Kosovo je součástí Evropy - proto musíme bojovat na jeho záchranu

argumentuje ve středu 24. dubna v deníku Independent Anne McElvoy:

Slobodan Miloševič se proměnil ve velkého diktátora se všemi charakteristickými rysy: šílenstvím, krutostí a dlouhověkostí. Když zlikvidoval v roce 1989 autonomii Kosova, existoval ještě Sovětský svaz a šílené projevy tohoto jugoslávského nacionalisty se zdály být nepříliš realistickou hrozbou.

I když v roce 1991 vzniklo v Chorvatsku už skutečné násilí, vždycky dělal srbský šéf státu poněkud absurdní dojem. Tehdy jsem se účastnila v Bělehradě státní recepce. Miloševič vypadal a hovořil jako učebnicový východoevropský učitel marxismu-leninismu - společensky zakomplexovaný, neohrabaný, ale pod tlakem tvrdě hájící své přesvědčení. Když už ho přestalo bavit odpovídat před jídlem na otázky, oznámil ostře: "Teď už zaútočíme na polívku." Tento tvrdý postoj, aplikovaný vůči večeři, se zdál trochu komický. Po Vukovaru, Srebrenici a Račaku už to tak komicky nezní.

Když si lidé stěžují, že je cíl leteckých útoků NATO proti Srbsku nejasný, nemají pravdu. Existuje jeden jasný cíl, bez něhož je mír nemožný: vytvořit takovou situaci, v níž Miloševič přijde o moc a znetvořené, žravé Srbsko, které vytvořil, bude poníženo. Pokud se Miloševič v nadcházejících dnech sám neprobudí z noční můry, kterou vytvořil, NATO zahájí v nadcházejících dnech nejvážnější akci od konce druhé světové války.

Pro vojenskou akci proti suverénní mocnosti, která páchá zvěrstva na vlastním území neexistuje institucionální ani právní zdůvodnění. Musíme se spolehnout na subjektivnější hodnocení reálpolitiky a na etický imperativ, který nám velí, abychom jednali. Tony Blair to shrnul v britském parlamentě takto: "Nejednat je nebezpečnější než jednat a je správné zasáhnout, už v důsledku utrpení, které Miloševič způsobil Kosovu."

To je přesvědčivé. Ale akce bude dlouhá a krvavá. Britský premiér bude muset v nadcházejících tádnech a měsících pracovat velmi usilovně, aby lidi přesvědčil, že účast Británie na zásahu v Kosovu je ospravedlnitelný.

Roli NATO v Kosovu bude ještě obtížnější ospravedlnit než poslední letecké útoky v Perském zálivu - a při tom se Tony Blair neprojevil zrovna přesvědčivě. Bombardovat Srby jménem Kosova - to se v podstatě rovná uznání kosovské nezávislosti. Je možné, že máme-li zpečetit strategické výsledky bombardovací kampaně, budeme muset proti Miloševičově vůli do této oblasti vyslat pozemní vojska - to je řešení, jehož se bojí, protože by to zaručilo jeho pád. Ale politická a lidská cena by byla vysoká.

Šéf Konzervativní strany William Hague konstatoval, že jeho opozice podpoří vyslání pozemních jednotek jen na udržování diplomaticky dohodnutého míru, nikoliv proto, aby pro mír bojovaly. Vzniká tím možnost rozkolu mezi labouristy a konzervativci. Problém ale je, že bez vyslání pozemních vojsk možná NATO nebude schopné vytvořit v Kosovu mír.

Přesto, že je Tony Blair přesvědčený Evropan, nezmínil se o jediném závazném důvodu, proč musíme riskovat dlouhý konflikt v Kosovu: je to součástí Evropy. Alternativou k západní intervenci je přijmout, že západní ideály základních lidských práv a svobody před pronásledováním neplatí v Jugoslávii. Nemyslím, že by měla Evropa tolerovat takovéto zóny, kde etika neplatí.

Oponenti bombardování často argumentují, že vzhledem k tomu, že Západ není ochoten ani schopen použít síly proti nespravedlnosti všude na světě, neměl by to dělat ani v Jugoslávii. Ale je toEvropa: Budoucnost tohoto kontinentu je naší budoucností. Nemáme-li zasáhnout proti brutálnímu diktátorovi, proti komu bychom kdy zasáhli?

V Evropě nyní dost chybí vědomí, že být Evropanem znamená zastávat určité základní hodnoty a mít povinnost se o druhého postarat. Do tohoto vakua vstoupilo sobectví, které projevil známý historik Correlli Barnett ve zvráceném a matoucím novinovém článku, v němž vyjádřil názor, že NATO bude v Kosovu "okupační armádou". Oficiálně je to snad správná charakteristika. Ale Kosovo nejsou Sudety.

V Evropě dnes neexistuje žádné "vzdálené balkánské zákoutí". Maďarsko je členem NATO, hraničí se Srbskem a uprchlíci přicházejí ve vlnách na jeho území. Už nás od nepříjemností neochrání žádná železná opona.