Ivan Langer: "Mediální zákon je také o konkurenci"
Vazeny pane Culiku,
to, co posilam, prosim nepsal ani Rupert Murdoch ani panove Kirch ci
Berlusconi ci jini podnikatele v medialnim byznysu, ale predseda Stale
komise pro hromadne sdelovaci prostredky Poslanecke snemovny Parlamentu
Ceske republiky.
Rad bych vedel, co by se stalo, kdyby s timto nazorem - tj. ze media
jsou POUZE a VYHRADNE byznys a nic jineho - vystoupil politik odpovedny
za medialni politiku pred verejnosti v Nemecku, Francii nebo Anglii.
Myslim, ze by na svem miste dlouho nevydrzel. Ale to je jen muj soukromy
nazor. Rad bych slysel i nazory jine. Treba nazor na to, co si kdo
predstavuje pod pojmem "verejnopravni regulace".
Pro mne je to zpotvorenina, ktera by mela smysl pouze ve zneni "regulace
ve verejnem zajmu".
Mediální zákon je také o konkurenci
Ivan Langer
Nicneříkající pokřik musí být nahrazen pádnými argumenty odborníků
Ivan Langer
Svět médií není ve své podstatě ničím jiným než obchodní činností, jejímž cílem je vydělat peníze. Kdyby tato činnost k dosahování zisku nevedla, jen stěží bychom byli svědky existence tolika soukromoprávních subjektů v oblasti tisku, rozhlasu a televize. Jakkoli je tento fakt logický, často se na něj zapomíná, a to spíše úmyslně než náhodou. Ba co hůře, často je tento skutečný cíl zahalován do vzletných frází o tom, že média jsou tady pro občany a pro nic jiného. Není to pravda. Svět médií je především (ne výhradně) světem byznysu, jehož hnacím motorem je být úspěšnější.Základ diskuse nad mediální legislativou, coby specifickými pravidly v této oblasti, by se měl odehrávat v hledání definice míry zasahování státu do této oblasti, v hledání míry regulace jednotlivých druhů médií. Stranou úmyslně nechávám veřejnoprávní televizi a rozhlas. Je logické, že míra zásahů státu se bude lišit podle typů médií, respektive podle stupně omezení existence svobodné soutěže. Tam, kde je volná soutěž omezena díky technologickým možnostem, bude míra regulace vyšší (celoplošné televizní vysílání), zatímco tam, kde taková omezení prakticky neexistují, není důvod pro regulaci prakticky žádný (tisk). Smyslem regulace je pokus o kompenzování neexistující konkurence (kdy to není objektivně možné) a nepřipuštění zneužití dominantního či monopolu se blížícího postavení. Veřejnoprávní regulace by proto měla v ekonomické oblasti nahrazovat konkurenci pouze ve výjimečných případech, a to jen a výhradně proto, že čisté konkurenční prostředí není možné z objektivních důvodů vytvořit.
Smyslem veřejnoprávní regulace (vedle roviny ekonomické) je dosažení či hájení určitého společenského zájmu. Přesná definice onoho společenského zájmu je nejproblematičtější částí regulačního působení státu, neboť v sobě skrývá řadu úskalí a rizik. Příkladů je celá řada. Povinnost provozovatelů či vydavatelů odvysílat či otisknout informace související se stavem ohrožení státu či živelní pohromy sice nevyvolá žádné pochybnosti, neboť jde o zásah, jehož společenský zájem je snadno pochopitelný a definovatelný. Do určitých potíží se již dostáváme v případě zákonného omezení či hrozby sankcí v oblasti ochrany lidských práv, boje proti rasové či náboženské nesnášenlivosti. Jakkoli je takto obecně definovaný společenský zájem srozumitelný a akceptovatelný, jeho praktická realizace v sobě ukrývá jistá rizika zneužití. Sankce uložené za porušení zákona totiž mohou vést přes finanční postih až k možnosti odebrání licence či zastavení vydávání určitého periodika. A pokušení zbavit se konkurence je velmi silné! Ještě problematičtější je definice společenského zájmu - zajistit v médiích myšlenkovou a názorovou pluralitu. Ne vždy je totiž názorová pluralita synonymem pro pluralitu vlastnickou, respektive koncentrace vlastnictví v médiích nemusí vždy znamenat útok na svobodu v přístupu a k šíření informací. Naopak mnohdy tzv. boj za svobodný prostor pro šíření informací není ničím jiným než bojem ekonomicky slabších subjektů proti silným vlastníkům, bojem o místo na trhu. Veřejnoprávní zásahy pak již vůbec nemají povahu hájení společenského zájmu, nýbrž jsou jen prostředkem k prosazování ekonomických zájmů některých soukromých subjektů. Hovoříme-li o regulaci při hájení určitého společenského zájmu, nabízí se otázka, zda například právo na odpověď je překročením únosné regulace hranice nebo naopak správným zásahem ve smyslu narovnání postavení mezi těmi, kteří o někom píší, s těmi, o nichž je psáno? Nejde tedy o útok na svobodu tisku, nýbrž jen o to, zda tuto nerovnost a důsledky z ní plynoucí má řešit až soud nebo již zákon.
Diskuse nad tiskovým zákonem bude ve své podstatě střetem nad silou působení státu v této oblasti. Své zájmy budou silně hájit ti, kdo svět médií vytvářejí - novináři, i ti, kteří na něm vydělávají - majitelé novin, rádií a televizí. Ať bude výstup jakýkoliv, této diskusi by slušelo maximum faktů.
Ivan Langer (ODS)
Předseda Stálé komise PS PČR pro sdělovací prostředky
Poznámka JČ: Nazvěte mě jazykovým pedantem, mě ale už uráží jazykový styl tohoto článku (otřepané postkomunistické formulace jako "to je o něčem" ("Mediální zákon je také o konkurenci"; nespisovné spojky ("coby", atd.) Jinak mám z článku pocit, že to napsal relativistický marxista, který redukuje veškerou lidskou existenci podle vzoru jiného marxisty - Václava Klause - na ekonomické vztahy. A relativista proto, že neuznává, že ve společnosti musejí existovat určité pevné civilizační zásady, přesně v českém postkomunistickém stylu (vlastně leninsky) je redukuje na osobní účelové zájmy či zájmy firem. Pan Ivan Langer svým myšlením vynikajícím způsobem demonstruje postkomunistický paskvil, který vznikl sňatkem zdegenerované socialistické normalizační etiky husákovského režimu osmdesátých let a nezažitých, zjednodušených pseudopravicových pouček klausovského režimu první poloviny devadesátých let, který zkrachoval. Ten krach snad mohl už vést českou mediální komisi parlamentu k tomu, aby pohlédla do zahraničí a podívala se, jak funguje mediální systém jinde (doufejme, že se ČR nebude inspirovat Itálií, ale mohla by se inspirovat Německem, Británií, Skandinávií...) - Nejde totiž jen o to, že stát musí regulovat situaci v těch mediálních oblastech, kdy z technických důvodů nemůže existovat skutečně volná konkurence (např. v oblasti terestrického televizního vysílání), jde ale i o určitý obecný civilizační etos, který jde, řekl bych dost dál, než k zákonům prostých tržních vztahů.
V Británii existuje celostátní komerční rozhlasová stanice, která má podle licence právo vysílat jen klasickou hudbu. Je neobyčejně úspěšná: poslouchá ji 6 miliónů posluchačů týdně a je to komerčně nejúspěšnější stanice ve Velké Británii. Komerčního úspěchu však dosáhla službou veřejnosti a vytvořením velmi pozitivní, absolutně nepodvodnické, vstřícné pověsti. Majitelé stanice nejen vydělávají, ale v první řadě si dávají úkol sloužit svým posluchačům. Konec konců je známo, že nejúspěšnější jsou celosvětově ty podniky, které se chovají vůči veřejnosti slušně a eticky.
Britské listy rády zveřejní k této věci další názory.
