Udělal jsem, co jsem udělal
Deník Guardian hovořil ve čtvrtek 1. července 1999 s bývalým americkým ministrem zahraničních věcí Henrym Kissingerem. Takto se dělají moderním způsobem novinářské rozhovory. Není to mechanické zveřejňování otázek a odpovědí.
"Dvě hodiny! Dvě hodiny! Nikdy jsem nikomu nedal víc než hodinu." Henry Kissinger se na mě smál v naprosté nevíře. Smál se mi do tváře. Vlastně mi do tváře plival. Nenápadně jsem si otřel tvář a řekl jsem mu, že mi hodina postačí. Bylo to naposledy, co jsem viděl, jak se Henry Kissinger směje.
Zažil tvrdý týden. V pondělí ho pozvali do rozhlasového pořadu Jeremy Paxmana Start the Week, aby tam dělal reklamu třetímu a poslednímu dílu svých memoárů. Paxmen, ve velmi bojechtivé formě, jak se zdá vyvalil na Kissingera čtvrt století potlačovaného resentimentu. Byl to spíš výprask než rozhovor.
Krátce řečeno, Paxman se zeptal, jak může člověk přijmout Nobelovu cenu míru poté, co přijal odpovědnost za bombardování neutrální země (Kambodže), za rozšíření války, aniž to bylo nutné (Vietnam) a za destabilizaci demokraticky zvoleného marxistického režimu (Chile). Nepřipadá si Kissinger jako podvodník? Kissinger se bránil agresívní výmluvností - byli jsme pragmatikové, zachránili jsme svět před komunismem, udrželi jsme svět svobodný před tyranií - ale pak už nezvládl svůj hněv. Noviny napsaly, že ve vzteku odešel ze studia.
Více méně jsem čekal, že bude náš interview zrušen. Očekával jsem, že si bude Kissinger dávat pozor na to, co říká. Ale to asi podcenilo aroganci člověka, kterému se podařilo bluffováním přelstít tolik "nepřátelských" vedoucích představitelů.
Kissinger se mi zmínil, že už dva rozhovory poskytl, drobnost dělal s Paxmanem. Slyšel jsem to? Ano, odpověděl jsem, poslouchal jsem to. Kissingerovi to, jak se zdá nevadilo, a odstranil si vlas ze saka. Paxman se měl na rozhovor řádně připravit, konstatuje, měl se pořádně ptát a ne útočit pochybnými výroky.
Co Kissingera urazilo nejvíc, jeho otázky nebo jeho technika? "Podívejte se. Oni píšou, že jsem odešel v hněvu, a to není pravda. Řekl jsem hned na začátku, že můžu zůstat jen 15 minut, a on to oznámil, ale tak rychle, že tomu skoro nebylo rozumět. "
Kissinger vypadá pořad stejně. Vyfotografujte ho, když mu bylo 50, 60, 70, nebo 76, jako dneska, a ty fotografie budou v podstatě úplně stejné - brýle, oblek, diplomatické stisknutí ruky, vlasy jako ovčí kožich. Má větší břicho, jaterní skvrny jsou trochu větší, ale to je asi tak všechno.
Vždycky bylo obtížné dělat rozhovor s Kissingerem. Diskutujte s ním a znudí vás tak, že se mu vzdáte - nekonečnými pauzami, mumláním, pompézními výroky o "geopolitice". Taky, nemůžete vyhrát - můžete nesouhlasit s jeho argumenty, ale z jeho hlediska jsou nenapadnutelné. Takže zbývá jen možnost na něj zaútočit, což udělal Paxman - a tím se otevřete obvinění, že ho zastrašujete.
Pokusil jsem se o šarmantní přístup. Blahopřál jsem mu k svazku pamětí, který má 1000 stran. Daleko jsem se tím nedostal, protože mě přerušil a zeptal se, na co se teda chci ptát. Kissingerovy odpovědi se vždy ztrácejí v neobyčejně zlenivělém skřehotání, jako by měl v úmyslu uspořit si energii na důležitější věci. Leží v křesle a nad ním vévodí břicho jako jakýsi královský stan. Když mu dám otázku, kterou považuje za nudnou, odkáže mě na svou knihu, nebo na oficiální záznamy. Nauč se, chlapče, dějepis, zdá se, že říká.
Kissinger se narodil v Německu začátkem dvacátých let a bylo mu devět, když se dostal k moci Hitler. Byl donucen chodit do židovské školy a podařilo se mu utéci do Ameriky, když mu bylo třináct.
Jak by to asi dopadlo s jeho životem, kdyby nebylo Hitlera? Odpovídá, že je to dobrá otázka, jednou mu ji položil kancléř Kohl. "Řekl jsem, 'Stal bych se učitelem v Norimberku, což je blízko místa, kde jsem se narodil.' A Kohl mi odpověděl, 'Ne, vy se podceňujete, vy byste se býval stal učitelem v Mnichově.'" Kissingerovi se ten vtip líbí a vykládá mi, že mladí židovští muži z jeho prostředí se nikdy nestávali politiky.
Byl by jeho život úplně jiný, kdyby nebylo Hitlera? Kissingerova tvář je bezvýrazná. "To nemůžete říct o něčem, co způsobilo, že zemřelo třináct členů mé rodiny," říká monotónně.
Kissinger zdůrazňuje, že nechtěl nikdy vstoupit do politiky a nepovažoval se za politika. Koncem šedesátých let byl slušným univerzitním učitelem, který neměl žádné velké vyhlídky, ale vyznal se v mezinárodní politice, když ho povolali do Bílého domu. Nejprve jako poradce pro národní bezpečnost a pak v roce 1973 jako ministra zahraničních věcí. I když začal mít úspěch, nedovolili mu, aby k Američanům mluvil přímo: jeho středoevropský přízvuk by se obyčejným americkým voličům nelíbil.
Na žádného ministra zahraničních věcí se nevzpomíná jako na Kissingera. Proč? Ukazuje na mě tlustým prstem: "Podívejte se, byl jsem ve funkčním období ve velmi traumatické době. Sloužil jsem prezidentu v tragické době pro Ameriku - intelektuální establishment nás dostal do války a nevěděli jsme jak z ní ven. Nedokázali přijmout skutečnost, že Nixon se snažil věc vyřešit."
Kissinger často poukazuje na úspěchy zahraniční politiky Nixonovy Ameriky (sbližování mezi Východem a Západem, styky s Čínou, odsun z Vietnamu, úspěchy na Blízkém Východě) a říká, že historie bude na něho vzpomínat laskavěji než na jeho současníky. "Jsem přesvědčen, že je to pravda," souhlasí sám se sebou.
Existují ještě jiné důvody pro kissingerovskou legendu. Například jeho ego. Měl rád znaky moci - rád se vyskytoval ve společnosti bohatých a mocných lidí, měl rád, když mu klesaly k nohám krásné modelky, rád dělal "geopolitiku" na obří, nemilosrdné šachovnici. Když byl Nixon zneuctěn po Watergate, Kissinger musel převzít některé prezidentské pravomoci v oblasti zahraniční politiky.
Co měl na mysli, když řekl, že je moc obrovské afrodisiakum? "Ah, to byla ta drzá poznámka," a zase na mě ukazuje tlustým prstem. Že by si kousal nehty? "Měl jsem na mysli, že vyvoláváte větší pozornost."
Kissingerův neočekávaný sex appeal byl vždy zdrojem humoru a závisti. Čím déle hovoří, tím více se propadá do křesla a tím vyšší je jeho břicho. Chtěly s vámi spát ženské, protože jste měl moc? "Ach..."
Možná chtěl říci, že moc sama byla afrodisiakem, když manipuloval všechny ty země, vytvářel všechny ty nemilosrdné aliance, vymýšlel nejgeniálnější způsoby, jak by CIA mohla podvrátit Allendovu Chile. Ruka se vymršťuje, jako by chtěla oslepit nepřítomnou kameru. "Ne, ne. To píšou lidi. Podívejte se na to z reálného hlediska. Nežili jsme v nejpřátelštějším prostředí. Byli jsme ve válce, z které jsme se chtěli dostat, od establishmentu přicházelo naprosté nepřátelství. Následovala jedna krize po druhé. A když jsem se stal ministrem zahraničí, byli jsme uprostřed všech těch krizí. "
Kissinger je hrdý na své úspěchy, že udělal ze světa bezpečnější místo. Ptám se ho, proč si myslí, že přivodil pád Sovětského svazu. "Ne! Podívejte se! Konkrétně jsem řekl, že si jiní by si nemohli přisvojovat zásluhy za ukončení studené války, kdyby v klíčovém období americké historie Nixon a Ford nezajistili, aby Amerika neprohrála. Nikdy jsem neřekl, že jsme zvítězili ve studené válce."
Během posledních dvou desetiletí se stal Kissinger stále více nepopulárním, natolik, že ho může seriózní rozhlasový pořad prezentovat téměř jako válečného zločince. Je matoucí, že je nyní Kissinger démonizován, izolován, jako by vůbec nepředstavoval americké veřejné mínění.
Říkám mu, že byl vždycky ve styku s americkým postojem vůči životu, s jejich neporazitelným pocitem, že mají pravdu, a vracím mu jeden jeho výrok: "Když neexistují alternativy, fantasticky vás to vede k soustředění mysli."
Ale Amerika se přece vždycky chlubí tím, že neexistuje jiná alternativa - demokracie musí být jen taková, jak ji znají Američané, svobodný trh, americký sen? Kissinger nebyl jediný, kdo chtěl zachránit svět před komunisty, a mnoho Američanů souhlasilo, že když hrají Spojené státy roli světového policisty, lidská práva musejí být v zájmu většího dobra občas porušována.
Má Kissinger pocit, že zanedbával lidská práva? Jako obvykle, než otázku dořeknu, Kissinger mě přeruší. "Ale je taky pravda, že jsme zavedli lidská práva v Sovětském svazu. Zvýšili jsme emigraci ruských židů ze 700 na téměř 40 000 a nikdy jsme se za to nechválili."
Kissinger konstatuje, že se domnívá, že americké zájmy musejí být vždycky v rovnováze s americkými hodnotami. Dobře, nebyl jsem žádný morální purista, ale nikdy nebyl ani totální pragmatik. "Zanedbával jsem lidská práva?" mumlá smutně. Konstatuje, že to musí posoudit svět.
Proč byl Kissinger překvapen pádem sovětského komunismu? Konec konců, americké závody ve zbrojení Sověty systematicky vedly k bankrotu. "Ne. Když jsem vstoupil do úřadu, nikdo si nemyslel, že se Sovětský svaz rozpadne. A když přišel do funkce Reagan, nikdo si nemyslel, že se Sovětský svaz rozpadne. Problém byl, že bylo nutno proměnit Sovětský svaz z ideálu, z kauzy, v určitou zemi, a pak zajistit, aby nezískala příliš velkou moc a neovládla svět."
Kdyý dostal Kissinger mírovou cenu, autor Tom Lehrer uvedl, že je načase přestat psát satiru. Má Kissinger pocit, že tu cenu přijal jako podvodník, jak řekl Paxman? "Měl jsem pocit, že jsem podvodník? Musíte si uvědomit tohle... Dostal jsem cenu míru v roce 1973, půl roku po dohodě, a všechny ty peníze jsem věnoval na stipendia pro děti lidí, zabitých ve Vietnamu, takže jsem osobně z té ceny nic neměl." Má Kissinger pocit, že je člověkem míru? "Považuju se za někoho, kdo se snažil proměnit svět k lepšímu. To byl můj cíl."
Kissinger hovoří o tom, jak se svět změnil, a vyjadřuje názor, že v následujících dvaceti letech bude v Americe velká debata o tom, jakým směrem ta země kráčí. Kissinger se nebojí toho, že by z Číny vznikla supervelmoc, protože na rozdíl od Sovětského svazu má mocné sousedy a využívá volné tržní ekonomiky a stejně, jestli si Amerika myslí, že je jedinou supervelmocí, brzo ji čeká šok vystřízlivění.
Je Kissinger zmaten tím, jak to všechno dopadlo? Studená válka skončila, americké vítězství je zajištěno a dokonce se mluví o tom, že jestliže může být postaven před soud Pinochet jako válečný zločinec, před soud může být postaven i Kissinger.
"Cože?" říká s odporem. Dodává, že potřebujeme mezinárodní soudní dvůr pro válečné zločiny a jestliže ho někdo chce pohnat k soudu, ať se to klidně stane.
