Jugoslávie: Tyran ztrácí moc

Reportérka listů Guardian a Observer Maggie O'Kanová, která systematicky v minulých týdnech svědčila ze Srbska zejména o hrůzných důsledcích občasných nechtěných útoků NATO na civilní cíle, byla nyní ze Srbska vypovězena. Zveřejnila o tom v neděli 2. května v týdeníku Observer tento článek.

Jeden ze dvou přítomných tajných policistů v hotelu Hyatt v Bělehradě rychle vstoupil do hotelového výtahu a ukázal mi svůj policejní odznak: "Policie," řekl. "Váš pokoj, prosím."

Po rozhovoru o Van Morrisonovi a o filmu s Michaelem Collinsem dorazil jeho šéf s malým, nepříjemným igelitovým pytlíkem. Uvnitř byly všechny náležitosti vypovězení ze země: policejní razítko v pase a tři kopie na stroji napsané stvrzenky, že se konfiskuje můj počítač.

Důvod? "Možná jste nepsala objektivně - nevím," řekl šéf denní služby tajné policie v hotelu (nikoho to vlastně nezajímá). "Máte 24 hodin."

Válka v Bělehradě se nedostane do historie jako významná kapitola moderního žurnalismu. Novináři jsou drženi v Bělehradě 600 kilometrů od Kosova, vysedávají nervózně v tiskovém středisku jugoslávské armády a čekají na  autobus, který je odveze k "dalším zvěrstvům, napáchaným NATO". Snaha proniknout do politického klimatu v Srbsku se novinářům nedoporučuje.

Přesto však to byla nevhodná doba na to, z Bělehradu odejít. Po pěti týdnech dospěla válka k bodu obratu.

Signály na povrchu nejsou dobré. Míroví vyjednavači přijíždějí a odjíždějí. Rozumné hlasy v Miloševičově vládě jsou propouštěny a Miloševič stále odmítá přijmout mezinárodní vojenskou přítomnost. Avšak podíváme-li se hlouběji, fasáda Miloševičova města praská. Vzniká nový pohyb. Během tří dnů za minulý víkend zvedly hlavu tři opoziční strany a zaútočily na jugoslávského prezidenta.

V prvních dnech hovořily jen se zahraničními novináři. A pak se stalo nemyslitelné - Miloševičův vlastní náměstek premiéra, Vuk Draškovič veřejně zaútočil na válku a implicitně také na Miloševiče - Vuk řekl Srbsku, že válka ničí zemi, že Rusům je to jedno a že jsou Srbové sami, a tak by mělo být západním jednotkám povoleno vstoupit do země.

Rozhovor se v následujících 24 hodinách opakoval čtyřikrát. Zoran Djindič z Demokratické strany a Vuk Obradovič ze Sociálně demokratické strany v pozadí bili na buben ještě silněji. "Miloševič musí odstoupit," řekl Obradovič, bývalý generál. Djindič, šéf největší opoziční strany, varoval, že Srbsko je na cestě k tomu, aby se stalo druhým Irákem, jemuž stojí v čele Saddám Husajn.

Pak byl Vuk náhle propuštěn a jeden zkušený novinář v hotelu Hyatt řekl, "Máme štěstí, že mu nejdeme na pohřeb."

Ve středu města v Bělehradě byli lidi nespokojení. Draškovič prořízl hnisající bolák - řekl pravdu, a obyvatelé Bělehradu to vědí. Před jeho kanceláří se zastavila dvojice, držící se za ruce, v jarním slunci, aby odpověděla na anglickou otázku, a to s  obvyklou zdvořilostí a otevřeností, jakou byste neočekávali, když je jejich město bombardováno piloty, kteří většinou mluví anglicky. (Představte si, že Francouzi bombardují každou noc Londýn a muž na Oxford Street vás požádá francouzsky o krátký rozhovor.)

"Slyšeli jste, že byl Draškovič propuštěn?"

Jejich výrazy a gesta byly výrazy a gesta dětí, jejichž otec je alkoholik a rodinu tyranizuje. Měli pocit trapnosti, únavy a rezignace. Pokrčili rameny, jako by říkali: "To je zase on."

Draškovič a ostatní prolomili velké tabu. Tři dny, kdy byl Vuk v centru pozornosti a kritizoval Miloševiče, zasely do mysli lidí pochybnosti.

Před deseti dny byla opozice jednotná v jedné věci. Bombardování ji rozdrtilo. "NATO zničilo demokracii," konstatoval Obradovič. Nyní vzniká něco nového. Stevovi Mutinovičovi je 39 let. Před dvěma lety byl ranami Miloševičovy policie donucen opustit bělehradské mosty, jako jeden z vedoucích představitelů hnutí, jehož cílem bylo zbavit Srbska Miloševiče.

"Miloševič byl na vrcholku hory, když začalo bombardování. Teď už může jít jen přes útes a spadnout dolů," konstatuje.

Tlak na Miloševiče přichází také z podnikatelských kruhů, které ho kdysi podporovaly. Nyní , slovy Zorana Djindiče: "Mají toho dost. Země je ničena, podnikatelé jsou ničeni. Bojí se mluvit, ale mluvím za ně - chtějí, aby to skončilo."

Djindič tvrdil v rozhovoru s jedním německým časopisem, že se 22 opozičních stran nyní organizuje a budou pořádat demonstrace proti způsobu, jímž vede Miloševič válku. Pokud k tomu dojde a přidá se k tomu jiskra veřejné nespokojenosti, kterou zapálil Draškovič, pro Miloševiče by to mohlo být velmi nebezpečné.

Ruský zvláštní velvyslanec na Balkán Srbsko paktem s ortodoxními bratry taky nezachrání. Zdá se, že Rusové ani příliš hlasitě neprotestují proti ropnému embargu. Rusko daleko víc zajímá, aby mohlo vyjednat vysoce prestižní mírovou dohodu mezi Evropou, Spojenými státy a Srbskem. Příliš ho nezajímá, jestli mají Srbové dost ropy pro ústřední topení.

Velvyslanec Viktor Černomyrdin, bývalý ropný ministr, je pragmatický podnikatel, který telefonoval s Draškovičem dlouhé hodiny a přesvědčoval ho, aby přiměl Miloševiče k dohodě.

V jednom z "autobusů ke zvěrstvům", jimiž jsou s armádní eskortou vyváženi západní novináři na místo poslední strašlivé chyby NATO, hovořil jeden americký novinář, působící v Itálii o informacích od jednoho velvyslance ohledně toho, co se odehrálo mezi italským premiérem Massimem D'Alemou, prezidentem Clintonem a Clintonovým poradcem pro národní bezpečnost Sandy Bergerem, čtrnáct dní před tím, než začala válka.

"Co budeme dělat," ptal se D'Alema, "jestliže se přes hranice začnou valit tisíce uprchlíků a  Miloševič se odmítne vzdát?" Prezident Clinton prý pokrčil rameny a obrátil se na Bergera a zeptal se, "Sandy, co budeme dělat pak?"

"Dál bombardovat," řekl Sandy. Clinton se obrátil zpátky k D'Alemovi a řekl, "Dál bombardovat."

A bombardování přituhuje. Oné noci, co byl Draškovič propuštěn, zažil Bělehrad nejtěžší bombardování. Následující noci byl tlak ještě větší.

Bombardování se stalo téměř normální: Lidi přestali chodit večer do krytu. Po třiceti dnech bombardování poslouchá průměrný Bělehraďan řízenou střelu nad hlavou, než vybuchne, a většinou zase spí dál. Avšak postupné ničení země začíná být příliš rozsáhlé na to, aby to mohl ignorovat i Miloševič.

A NATO bojuje i tím, že se snaží rozšiřovat politické trhliny - na Bělehrad se snášejí ze vzduchu letáky s vysvětlením, co se stalo v Kosovu - "Statisíce lidí prchají před Miloševičovým pogromem. Nedovolte, aby bylo vašeho vlastenectví zneužíváno."

Avšak v těchto dnech odvážných hlasů a dalšího bombardování je nejcharakterističtější hlas jednoho mladého muže. Bylo mu asi 34 a měl strach. Hledala ho armáda a chtěla ho poslat do Kosova: "Myslím, že se Miloševič nevzdá, dokud bude mít poslední kapku krve - jenže to bude naše krev, ne jeho."