Neučinit nic by znamenalo podílet se na genocidě
An English version of this article is in the current issue of Electronic New Presence.
Na tomto místě jsem několikrát za posledních několik týdnů vyjádřil podporu úsilí NATO zastavit genocidu v Kosovu. Dostal jsem k této věci větší množství e-mailů, z nichž většina se mnou nesouhlasí. Někteří čtenáři nazvali mou podporu akci NATO v Jugoslávii dogmatickým válečnictvím a ještě horšími přízvisky.
Hodně však vypovídá skutečnost, že ani jeden z těchto kritiků se nezmínil o tom, jak by bylo možno reálný problém Kosova vyřešit: jak se zabraňuje genocidě, která už probíhá?
Než se začneme zabývat podrobnostmi, jak to učinit, měli bychom mít na mysli, proč dochází k této akci. Základním problémem v Jugoslávii není bombardování NATO, ale dlouhodobě probíhající genocida. Ani jeden kritik intervence NATO nepřišel s žádným plánem, jak zastavit brutální masové vraždění v Kosovu, které provádí armáda a polovojenské jednotky, jimž velí bělehradští politikové.
Četl jsem zjednodušeně atraktivní argumenty na podporu izolacionismu, šokující líčení strašlivých chyb NATO při konkrétních leteckých úderech a nepořádně napsané články obsahující otevřeně primitivní protiamerikanismus. Avšak nikdo nepředložil žádný praktický plán, jak zamezit institucionalizovanému vraždění, které provádí Bělehrad.
Chcete-li kritizovat seriózně, musíte navrhnout praktickou alternativu. Chabé argumenty jako "měli jsme to vyřešit politickými prostředky" neříkají nic. Nezapomínejte, že Miloševič dosud souhlasil s dohodou se Západem jen jednou - v Daytonu - poté, co NATO bombardovalo jeho jednotky v Bosně.
Lze argumentovat, že bombardování není nejlepší metodou, jak zabránit genocidě - a od samého počátku podporuju velkou pozemní invazi - ale nelze přece argumentovat, že nejlepší je nedělat nic.
Kritikové nejsou většinou šílenci, kteří by hájili Miloševiče, a argumenty, o nichž se zmiňují, zejména o tom, že bombardování samo není efektivní, stojí za to číst. Znepokojují mě však izolacionisté a profesionální polemikové a lidé, zastávající nerozhodné stanovisko a argumentující, "no, existují vždycky dvě strany každé mince". Tito lidé jsou znepokojující, protože jsou to často právě oni, kteří, když dochází ve svět k nějakému strašlivému vraždění, se ptají, proč proti tomu svět nic nedělá.
Zabraňovat genocidě je správné - stát s rukama složenýma v klíně a nedělat nic je zločin. To není nadsázka, neboť odstavec III e Konvence OSN o prevenci a trestání zločinu genocidy (přijatý Valným shromážděním OSN 9. prosince 1948) konstatuje, že podílet se na genocidě je zločin, který musí být potrestán. Mít moc zabránit odpornému zločinu a přesto stát a nedělat nic - to mi příliš připadá jako komplicita.
Použijme příkladu z vaší ulice. Každý večer slyšíte z domu vašeho souseda děsivé výkřiky, při nichž stydne krev. Sousedova manželka má, když jde nakupovat, velké podlitiny na obličeji a kulhá. Dvě jejich děti nebyly už dlouhé týdny ve škole. No, ale vy argumentujete, že bychom do toho neměli zasahovat, protože to není vaše rodina a není to váš dům.
Takový názor je krátkozraký, nepraktický a nelidský.
