále nejsme schopni se sjednotit na interpretaci některých základních pojmů vyspělých demokracií, a že naopak tyto diskuse jsou neustále zatěžovány ideologickým balastem (viz např. onen článek Ivana Langera označující regulaci elektronických médií za socialismus).
Poznámka Jana Čulíka: Definice veřejnoprávnosti, kterou předložil podle pana Šmída pan Ježek, je poněkud znepokojující.
Asi není možno přece "veřejnoprávnost" definovat jako "souhrn subjektivních představ těch, kteří ve veřejnoprávních médiích jsou a snaží se vykonávat svoji práci nezávisle na politice a na trhu." - Práce ve sdělovacích prostředcích veřejné služby by neměla být subjektivní. Pro novináře v médiu veřejné služby nemůže být mikrofon jeho vlastním subjektivním nástrojem, v němž si může vyjadřovat, co osobně sám chce, "nezávisle na politice a na trhu". -
Základem práce novináře v médiu veřejné služby musí být objektivní, profesionální úsudek, který nemá nic společného se "subjektivními představami". - Potíž ovšem je, že v zemích jako je Británie, existuje dosti pevné povědomí o tom, co je dobrá rozhlasová a televizní žurnalistika. Proto může britský mediální odborník napsat, že se to prostě "pozná". (Viz studie Milana Šmída, níže.)
Dále pan Ježek uvažoval: Kdo je veřejnost? My všichni? Včetně menšin? Kde je hranice menšiny, pro kterou by se mělo ještě vysílat? - Sporná je totiž představa, že se vysílá "pro někoho", že se médium veřejné služby má stávat pasívním mluvčím různých skupin ve společnosti. Pak novináři musejí lámat hlavu, názory jak malé společenské skupiny mají ještě vysílat. Jenže médium veřejné služby přece není totožné s předvolebním stranicko-politickým vysíláním. - Úkolem novináře média veřejné služby je hledat podnětné, nekonvenční myšlenky, předkládat je veřejnosti a zpochybňovat je při tom z nejrůznějších úhlů. Při této definici se nemusíme trápit tím, jestli nositelem názoru, který do vysílání přinášíme, je třeba příliš malá politická skupina. Médium veřejné služby by mělo vysílat všechny myšlenky, které novinář podle profesionálního úsudku uzná za nové a podnětné. To je jedno, jestli s nimi přijde stotisícová společenská skupina anebo jednotlivec.
